Když před dvěma lety Cenu Knižního klubu pro nepublikované rukopisy vyhrál román debutujícího Jana Horníčka Čarostřelec, dalo se hovořit o překvapení. Především proto, že zatímco obvykle v soutěži vítězily texty umělecky ambicióznější, tentokrát zvítězila historická detektivka, přesněji možná thriller. Samo o sobě by to ještě nebylo problematické, ostatně i někteří předchozí vítězové se prosadili s žánrovou literaturou. Ale na rozdíl třeba od Václava Křístka, Jiřího Šulce nebo Dalibora Váchy, kteří také zvítězili s historickými romány, ovšem sofistikovanějšími, byl Čarostřelec pokusem o přímočarý dobrodružný román klasického střihu, přičemž se autor nevyhnul faktografickým nepřesnostem a zkreslením (k tomu podrobněji recenze i následná čtenářská diskuse). Román si nicméně získal věhlas, jako rozhlasový seriál jej zpracovala o rok později i stanice Dvojka Českého rozhlasu. Není tedy divu, že se Horníček (nar. 1989) pustil do pokračování.

Vyšlo loni v létě, jeho děj se odehrává jen několik málo let po prvním příběhu, a jestliže Čarostřelec měl ještě prvky detektivky s vyšetřováním, nový román Kapitán Stellwerther už je čistokrevné napínavé čtení v duchu románů Alexandra Dumase. Vykazuje podobné charakteristiky jako Horníčkova prvotina, tedy rychlý spád děje či poutavě vykreslenou atmosféru (předtím zasněžená vesnice v Jizerských horách, nyní deštivá a špinavá Paříž), ale také jazykovou nedůslednost a až šestákově krkolomné zvraty a odhalení. Největší nemilé překvapení čeká čtenáře v závěru knihy, kdy zjistí, že jej buď autor trestuhodně odbyl, anebo – což je pravděpodobnější – že jde o první díl série (nebo přinejmenším diptychu).

Děj začíná na místě, kde ten minulý skončil, jen s časovým odstupem. Hlavní hrdina, bývalý jezuita Vilém, se usadil v Hejnicích, ale jeho poklidný (i když jak se to vezme – hned v první scéně bojuje s agresivním vlkem) život na venkově naruší opět významné síly. Až z Vídně si jej přijede vyzvednout důstojník císařské tajné policie, aby jim pomohl dopadnout parťáka z prvního příběhu, tajuplného doktora Šulce. Ten je sice také členem císařské policie, avšak momentálně je podezřelý, že zradil, a dokonce zavraždil svého kolegu při misi v revoluční Francii. A Vilém se musí vydat nejprve do Prahy a pak až do Paříže, aby vypátral, co se vlastně stalo, přičemž vše ukazuje na to, že Šulc je skutečně nebezpečný zabiják. Společníka mu přitom dělá jiný tajuplný tajný policista, kapitán Stellwerther z titulu románu. Oproti veselému a mluvnému Šulcovi je to ovšem zachmuřený málomluvný hromotluk, nevyzpytatelný a hrozivý v každém okamžiku.

Horníček opět pracuje s motivy a postupy, které můžeme vnímat jako pokleslé i jako přirozené pro tento typ dobrodružného románu: od úvodního souboje s vlkem přes neprůstřelnost doktora Šulce, který se probije přes přesilu vojáků a policistů, až k pařížské prostitutce, z níž se vyklube Vilémova dávná láska. Ale od začátku je jasné, o jaký žánr se tu jedná, a autor tu nijak nevybočuje z jeho zvyklostí. Přidává k tomu sugestivně vylíčenou atmosféru Paříže roku 1793, kdy dav v ulicích mohl snadno kohokoliv obvinit a na místě zabít (ale ne zlynčovat, jak se tu píše, ten výraz patří do jiné země a pozdější doby), kdy policie pátrala po nepřátelích revoluce všeho druhu a raději dříve střílela, než se ptala, vše navíc ve špinavých smradlavých ulicích, sužovaných vytrvalými dešti. Je jedno, nakolik je ten apokalyptický obraz reálný, důležité je, že umocňuje pocit ustavičného ohrožení hlavních hrdinů, občanů nepřátelské země a vlastně špionů.

Oproti předchozímu románu si autor zřejmě dal více práce s historickými reáliemi, takže čtenář, který není znalcem Velké francouzské revoluce, nepostřehne žádné očividné chyby, snad jen občas pozdvihne obočí (třeba nad tím, že by tou dobou dav věšel nebožáky na lucerny – to se dělo převážně až o půldruhé století později, veřejné osvětlení v tehdejší Paříži by patrně lidské tělo ani neuneslo). Ale jeden problém přetrvává, totiž jazykový. Vilém i Stellwerther spolu nepochybně mluví německy, přičemž my čteme český přepis – ale najednou na ně kočí začne mluvit německy, respektive směsicí německých výrazů a jejich českých ekvivalentů. Když pak dorazí do Francie, kde jim hrozí prozrazení, Vilém, který musí oprášit své chabé znalosti francouzštiny, se postupně začne po městě pohybovat sám a bez problémů konverzovat s místními, aniž by si někdo všiml nedokonalostí nebo špatného přízvuku. Jistě, jsme v žánru napínavého dobrodružství, kde znějí podobné výtky hnidopišsky, ale přesto tato jazyková nedůslednost až zmatečnost zamrzí. Text by ostatně zasloužil podstatně pečlivější redakci, ale to je letitý problém i u knih významnějších českých autorů.

Co ale zamrzí ještě mnohem víc, je závěr románu. Kniha totiž končí dosti náhle. Hlavní padouch je sice zneškodněn a vyjde najevo, kdo je kladná a kdo záporná postava, ale čtenář se nedočká žádného vysvětlení komplotu a hlavního hrdinu opouští v krajně nekomfortní situaci. Celé to budí dojem, že příběh musí mít ještě nějaké pokračování – ale ani autor, ani nakladatelství to nedávají nikterak najevo. Těžko soudit, proč se kdo rozhodl neupozorňovat na neukončenost děje, zda se nakladatelství obávalo toho, že by se kniha jako zřetelně označený první díl hůře prodávala. Více se nedozvíme ani na jeho webových stránkách. Je to škoda, protože Kapitán Stellwerther patří k tomu žánrovému čtení, které z českých knihkupectví vymizelo pod tlakem fantasy a historických detektivek (případně historických válečných románů; míněny jsou i války antické a středověké) a Horníček má potenciál je tam znovu vrátit. Zvláště pokud zvládne i neohlášené pokračování Kapitána Stellwerthera.