Intelektuál starého střihu s dýmkou a brýlemi s tlustou obroučkou? Moralista a věčný kritik zavedených společenských pořádků? Ten švýcarský spisovatel, jehož jméno se v dějinách německojazyčné literatury zásadně uvádí v tandemu se jménem krajana Friedricha Dürrenmatta? Ať už se čtenář k Maxi Frischovi (1911–1991) pokusí přiblížít z kteréhokoli úhlu, na tyto a podobné obrazy cestou nejspíš narazí. Ne, nejsou vyloženě mylné, jako vždy v sobě ale nesou i jistou míru zjednodušení.

Vždyť ani s tou literární příbuzností Frische a Dürrenmatta to není až tak žhavé. Pravda, oba generační souputníci výrazným způsobem spoluutvářeli podobu německy psané literatury druhé poloviny 20. století a oba se v daném období zabývali především neduhy poválečné společnosti, zas až tak podobní, jak by se na první pohled mohlo zdát, si ale nejsou. Dürrenmatt často zkoumá téma světské spravedlnosti, a třebaže psal i prózu včetně několika poměrně povedených detektivních románů, svět si jej dnes váží především jako dramatika a jeho hry Fyzikové či Návštěva staré dámy se i po více než půlstoletí zas a znovu objevují na českých i evropských jevištích. Frisch psal divadelní hry také a jeho „tragikomedie” Pan Biedermann a žháři z roku 1958 nadále zůstává skvělým zpracováním tématu, jak i občanská nečinnost může otevřít dveře zkáze. Zdá se nicméně, že si Frische dnes více vážíme pro jeho prozaickou tvorbu, mj. zkoumající otázky identity a obecně obracející pozornost k často rozpolcenému nitru člověka (jako v prózách Stiller či Mé jméno budiž Gantenbein).

Do této široké definice by se vešel i Frischův román Homo faber z roku 1957, česky nedávno opětovně vydaný v novém překladu Radovana Charváta. V jádru je totiž Homo faber velmi subjektivní, individuální příběh nečekaného nálezu a velmi brzké ztráty. Čtenáři recenze budiž na tomto místě upozorněni, že následující řádky mohou obsahovat náznaky dějových zvratů, jejichž znalost může ochudit případný prožitek z vlastní četby.

Člověk pracující

Latinské sousloví homo faber z názvu knihy bývá překládáno různě, mj. jako člověk strůjce, člověk kovář, v jiných jazycích i jako člověk řemeslník apod. Historicky odkazuje k představě člověka zodpovědného za svůj osud, příslovečného strůjce vlastního štěstí. Pro potřeby recenze snad můžeme hovořit i o člověku držícím otěže vlastního osudu pevně v rukou. Slovíčko „faber“ má ale v latině logicky blízko i ke slovesu „fabricare“, vyrábět, vytvářet, tedy k představě práce jako takové. A v neposlední řadě je Faber vlastní jméno, konkrétně příjmení Waltera Fabera, románového protagonisty a vypravěče. O tom, že výše zmíněné významy se v hlavní postavě protínají a zrcadlí, asi není třeba čtenáře dlouze přesvědčovat.

Walter Faber je muž bezprostředně před padesátkou, světoběžník se švýcarským pasem, člověk v neustálém pohybu, který sám sebe definuje především skrze svou dochvilnost, spolehlivost a vysokou pracovní morálku: „Jsem zvyklý pracovat nebo řídit vůz,“ informuje otevřeně čtenáře, aby si ihned posteskl, že když se nic neděje, cítí se nesvůj (s. 72). Dokonce nenechává nikoho na pochybách, že právě podobně střízlivý a pragmatický přístup k životu je ten jediný správný: „Jsem technik, zvyklý vidět věci takové, jaké jsou.“ (s. 24) Jindy se zase staví proti jakýmkoli romantickým interpretacím světa: „Nevěřím v úděl nebo řízení osudu, jako technik jsem zvyklý počítat se vzorci pravděpodobnosti.” (s. 22) Přidáme-li k tomu nádech mužské přezíravosti a pravidlo, že se v životě rozhodně netřeba vázat, což dává jasně najevo i své současné milence, vdané Američance Ivy, stojí tu před námi Walter Faber z masa a kostí.

Vykloubení z životního rytmu

Dvojice krátce po sobě následujících setkání, které by romantičtější duše jistě označila za osudová, avšak Walter je považuje jen za nanejvýš nepravděpodobná, nicméně tohoto zásadovitého a svědomitého muže zcela vykolejí. Vykolejí jej dokonce do té míry, že se během několika málo týdnů sám sebe začíná ptát, co za život to vlastně doposud vedl.

Tím prvním je konfrontace s přítelem z mládí Joachimem. Dojde k ní při náhodném setkání s Joachimovým mladším bratrem Herbertem na palubě letadla do Mexika, kam Faber míří pracovně z pověření svého zaměstnavatele, organizace UNESCO. Z náhlého popudu se Faber odkloní z kurzu a rozhodne se v Herbertově společnosti vyhledat svého starého přítele, a sice na tabákové plantáži kdesi v hlubinách guatemalské džungle. Čeho je na místě svědkem, jím však otřese.

K druhému, ještě zásadnějšímu setkání dochází jen o několik týdnů později na palubě parníku směřujícího z New Yorku do Evropy, tedy opět v pomyslné zemi nikoho. Mladá žena Elisabeth, pro Fabera pouze Sabeth, je ztělesněním všeho, co stárnoucímu pragmatikovi v životě chybí – bezprostřednosti, spontánnosti, ale i líbezné naivity. Není divu, že jej dívčin svobodný duch, potažmo celý život, jejž Sabeth vede, znenadání silně přitahuje. A dívka s nazrzlými vlasy na jeho trpělivé, nevtíravé strýčkovské džentlmenství slyší.

K Faberově setkání se Sabeth dochází v literárním bezčasí. Přinejmenším vypravěč plavbu na lodi jednoznačně vnímá jako něco zvláštního, jako vykloubení ze zaběhlého životního rytmu, a tedy jako něco, co sám nedokáže dost dobře určovat: „Plujeme a plujeme, motory běží dnem i nocí, (…) ale pohybuje se jen slunce, případně měsíc, může to být taky iluze, že plujeme…“ (s. 72). Je to tedy okamžik, kdy Faber metaforicky i doslova ztrácí kontrolu nad svým osudem. Tentokrát to pro něj má nedozírné následky.

Člověk tápající

Ústřední konstelace Frischova románu, který se svého času stal bestsellerem a dnes patří minimálně do širšího kánonu německy psané literatury, není nikterak originální. Frisch však načrtnuté klišé ohýbá do nových úhlů. Nezajímá jej skandální povaha vypravěčova vztahu s dívkou o generaci mladší, nýbrž proměna samotného vypravěče. Z Waltera Fabera – muže neotřesitelně věřícího v sílu technologického pokroku a s ní i v možnost takříkajíc narýsovat a spočítat průběh lidského života – se na několika málo stranách stává člověk pochybující, tápající a kapitulující pod nátlakem vnějších sil. A není zas tak důležité, zda je interpretujeme jako řetězec nešťastných náhod, nebo řízení zlomyslného osudu.

Tuto dvojdomost zrcadlí i výstavba románu, který je rozdělen do dvou „zastavení“ odlišné délky. V úvodních více než dvou třetinách knihy nabízí švýcarský prozaik přímočarý, cestopisně zabarvený příběh muže, který ve zralém věku náhle objevuje novou vrstvu žití, jež mu do té doby zůstávala skryta, respektive kterou svou přísnou životní filozofií a priori odmítal. Závěr románu je pak v důsledku prožitého šoku zádumčivější, filozofičtější a popis aktuálního dění se v něm prolíná s rozjímáním nad mírou viny a obecně promarněných životních příležitostí. Pocitu silné bezprostřední introspekce napomáhá i zařazení vypravěčových deníkových zápisků, které sice z vypravěčského hlediska neznamenají zlom – kniha je od počátku koncipována jako Walterova „zpráva“, tedy očité svědectví, ne-li doznání –, lépe v nich ale rezonuje vypravěčův vnitřní dialog se sebou samým.

Homo faber je cestopis po zákrutách jednoho lidského života. Přestože Frisch příběhem postupuje veskrze chronologicky, vypravěč čtenáři předkládá jednotlivé události s časovým odstupem, což Walteru Faberovi dovoluje místy předjímat či předesílat věci nadcházející. Ve čtenáři jeho drobné vsuvky rozdmýchávají zdravou míru očekávání a udržují jej ve střehu. Od obvyklého narativního důrazu na to, co se stane, se tak v románu akcentuje spíše to, jak k tomu dojde, a posléze dochází k posunu k rozboru následků oné klíčové události na vypravěčův život a jeho vidění sebe sama. A v tomto ohledu se Frischův útlý cestopis takřka dotýká žánru psychologické prózy.