Optimální přístup je již druhá kniha Eduarda Bertiho, kterou vydalo nakladatelství Runa v překladu Jana Macheje. Na rozdíl od románu Smyšlená zem (2015) byla však tato kniha původně napsána ve francouzštině. Vznikala totiž v Rouenu, rodném městě Gustava Flauberta, kde autor strávil několik týdnů v nemocnici na lékařsko-literárním stipendijním pobytu. Mohl tak zpovídat zaměstnance, ale i občasné návštěvníky oddělení paliativní péče, jejichž postřehy, příběhy a zamyšlení v knize zaznamenal. Jak však sám říká v úvodním slovu: „… některé příběhy a některé osoby jsou v této knize smyšlené“. (s. 11)

Berti se při psaní Optimálního přístupu inspiroval románem Company K, který je u nás možná známější – díky filmovému zpracování dokumentaristy Roberta Clema – pod názvem Rota K. Jeho autor William March se podobně jako Berti snažil především o oslavu života, a to právě zasazením svého díla do prostředí, kde je intenzivně přítomná smrt. V díle severoamerického autora dostává prostor 113 postav vojáků, kteří líčí své zkušenosti z doby před první světové válkou a během ní. Berti takovýchto zpovědí představuje bezmála polovinu, v jeho knize dostává slovo 55 postav. Mezi nimi se nejčastěji vyskytují zdravotní sestry, ošetřovatelky a lékařky, najdou se však i sociální pracovnice, sekretářka či dobrovolná hudebnice. Plejádu ženských postav pak doplňuje malý počet mužských, například záchranář, lékař nebo zdravotní bratr. Některé výpovědi se omezují na pár řádků, jiné zabírají několik stran. Všechny se sice sbíhají na jediném místě, na nemocničním oddělení, avšak dotýkají se široké škály témat.

Lze si úplně uvědomit život, když si neuvědomuje smrt a bolest? (s. 99)

Postavy se ve svých proslovech obracejí na tazatele – v tomto případě tedy jde o Bertiho samotného, nicméně v knize je zachycen pouze jejich monolog, do něhož autor nijak nevstupuje. Většina těchto proslovů s sebou nese nějaké poselství či postřeh, které se zaměstnancům během let strávených na nemocničním oddělení odhalily, předávají určitá moudra nebo se zaměřují na zajímavé detaily. K nejčastějším tématům střípků předávaných zkušeností patří neshody mezi rodinnými příslušníky, chápání utrpení a bolesti, podoby lásky či náhody a zvláštnosti, které se mohou lidem ke konci života přihodit. Tak se například stane, že přistěhovalec José umře přesně v den, kdy mu končí povolení k pobytu, nebo dvojčata, která spolu přišla na svět, společně ze světa i odejdou. Většina příběhů má shodné rysy, některé se ale ostatním vymykají a tím knihu osvěží: třeba když sanitář svou celoživotní zálibu v netopýrech promítne i do své práce, uvědomí si totiž, že „… pacienty, které vozíme na lehátkách, vidíme obráceně: jako netopýry, lítající hlavou dolů“. (s. 67)

Berti se nezaměřuje pouze na příběhy pacientů. Prostřednictvím příběhů jednotlivých postav se čtenář dozvídá i o osobním životě, motivacích a strastech či radostech zdravotnického personálu, který se k tomu, co se na oddělení odehrává, staví různě: ať už práci přenáší do osobního života, nebo se od ní distancuje, či smysl svého života objevuje ve svém poslání. Knihu tak prostupují pocity a emoce, jež ve vypravěčích vyvolaly životní osudy jejich pacientů nebo rodinných příslušníků, na které situace jejich blízkých buď silně dopadá, či ji raději přehlížejí.

Optimální přístup je text na pomezí fikce a dokumentu o bolestných tématech, kterým máme v současné době tendenci se vyhýbat. Místy však poněkud strohý, snad až příliš dokumentární dojem převažuje. Počet postav je zahlcující, čtenář se při krátkosti výpovědi většinou nestihne s danou postavou sblížit a je bombardován příběhy, které sice vybízejí k zamyšlení, ale je nutno se s nimi s otočením stránky rychle rozloučit. Berti nicméně své postavy vyobrazuje lidsky – ať už jednotlivé vypravěče, nebo jejich pacienty. Jeho příběhy nekrouží pouze kolem smutných témat, autor hledá i ty s povzbudivým a zábavným přesahem, avšak v kontextu vyprávěného se spíše stávají dojemnými. Jedna z Bertiho postav, dobrovolná předčitatelka, v knize říká, že: „Číst povídku je, jak často říkám, jako navštívit nějaké místo.“ (s. 30) Čtenář v této knize toto jedno místo navštíví z celého vějíře možných pohledů. Možná by si ale vzhledem k těžkému tématu, které se kniha snaží přiblížit, měl její četbu dávkovat po částech.