Argentinský spisovatel Eduardo Berti se narodil v roce 1964 v Buenos Aires a vyrůstal v kulturně podnětném prostředí. Jeho otec, původem z Rumunska, do Argentiny emigroval během druhé světové války. Jeho dvě tety byly učitelky literatury, matka studovala umění, otec prý napsal knihu, kterou nakonec zničil. A tak se literatura, dle jeho vlastních slov, stala už v dětství přirozenou součástí jeho života a projevuje se i nadále v mnoha podobách: Eduardo Berti je spisovatel, novinář, překladatel, editor, scenárista, pořádá literární dílny, a dokonce založil nezávislé nakladatelství La compañía de los libros, ve kterém vydává neznámá díla známých autorů.

Na konci sedmdesátých let Berti začal se svými přáteli rozdávat časopis Underground, útlý sešit, do nějž psal krátké recenze a úvahy. S tímto časopisem později obcházel redakce novin, až dostal práci v kulturní sekci deníku Página/12, pro který v minulosti pracovali i zavedení autoři jako například Osvaldo Soriano nebo Juan Sasturain. Psal se rok 1983 a v Argentině skončila diktatura.

Bertiho zájem v osmdesátých letech nezůstal pouze u literatury, ale přerostl i do dalších oblastí. Založil jedno z prvních nezávislých rádií El Muro de Berlin (Berlínská zeď), ve kterém mystifikuje posluchače: předkládá jak události, které se opravdu staly, tak smyšlené, které si sám vyfabuloval. Jeho zaujetí pro argentinskou hudební scénu se projevuje v první publikaci, již vydal ve svých čtyřiadvaceti letech: Spinetta: crónica e iluminaciones (Spinetta: kronika a inspirace, 1988). Jedná se o knihu rozhovorů s argentinským rockovým zpěvákem Luisem Albertem Spinettou, nazývaným el Flaco (Hubeňour). Tuto publikaci následuje Rockología: Documentos de los 80 (Rockologie: dokumenty z osmdesátých let, 1989), v níž analyzuje vývoj a specifika tzv. argentinského rocku.

První Bertiho vydanou beletristickou publikací byla sbírka povídek Los pájaros (Ptáci, 1994), která sklidila pozitivní kritiku. Následovala Agua (1997), přeložená také do francouzštiny, a La mujer de Wakefield (Wakefieldova žena, 1999), román rozvádějící povídku Nathaniela Hawthorna Wakefield. Od roku 1998 žije Berti v Paříži, kde působí jako novinář a účastní se literárních dílen.

Jeho další publikovaná kniha La vida imposible (Nemožný život, 2002) prozrazuje autorovu fascinaci žánrem tzv. mikrofikce. Kniha obsahuje na sto mikropříběhů, z nichž některé mají délku pár odstavců, jiné tvoří i pouhých pět vět. Podle Bertiho je v tomto případě pověstná hemingwayovská špička ledovce ještě menší a čtenář musí být o to aktivnější, aby si zbytek příběhu doplnil. Následující autorova kniha Todos los Funes (Všichni Funesové, 2004) odkazuje na Borgesovu povídku Funes el memorioso (česky vyšla pod názvem Funes, muž se zázračnou pamětí) a dostala se do užšího výběru na cenu Herralde udělovanou nakladatelstvím Anagrama.

V roce 2006 se Berti vrací do Argentiny, vydává knihu Los pequeños espejos (Malá zrcadla, 2007), která vychází dvojjazyčně (ve francouzské a španělské verzi). Pouští se do psaní poetické prózy a hraje si se slovy při tvorbě tzv. ramonerías, a vzdává tak hold španělskému avantgardnímu spisovateli jménem Ramón Gómez de la Serna, jenž psal tzv. „gregerie“, krátké vtipné postřehy o běžných věcech a lidech. Dalším románem je La sombra de púgil (Boxerův stín, 2008). Roku 2009 Berti odjíždí opět do Evropy a tentokrát se stěhuje do Madridu, kde vydává povídkovou sbírku Lo inolvidable (Co nelze zapomenout, 2010) a román El país imaginado (2011, česky Smyšlená zem, 2015).

Berti se jako editor spolupodílel na vydání antologií Los cuentos más breves del mundo: De Esopo a Kafka (Nejkratší povídky světa: od Ezopa ke Kafkovi, 2008) a Mar de pirañas. Nuevas voces del microrrelato español (Moře s piraňami. Nové hlasy španělské mikropovídky, 2012).

V současné době žije ve francouzském městě Bordeaux a od roku 2014 je členem skupiny OuLiPo (Dílna potenciální literatury), která sdružuje spisovatele a matematiky. Literární texty Berti prý píše raději rukou, protože počítač mu přijde neosobní a až moc mu evokuje novinářskou práci.