Když na webu předního švédského deníku Dagens Nyheter vyšel 24. 11. 2017 článek kulturní publicistky Matildy Voss Gustavsson (nar. 1987), v němž osmnáct žen různého věku a profese vypovídalo o svých zkušenostech se sexuálním násilím ze strany vlivného muže přezdívaného „Kulturprofilen“, o studenou sprchu pro celou švédskou společnost se jednalo jen zdánlivě.

V následných bouřlivých diskusích vyšlo kromě dalšího najevo i to, že o pachateli – provozovateli legendárního stockholmského klubu Forum Jeanu-Claudu Arnaultovi – je v kulturních kruzích dobře známo, že je „na ženské“. Mladým ženám se dostávalo varování před jeho společností a nežádoucí dotyky i ponižující řeči tak nějak patřily k věci. Jenže Arnaultova pozice programového ředitele elitního klubu a manžela významné básnířky, členky Švédské akademie Katariny Frostenson, byla natolik význačná, že okolí nad jeho chováním přivíralo oči. Těšil se image konvencemi nesvázaného, výstředního Francouze, který si na rozdíl od nudných Švédů umí užívat života, díky čemuž se i kolem klubu – originálního prostoru, kde se konaly úspěšné výstavy, literární čtení i koncerty – vznášela atmosféra jakéhosi zakázaného ovoce.

Arnaulta pojily těsné osobní kontakty i s dalšími členy Švédské akademie, kterou vzniklý skandál nakonec velmi zasáhl. Akademie neprůhledně sponzorovala Arnaultovy kulturní i jiné aktivity a mimo jiné přes něj unikaly tajné informace o budoucích nositelích Nobelovy ceny za literaturu. S tím, jak vycházely najevo další šokující skutečnosti, došlo v podstatě k rozvratu starobylé instituce, jíž historicky dané výlučné postavení – nezodpovídá se nikomu kromě krále – umožňuje naprosto netransparentní fungování a členům dodává status určité nedotknutelnosti. Jak si jistě vzpomíná i český čtenář, v roce 2018 kvůli tomu Nobelova cena za literaturu nebyla vůbec udělena.

Matilda Voss Gustavsson téma a důsledky své reportáže rozpracovala v knize Klub, kterou nyní ve zdařilém překladu Martina Škapy vydalo nakladatelství Absynt. Autorka přináší nejen podrobné výpovědi jednotlivých Arnaultových obětí, k nimž se po uveřejnění článku přidaly i další ženy, ale popisuje také, jak materiál shromažďovala a jaké reakce vyvolala její zjištění.

Věcnost, střízlivost, zodpovědnost

Matilda Voss Gustavsson neměla před napsáním reportáže a knihy s investigativní žurnalistikou zkušenosti, ale práce, kterou na citlivém tématu odvedla, budí respekt. Velmi správně vyhodnotila, že musí udělat vše pro to, aby článek a posléze knihu nemohl nikdo zpochybnit na základě sebemenší nepřesnosti nebo dohadu. Svá ověřená zjištění formuluje věcně a střízlivě, neposkytuje tedy argumenty těm, kdo rádi veškerou kritiku sexuálního násilí bagatelizují jako hysterii. Vytýkat jí nelze ani bulvarizaci tématu. Podává zkrátka zprávu o dění v klubu i ve Švédské akademii a o skandálech a podvodech, které kolem Arnaulta a Frostenson vyšly najevo; někdy i docela napínavě. Neformuluje ovšem obecné závěry, ty si čtenář musí udělat sám.

Výjimku ze spíše neosobního tónu tvoří pasáže, kde se autorka se čtenářem dělí o svůj stres a pochybnosti před zveřejněním zásadní reportáže. Popisuje pocit zodpovědnosti vůči ženám, které k ní pojaly důvěru a rozhodly se o traumatických zážitcích vypovídat. Celá věc by se totiž vzhledem k Arnaultovu vlivu a kontaktům snadno mohla obrátit proti nim i komukoli dalšímu s podobnou zkušeností. #Metoo v té době čerstvě otřásalo Amerikou a redakce novin jen těžko odhadovala, jak se švédská veřejnost k odhalení postaví.

Není divné, že si vzpomněly až po letech?

Velký přínos knihy spočívá v tom, že shromažďuje výpovědi mnoha žen s různými povahami, zázemím i zkušenostmi. Každá z nich měla jiný důvod, proč o svých nepříjemných zážitcích či přímo traumatech nepromluvila dřív. Některé bojovaly s pocitem, že si obtěžování nebo znásilnění v menší nebo větší míře zavinily samy („neměla jsem si s ním ten drink dávat, to, že mi do něj něco nasypal, si jen domýšlím a stejně by mi to nikdo neuvěřil“, „už jsem o něm takové věci slyšela, a přesto jsem s ním zůstala o samotě“, „poprvé to bylo dobrovolně“ apod.), a zaznívají i další důvody. Vypovídající působí někdy víc, někdy míň sympaticky, ovšem pokaždé věrohodně. Jednotlivý hlas by se dal zpochybnit, ale v takovém množství a rozmanitosti získávají jasnou přesvědčivost. Každý jen trochu otevřený čtenář má díky vyprávěním šanci lépe pochopit, co všechno se s podobnými zážitky může pojit. Včetně obav, že žena, která se ozve, bude za upjatou moralistku nebo naopak prospěchářku, která si jen chtěla vydobýt příležitost v uměleckém světě. Arnault byl schopen se i mstít a ničit začínajícím umělkyním kariéru.

Arnaultův příběh ukazuje, jak problematické je, když se kdokoliv ocitne v pozici neochvějné autority. Postupně si ve stockholmském prostředí vybudoval natolik pevnou pozici, že bylo v podstatně nemožné ho kritizovat, a hlasy žen, které si na jeho chování stěžovaly ještě před #Metoo, ani pochybnosti o financování klubu Forum nechtěli novináři ani nikdo jiný slyšet. Arnault sám podle všeho časem nabyl přesvědčení, že si může dovolit cokoliv; zároveň leccos napovídá, že si svým chováním kompenzoval vlastní nenaplněné umělecké ambice.

Bezpochyby poučné je také poznání, že v sebeváženější instituci hrozí členům ztráta sebereflexe, že osobní vazby a protekce mohou převážit nad ušlechtilými cíli. Některé citované osobnosti Akademie, které se postavily na Arnaultovu stranu, se ani nesnaží zakrýt svůj pocit nadřazenosti a přesvědčení, že pro umělce neplatí běžná pravidla, ať už jde o peníze, nebo o základní respekt k ostatním. Kritiku pak vztekle odmítají jako konspirace méně talentovaných závistivců. Kvůli podobným hlasům v Akademii vznikl výše zmíněný rozkol, který mimo jiné znemožnil udělení Nobelovy ceny v řádném termínu, a Akademie dodnes jen obtížně obnovuje svou autoritu.

Jak to bylo dál?

Klub Matildy Voss Gustavsson je reportáž bez literárních ambicí, ale i bez jakékoli pózy. Nepoučuje, přesto přináší důležitou osvětu. Nevýhoda z pohledu dnešního čtenáře je, že vyprávění končí na jaře roku 2019. Pokusme se shrnout, jak to všechno dopadlo: Jean-Claude Arnault za dvě znásilnění, která se podařilo prokázat, skončil ve vězení, nyní už je ale opět na svobodě. Klub Forum ukončil činnost. Švédský král po konfliktu uvnitř Akademie a odchodu řady členů upravil stanovy, které její fungování řídí: na rozdíl od dřívějška nyní členové mají možnost se svého křesla i oficiálně vzdát (což ale pro mnohé není jednoduché rozhodnutí, protože členství v Akademii přináší řadu privilegií). Poněkud záhadná Katarina Frostenson, stojící celou dobu neochvějně za manželem, byla jednou z těch, kdo nakonec odešli, naopak arogancí proslulý Horace Engdahl, její a Arnaultův hlavní spojenec, nadále vlivným členem zůstává, jen nepůsobí ve výboru rozhodujícím o Nobelově ceně. Sara Danius, nejvýraznější tvář té části Akademie, která usilovala o transparentní prošetření událostí a vyvození důsledků, nevydržela tlak odpůrců, opustila funkci předsedkyně i své křeslo a jen o málo později zemřela v pouhých 57 letech na rakovinu. Na uvolněná místa v Akademii nastoupili lidé bez úzkých vazeb na dosavadní členy, celková reforma instituce však zřejmě nebyla tak hluboká, jak mnozí pozorovatelé doufali.

Od roku 2019 se Akademie snaží získat si zpět důvěru a o dalších skandálech se nemluví; dramatické události předchozích let nyní řada autorů zpracovává ve svých literárních dílech. A například při vyhlašování letošní Nobelovy ceny za literaturu se zdálo, že přinejmenším mimo Švédsko už pachuť skandálů vcelku vyprchala. Klub u nás nyní vychází s mírným zpožděním jako důležitá připomínka, že s posvátnou úctou ke geniálním umělcům, ctihodným tradičním institucím a bohatě dotovaným cenám včetně té Nobelovy by se to nemělo přehánět. Jistou naději přináší rozhovor s autorkou na serveru Voxpot: pro současnou mladou generaci se situace postupně mění, došlo k prolomení kultury mlčení, takže dnes už ženy přinejmenším nepostrádají slova, kterými své zkušenosti mohou popsat. Mocenské a vlivové struktury v kultuře určitě nepřestanou existovat ze dne na den, Matilda Voss Gustavsson však svou důležitou reportáží a knihou přispěla jejich větší průhlednosti, a tím – slovy jedné stockholmské spisovatelky – změnila na švédské kulturní scéně zkrátka všecko. Je dobře, že se s výsledkem její práce můžeme seznámit i my.