Od manželovy smrti navštěvuje Taru v představách přízračná postava malého chlapce a s ním se jí vrací dávno ztracená vzpomínka: je na pláži s názvem začínajícím na písmeno „S“, cítí sladkou vůni palačinek a někdo jí tiskne ruku, v níž drží lepkavý kornout se zmrzlinou; když se setmí, odněkud slyší dunění příboje. Chlapec si k ní přisedne nebo ho Tara vidí stát venku v dešti naproti přes ulici; jindy jej potká v parku na lavičce, jak se dívá přímo na ni. Když je chlapec s ní, okolní vzduch těžkne zápachem železa a zaplavuje Taru pocitem, že stejný okamžik prožila už tisíckrát. Nahání jí strach minulost? Nebo má snad obavy z něčeho, co se má teprve stát? 

Tajemná předzvěst prostupuje celým románem, jehož hrdinka, původem ze vzdělané a dobře situované šrílanské rodiny, prožívá po politicky motivované vraždě svých rodičů jednu noční můru za druhou. Tak vypadají následky traumatu, jež prožila, a chladné atmosféry sirotčince, jehož pravidlo zní „nic ti nepatří“.

Nathacha Appanah (1973) ve své tvorbě velice často čerpá ze vzpomínek na první roky svého života, které strávila na Mauriciu. Pestré barvy, specifické vůně nebo neutichající zvuk proudící vody označuje za prvky pomíjivé krásy svého dětství. K těm snad neodmyslitelně patří i její rodná mauricijská kreolština, v níž poslouchala příběhy prarodičů o předcích, kteří v 19. století připluli na Mauricius z Indie a živili se zde prací na polích s cukrovou třtinou. 

Těžké životní podmínky na plantážích autorka popisuje ve svém prvním románu Les Rochers de Poudre d’or (2003, Skály v Poudre d’or). Největší úspěch jí o něco později vynesla kniha Tropique de la violence (2016, Obratník násilí). Za ni Appanah získala hned několik literárních ocenění, román se dokonce dočkal i divadelního zpracování. Appanah se v něm zabývá životy pěti imigrantů z ostrova Mayotte, z nichž každý do francouzského departementu přichází za jiných okolností, s odlišnými ambicemi i touhami. Se zdejším prostředím se Nathacha Appanah seznámila, když zde mezi lety 2008 a 2010 jako novinářka pracovala. Oblast si za dva roky stihla zamilovat, ale šokovalo ji množství opuštěných dětí, se kterými se setkávala v ulicích, i chudé poměry místních obyvatel a jejich mnohá utrpení. 

Ačkoliv jsou knihy Nathachi Appanah překládány do několika jazyků, na český knižní trh byla uvedena až v letošním roce. Není překvapivé, že volba padla na titul Poslední bratr (Le Dernier Frère, 2007), věnovaný osudu evropských židovských uprchlíků na Mauriciu. Jednou z postav je totiž také chlapec David z Prahy, se kterým ústřední hrdina a vypravěč Ráž naváže silné přátelství. 

Nic ti nepatří

Po velkém cunami na Šrí Lance roku 2004 se Appanah přesunula právě sem a tato cesta se stala klíčem k dokončení románu Rien ne t’appartient (2021, Nic ti nepatří), na kterém s přestávkami pracovala už několik let předtím. Navracíme se v něm do období tamilských nepokojů a občanské války, v jejímž průběhu zasáhlo zemi devastující cunami. Autorka se zabývá pocity a vzpomínkami ženy, jejíž bezstarostné dětství velmi brzy ukončila válka a dospívání pak poznamenalo jen další násilí a samota. Hlavní hrdinka Tara na krátkou chvíli nalézá útěchu a útočiště ve spokojeném vztahu s manželem, než jí osud připomene, že se před svou minulostí na dlouho neschová. Představa chlapce, který jí po první velké ráně osudu otevřel náruč a poskytl nový domov přes tabu, jež jejich vztah představoval, se jí možná snaží naznačit, že jeden život může pojmout jen omezené množství šťastných konců a nových začátků. 

Nathacha Appanah se ve svých románech mnohem podrobněji věnuje popisu smyslových vjemů než popisům míst nebo časových období, do kterých je děj zasazen. Záměrně tím navozuje dojem, že životy jejích hrdinů a hrdinek mohou mít v jakémkoliv okamžiku ohlas na všech světových kontinentech. Významnou roli nehraje ani věk zobrazovaných postav: to, na čem nejvíc záleží, je jejich upřímnost. Události, jimiž se Nathacha Appanah nechává inspirovat, sice nejsou popisovány explicitně, přesto je možné, alespoň v románu Rien ne t’appartient, o nich mnohé vyčíst například z exotismů jazyka, jímž postavy hovoří, nebo z okolností, které doprovázejí hlavní dějovou linii (například z útržků projevu televizního moderátora o politické situaci v zemi). 

Appanah dokáže ve čtenáři vyvolat silné představy a dojmy z barev, vůní, zvuku, chutí i doteků. K tomu účelu hojně využívá symbolických slov a dalších prostředků. Příkladem může být spojení „fille gachée“, vnášející spojitost s přezrálým ovocem do prostředí, v němž dívky bývají vnímány jako zrající plody, které až do dospělosti mají zůstat netknuté. Podobným symbolem je klasický tamilský tanec bharatanatyam s pravidelným rytmem, jenž podle líčení a oděvu tanečníků může představovat lásku stejně jako válku nebo boj. Autorka nás tak bere na jeviště a na krátkou chvíli se stáváme tančící dívkou. Ta své naučené pohyby později dokáže využít jako prostředek k vyvolání vzpomínek na minulost.

Svoboda hranic

Obecněji se styl Nathachi Appanah vyznačuje zejména elegancí, svébytným rytmem a jednoduchostí. Právě poslední kvalitu dle vlastních slov už od dětství obdivovala v Cizinci Alberta Camuse, po jehož vzoru se i ve své tvorbě řídí heslem „říct jen to, co je třeba, a nic víc“. Texty Nathachi Appanah však rozhodně nejsou strohé. Výrazně estetickým dojmem působí právě rytmus, jenž bývá inspirován hudbou, kterou při autorka při psaní poslouchá. Nevšedně je místy využito také grafické úpravy textu do podoby jakéhosi kaligramu. 

Pro každý svůj román si Nathacha Appanah vymezuje formální hranice, jež nesmí za žádných okolností překročit. Právě tento postup jí, jak tvrdí, přináší tvůrčí svobodu. Nejen forma textů podléhá určitým omezením. I samotní hrdinové se zpravidla nacházejí v zajetí společenských restrikcí nebo na ně dopadají vlivy jejich vlastní odlišné kultury a ocitají se při tom v poutech fyzických i duševních. Nevědí, jak správně žít ve světě, který jim neposkytuje žádnou útěchu, a čelí situacím, z nichž je třeba uniknout a probojovat se na svobodu. Východiskem je ovšem pro každou z postav něco jiného.

Jedním z ústředních motivů knih Nathachi Appanah, a zejména románu Rien ne t’appartient, je ztracené dětství. Takový prožitek může být blízký každému nás, a proto vede k porozumění dalším momentům a myšlenkám příběhu a dokáže nejsilněji vyvolat soucit s hlavní postavou. Dalšími opakujícími se motivy jsou snaha uchovat si vzpomínky na minulost, plynutí času, násilí prožité v dětství a jeho příčiny i upozaděná traumata. Poté co jsme málem ukolébáni iluzí jistoty, vyvolanou pravidelným rytmem vyprávění, se dočítáme, že v životě nikoho z nás nic jako jistota neexistuje. Přitom však nalézáme spojení a společnou řeč s lidmi, kteří bojují za svoji svobodu a pocit bezpečí zase někde jinde na planetě.

Tařin příběh začíná a končí v přítomném okamžiku, v němž je patrná ozvěna minulosti i nevyhnutelnost budoucnosti. Pokud jsme svědky Tařiny minulosti, její jméno zní Vijaya; pokud ji následujeme v přítomnosti, Vijaya se mění opět v Taru. Které z jejích „já“ se ukáže být tím skutečným, když se přítomnost začne příliš podobat minulosti?