Jeden z prvních románů autorky Nathachi Appanah, která prožila dětství na Mauriciu a velkou část života pracovala jako novinářka, vypráví příběh dvou chlapců odehrávající se za reálných, ačkoliv v učebnicích dějepisu zpravidla opomíjených okolností. Český Žid David doputoval s rodiči z Evropy zmítané druhou světovou válkou na Mauricius, kde Ráž, vypravěč příběhu, prožívá dětství v chudobě se svými dvěma bratry, matkou a násilnickým otcem. V době, kdy příběh vypráví, je Ráž již stařec, ale přesto stále vzpomíná na osudové setkání s chlapcem z vězeňského tábora pro uprchlíky, který mu měl po živelní pohromě, kvůli níž přišel o oba sourozence, nahradit bratra.       

Naposledy se nadechnout a tonout v hlubinách…

Styl Nathachi Appanah je jedinečný, čtivý a mimořádně srdceryvný. Možná je však v jejích knihách jen konečně vyjádřeno to, co řečeno být má – to něco z lidského nitra, co člověk na papíře vidí málokdy, ale v různé míře čas od času cítí. Slovní spojení „jak popsat“ nebo „vypovědět přesně“ prostupují celým románem Poslední bratr (ve francouzštině pod názvem Le Dernier Frère vyšel r. 2007) a shodou náhod také výborně charakterizují jeho jazyk. Utrpení, které ústřední postavy prožívají, se mnohdy zdá až krajní, téměř dovedené ad absurdum, ale čtenář přesto nepochybuje, že pro tisíce lidí bylo nebo je opravdové.

Člověku se nechce ani pokračovat, rád by přestal číst, přesto je takřka nemožné se od vyprávění odtrhnout. Tak silný je paradox úděsného mauricijského vězení, kam byli v roce 1940 posláni evropští Židé, kteří hledali únik v Palestině spravované Británií, a krás přírody a úrodných stromů, plných čerstvého ovoce, na dvorku, kam strážní vězně vyvádějí.

… zahlédnout světlo nad hladinou…

Dva chlapci, Ráž a David, v příběhu ztělesňují víc než jen sami sebe, ale útrapy všech dětí i dospělých, již o něco nebo někoho přišli. Ti dva lítají v noci po opuštěném táboře a jsou šťastní, protože ve tmě nedohlédnou na ostnatý drát, který prostor obklopuje. Běhají, hrají si, smějí se z plných plic, i když jsou sami a nemají kam jít, i když je v jejich minulosti jen bolest, násilí a smrt. Jejich setkání je tak naplněné nadějí, až se zdá, že i když se nebezpečí znovu vrátí, jejich odvaha a silné přátelství dokážou zvítězit nad vším, co se může stát špatného.

… a pak vyplout na povrch a zhluboka nabrat dech

Je podle Nathachi Appanah možné po prožitém utrpení žít dál, či si dokonce užívat některé momenty pozdějšího života, přestože se nelze zbavit nevysvětlitelného pocitu vlastní viny? Protagonista knihy Poslední bratr naznačuje, že ano, ačkoli si nikdy nedovolil zcela zapomenout. Čas od času si v mysli zrekapituluje celý svůj život, aby pochopil, co za jeho kroky stálo a k jakým důsledkům jej jeho rozhodnutí vedla.

Autorka dnes již poněkud opouští pravidla hry svých prvních knih a tvoří nová. Například už se nedozvídáme věk postav, ani nebývají výslovně vysvětleny a popsány reálné okolnosti, do kterých Appanah, bývalá novinářka, děj svých příběhů obvykle zasazuje. Takový vývoj struktuře románů jen svědčí, protože bez těchto informací se čtenáři s postavami ještě snadněji ztotožní, dokážou si sami sebe představit na jejich místě. Ve svém nejnovějším románu Rien ne t’appartient (Nic ti nepatří) z roku 2021, který popisuje velké cunami na Šrí Lance, věnuje Appanah rovněž výrazněji pozornost smyslovým vjemům, a vytváří tak portréty a krajiny poslepované ze vzpomínek na barvy, vůně, chutě a zvuky. Tempo vyprávění a jeho rytmus si jsou ale stále do jisté míry podobné a zejména voda, ve své ničivé i klidné a pro život nezbytné podobě, zůstává důležitým symbolem staršího i nového románu.   

V knize Poslední bratr, tedy prvním románu, který mauricijskou autorku Nathachu Appanah představuje i českým čtenářům, spisovatelka ukazuje, že na necelých dvou stech stranách knihy je možné prožít celý dlouhý život na Mauriciu.