Radkin Honzák (1939) je náš přední psychiatr a autor úctyhodné řady knih, z nichž se například Psychosomatická prvouka (Vyšehrad 2017) stala na mnoho měsíců bestsellerem. Často v nich vyprávěl a komentoval i příběhy svých pacientů. V knižním rozhovoru Můj rodný blázinec se konečně dostal k tomu, aby textově zachytil také svůj vlastní životní příběh. Knihu s ním připravila moderátorka a redaktorka ČRo2 Praha Daniela Brůhová. (V audiopodobě přitom Honzák již dříve autobiograficky vzpomínal ve vltavském rozhlasovém cyklu Osudy a také pro Paměť národa).

V knize zdůrazňuje, že se narodil jako prvorozené dítě a také pro něj platilo, že tito lidé jsou mnohdy od útlého dětství zvyklí pečovat o jiné a často se z nich stávají zdravotníci, pedagogové, sociální pracovníci či psychologové či terapeuti. V roce 1956 se Honzák dostal na medicínu a stal se psychiatrem, pracoval v léčebně v Kosmonosech a následně v Ústavu pro výzkum výživy v Praze-Krči. Mimo jiné se věnoval i astrologii: koncem září 1989 mu prý vyšlo, že k pádu režimu dojde patnáctého listopadu 1989. („Tam opravdu byly hvězdy tak nahňácané, že se to nedalo přehlédnout,“ vysvětluje.) V současnosti má svoji psychiatrickou praxi, ale kromě toho také skládá verše, vydal už dvě sbírky. V rozhovoru navíc vysvětluje, jak mu poezie prostupuje celým životem, například že převádění náročného učiva anatomie či patologie do říkadel a písní mu dobře posloužilo jako užitečná pomůcka k jejich zapamatování.

Honzák v knize rekapituluje svoje setkání s významnými osobnostmi oboru a to, jaké bylo jejich chování v soukromí. Nemůže opět nepřipomenout i příběhy některých pozoruhodných pacientů. Například že jako psychicky nemocný agresor byl zadržován jistý nadaný a v podstatě psychicky zdravý vynálezce, který pouze těžce nesl, když v obchodech nemohl sehnat, co potřeboval. Když se díky psychiatrovi Lubomíru Hanzlíčkovi, kterého autor označuje za génia, dostal z blázince ven, začal svoje modely konečně konstruovat. A byl při tom tak úspěšný, že se o něj „prala Akademie věd s Vysokým učením technickým“.

Autor hned v úvodu přiznává, že svoje křestní jméno Radkin získal díky tomu, že jeho rodiče byli nadšenými čtenáři Fráni Šrámka. I další vyprávění je prokládáno poutavými etymologicko-literárními exkurzy (třeba o původu slova „serendipity“) i odkazy na národní i světové klasiky. Vzpomíná třeba na svoji chlapeckou protistátní skupinu, jež měla v plánu vyhodit do povětří vlajky u ruského vyslanectví, a srovnává ji s podobnou „buňkou“ Jana Nerudy, která chtěla vyvolat povstání a „rozbořit“ Rakousko, jak je známo z povídky Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno.

Odkazem na nějakou fiktivní románovou situaci dokáže přiblížit i svoje emocionální naladění, například když přibližuje dobový raut: „Večer se odehrálo něco jako parodie na švédské stoly, u kterých se všechna psychiatrická esa cpala jako nezavřená. Prof. MUDr. Vondráček se sápal po jednohubkách se strouhaným sýrem, který mu padal do vousů, a k tomu si druhou rukou cpal jablka do kapsy… No, člověk to asi potřebuje poznat, aby neměl přehnané iluze. Jestli znáte román Egypťan Sinuhet od Mika Waltariho, vzpomenete si na scénu, ve které se Sinuhet dostane do sakristie Amonova chrámu a zjistí, jak je jejich rituál vyprahlý. Kněží se tam cpou obětním masem a k tomu mají strašlivé, dehonestující poznámky. Zažít podobnou desakralizaci je asi dobré, aby si člověk z celebrit nesedl na zadek a nemyslel si, že z nich na záchodě vychází fialkové mýdlo.“

Kriticky a skepticky se ovšem Honzák nevyjadřuje jen k některým svým současníkům, ale také sám k sobě. Se sebeironickým odstupem kupříkladu líčí svoje účinkování na vojně; příslušná kapitola nese příznačný název „Vojín absolvent, co ztratil sanitku a revolver“. Neváhá se ale vážně přiznat i k chybám, kterých se dopustil: zpětně například lituje, že svůj podpis připojil pod otevřený dopis vládě, který kritizoval protiepidemická opatření, například plošné nošení roušek. „Dneska bych to nepodepsal…, půlku věcí jsem tam přehlédl a nedocenil,“ říká k tomu kajícně Honzák.

Coby lékař Honzák konstatuje, že někteří lidé by mohli mít docela pěkný život, ale zvolili si jiný životní program, a sice být nešťastní: „Nejsou spokojení, dokud nejsou nešťastní.“ Případně referuje o manželích, kteří jsou vůči sobě v každé situaci v opozici. Jejich vztah proto označuje jako principiální: „Principiální v tom, že vy řeknete A, a já z principu řeknu B. Nebo já řeknu A, a vy z principu řeknete B.“

Sám si ale vybral program opačný, takže se snaží i na stáří hledat a nacházet pozitivní prvky: „Představte si, že si mohu čistit zuby a zpívat si u toho! To vy mladší jen tak nemůžete.“ Přidává i rady, jak si udržet pozitivní přístup i v pozdním věku. V podstatě rozvíjí prastaré heslo „Zachovej řád a řád zachová tebe“. Což platí ve válečných podmínkách i v míru. Připomíná historiku o britských válečných zajatcích, kteří byli známi tím, že i v zajetí důsledně dbali na štábní kulturu: „Ačkoli neměli co dělat, ani co jíst, drželi vojenský denní režim a tím přežívali věznění a špatné podmínky mnohem lépe než jiní.“ A co dodržování řádu znamená pro samotného Honzáka v současnosti? Společenství s manželkou a disciplína: „Sám bych zvlčil, protože pro mě není problém o víkendu vstávat v půl deváté, ale vím, že jak se rozsypou denní rytmy, začne to s námi jít z kopce.“

V některých svých přechozích knihách nasadil autor sám sobě laťku celkem vysoko. V této se tolik nedozvíme o psychosomatickém fungování člověka ani v ní není tolik mezioborových přesahů. A možná by čtenář přivítal třeba pasáže o tom, jak se vyvíjel autorův vztah k literatuře a jeho čtenářské záliby. Ale i tak se v knize setká s pozoruhodnou osobností, jejíž některé názory mohou někomu jistě připadat poněkud staromódní („Dnešní móda trestat muže za to, že projeví zájem o ženy, je úplně debilní!“), ocenit je možné naopak to, že z tradičních moudrostí a postupů se snaží do současnosti přenést to, co může být, navzdory módním trendům, použitelné či částečně platné i dnes.