O ingrijských Finech neboli Ingrijcích u nás nejspíš slyšel jen málokdo. Jedná se o potomky luteránských Finů, kteří se zejména v 17. století usazovali v tehdy Švédy ovládané Ingrii, historické oblasti rozkládající se kolem nejvýchodnějšího cípu Finského zálivu. V důsledku velké severní války (1700–1721) připadlo území Rusku, jehož součástí je dodnes (během tohoto konfliktu v roce 1703 mimo jiné založil car Petr I. Veliký na území Ingrie město Petrohrad). Finští osadníci už však v Ingrii zůstali. Kniha Se tapahtui meille (Stalo se to nám, finsky 2020) líčí jejich příběh poznamenaný zejména hořkými zkušenostmi z desítek let sovětského útisku.

Daleko za polární kruh

Autoři knihy Santeri (nar. 1950) a Lea (nar. 1983) Pakkanenovi, otec a dcera, jsou Ingrijci narození v někdejším Sovětském svazu. Jejich mateřským jazykem je finština (respektive její ingrijské nářečí), což je a jejich příbuzné odlišovalo od většinové ruské populace. Právě příslušnost k finské národnosti byla zejména v prvních desetiletích existence SSSR v očích bolševiků problematická, neboť v Ingrijcích viděli z národnostního hlediska nespolehlivé občany podezírané z přílišných sympatií k samostatnému Finsku. Na sklonku třicátých let zahájil stalinský režim vlnu brutálních perzekucí s cílem zničit ingrijskou kulturu a etnické sebeuvědomění. Masové deportace ingrijských Finů na Sibiř, které se odehrávaly již od dob násilné kolektivizace ve dvacátých letech, dnes snesou srovnání například s nuceným vysidlováním obyvatel Estonska, Litvy a Lotyšska, které proběhlo v letech čtyřicátých.

Santeri a Lea, kteří se při psaní jednotlivých kapitol obsáhlé knihy střídali, čerpají z vlastních zkušeností ze života v SSSR a zároveň se snaží pátrat po osudech svých příbuzných, kterých se osobně dotkla stalinská perzekuce. Čtenář se tak s autory vydá například daleko za polární kruh, k pobřeží Severního ledového oceánu, kam byla deportována Leina babička, anebo do izolovaného sibiřského města Norilsk, kam se ani v dnešní době běžný člověk nemůže dostat bez zvláštního povolení úřadů – právě zde fungoval do poloviny padesátých let pracovní tábor, v němž byl jako politický vězeň nucen otročit Lein dědeček.

Novináři se smyslem pro detail

Vzhledem k tomu, že o zkušenostech spojených s deportacemi se v ingrijských rodinách ze strachu z další perzekuce spíše mlčelo, práce na rozkrývání záhad rodinné historie se místy stává vskutku detektivní. Z důkladnosti a systematičnosti, s jakou se autoři do tvorby knihy pustili, lze poznat, že jsou oba povoláním žurnalisté čili lidé zvyklí shromažďovat a třídit informace. Mravenčí práci, jež trvala tři roky, ilustruje také skoro dvanáctistránkový seznam použité literatury a jiných pramenů, který knihu doplňuje. Těžko si tak lze představit, že by se zpracování tématu mohl zhostit někdo povolanější než zkušení novináři se smyslem pro detail, kteří jsou navíc v příbězích těch, o nichž píšou, osobně zainteresovaní.

Je patrné, že „vypustit“ do světa často velice osobní zkušenosti týkající se sebe samého a blízkých příbuzných muselo ze strany autorů vyžadovat hodně zvažování. Nakonec ale zvítězila touha co možná nejpodrobněji seznámit veřejnost se zapomenutou historií ingrijských Finů a ukázat, čím vším si museli projít, aby jejich příběh nebyl zapomenut. Na sugestivitě vyprávění o pohnutých životních osudech rodiny Pakkanenových přidávají také fotografie míst, na něž autoři při svých cestách zavítali, a staré snímky z rodinných alb, jež dodávají osobám z vyprávění konkrétní tváře.

Čtivě i fundovaně

Ačkoli jádro knihy tvoří v první řadě osobní zkušenosti či příběhy blízké rodiny autorů, čtenář není ochuzen o líčení historických souvislostí v mezinárodním kontextu a popisy sovětské každodennosti s její propagandou, všudypřítomnou tajnou policií a absurditou panujícího systému. Kniha tak může uspokojit jak toho, kdo má zálibu ve čtení o skutečných lidských osudech, tak zájemce o moderní dějiny. Oboje podává čtivým způsobem, jakého může docílit jen autor, který popsané sám prožil. Je obtížné si představit, že by téma mohlo být v literární podobě pojato nějakým jiným způsobem. Vynechání osobních zkušeností a konkrétní rodinné historie by nejspíš stvořilo příliš hutný výklad hodící se spíše do učebnic dějepisu (v těch finských však, alespoň podle Ley a Santeriho, jakákoli zmínka o ingrijských Finech pohříchu scházela, což mimo jiné dokresluje i fakt, že byli autoři knihy po přestěhování do Finska mnohými považováni za Rusy). Naproti tomu nezařazení příběhů autorů a jejich rodiny do širšího historického kontextu by zase mohlo knihu učinit poněkud nepřístupnou (a možná i méně uvěřitelnou) pro běžného čtenáře, kterému tento kontext není známý.

Kniha ve Finsku získala mimo kladných čtenářských ohlasů také cenu finského Svazu přátel historie (Historian ystäväin liitto) za nejlepší historické dílo vydané v roce 2020. To ukazuje, že práce autorů nepřišla vniveč a dostala do povědomí lidí zapomenutý příběh ingrijských Finů. Ačkoli se jedná o téma značně specifické a nám poněkud geograficky vzdálené, myslím, že by kniha dokázala oslovit i českého čtenáře nejen proto, že Češi i Ingrijci řadu let podléhali libovůli stejného „Velkého bratra“.