Jože Plečnika (1872–1957) znají Pražané především díky impozantnímu kostelu Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad a díky ne tak velkolepým, ale přesto důležitým úpravám Pražského hradu, k nimž ho přizval prezident Masaryk. Ve Slovinsku platí za největšího domácího architekta, který významně proměnil město Lublaň. Jeho tamní komplex staveb se dokonce v roce 2021 dostal na seznam památek UNESCO. Možná i k této příležitosti, určitě však k výročí 150 let od architektova narození, připravil kurátor Městského muzea v Lublani Blaž Vurnik s kreslířem Zoranem Smiljaničem rozsáhlý biografický komiks, který prozkoumává Plečnikův život i dílo.

Oženěn s architekturou

Důležitější je samozřejmě to druhé, ostatně kdyby se na životopisu podílel i sám architekt, to první by nejspíš vypustil. Vurnik se Smiljaničem představují jeho realizované (a občas i jenom plánované) stavby velmi komplexně a samozřejmě především obrazově. Pečlivě a někdy z nečekaných perspektiv překreslené kostely, školy, mosty, pomníky či hrobky autoři doplňují podrobným výkladem toho, jaké inspirace architekta vedly, jaký smysl mají ty či ony části objektu, jaké materiály a proč byly použity a jaká symbolika se ke stavbám váže. Jejich výklad přitom není nijak složitý a snadno jej pochopí i ti, kteří se architekturou nikdy příliš nezabývali. Komiks je černobílý, což zdůrazňuje architektonické linie. Je to cenné a působivé a zcela v souladu s osobností architekta, který se dle vlastních slov „oženil s architekturou“, neúnavně a místy až sebevzhlíživě pracoval do pozdního věku a který si zakládal na promyšlenosti svých záměrů. Komiks je ostatně koncipován jako vzpomínání samotného Plečnika a je vyprávěn v první osobě. Pečlivost a názornost ale zejména v druhé části komiksu zároveň trochu zpomaluje jeho spád.

Mnohem zajímavější a vypravěčsky vděčnější jsou momentky z Plečnikova života. Jože je hluboce věřící katolík, zcela oddaný své práci, k níž se propracoval jako syn truhláře (či přesněji stolaře). Od mládí se projevoval jako nadaný kreslíř a při svých studiích nejprve ve Štýrském Hradci a následně ve Vídni se dostal k architektuře, u které již zůstal. Formovala ho cesta po Itálii, kde jej fascinovaly jak antické, tak renesanční a barokní stavby – a ideály starých stavitelů (a občas i jejich prvky – například si velmi oblíbil sloupy) vtělil i do svých prací. Ty nikdy nepůsobí staromódně, nicméně v kontrastu s funkcionalismem, který ovládne architekturu v meziválečném a poválečném období, přesto vyhlížejí až nepatřičně zdobně. Spory s funkcionalisty do komiksového životopisu pronikají sice spíše zřídka, ale přesto jsou patrné. Nejzajímavější je to u neshod s kolegou a (spolu)zakladatelem katedry architektury na lublaňské univerzitě, funkcionalistou Ivanem Vurnikem. Nakonec se ale znovu potkali ve společném odporu (spíše střídmém a opatrném a nepříliš úspěšném) proti změnám, které přicházejí s poválečným nástupem komunistů k moci. Zde by bylo možná zajímavé vědět, zda je scenárista komiksu jen jmenovcem Plečnikova oponenta a představitele druhého proudu ve slovinské architektuře, anebo jde o potomka či jinak příbuzného.

Architekt pod postelí

Další prvek, který oživuje Plečnikův portrét, je jeho vztah k ženám – jakmile některá projevila více než přátelský zájem o jeho osobu, okamžitě se jí začal vyhýbat. Kreslíř Smiljanič v tu chvíli svého hrdinu až karikuje, když jej nechává schovávat se v panice pod postelí, ale komiks je médium, které má pracovat s nadsázkou, a jinde už k tomu autoři moc možností nemají. Smiljanič se obecně snaží nějak narušovat mramorovitost i stereotypy komiksového životopisu, ale příležitostí k tomu má spíše málo, protože do jednotlivých oken musí vměstnat značné množství textu. Obrázky převážně ilustrují nebo doplňují ústřední biografický text, než aby byly poskládány do sekvence. Ale i tak z toho vzniká dostatečně plastický portrét muže dozajista talentovaného a mimořádně pracovitého, ale také samotářského a uzavřeného, nenápadně, ale přesto ješitného, v mnohém staromódního, ale přesto originálního.

Vurnik v doslovu píše, že se Smiljaničem chtěli Plečnika představit formou komiksového románu. To se jim spíše nepodařilo, žádnou dramatickou zápletku, na níž by postavili děj, scenárista nenašel – a možná se v asketickém Plečnikově životě ani nevyskytla. Ale jako faktograficky i obrazově vzorný, a přitom čtivý komiksový životopis jejich dílo obstojí velmi dobře.