Uvnitř obří kapsle, kam se zbytek lidstva musel uchýlit po blíže neurčené katastrofě, se naděje upíná k obřímu počítači jménem Dave: umělá inteligence se neustále zdokonaluje a co nevidět jistě zachrání situaci. Možná díky svým kapacitám nalezne cestu ke „znovuzobyvatelnění“ zbytku planety a osídlení vesmíru. Nebo recept na konečné řešení otázky lidského blaha spočívá v tom, že lidé přenechají veškeré rozhodování racionální technologii a outsourcují i problematické tělo, tudíž se zbaví utrpení? Sekty neoterranistů a transhumanistů se zatím tak úplně neshodují v tom, co by mělo být hlavním cílem, ale nejdůležitější je nasadit všechny síly, aby Dave dosáhl optimálního výkonu. Ovšem k tomu, jak se ukazuje, potřebuje něco jako lidskou osobnost…

S tísnivým románovým světem nás seznamuje programátor Syz, malé kolečko v soukolí dystopické civilizace. Jednoho dne je právě on pověřen zcela výjimečným, trochu podezřelým úkolem: předat umělému mozku, který už je jen krok od singularity, to „lidské“ ze sebe. Jenže se brzy všechno poněkud zvrtne.

Román talentované představitelky rakouské literatury Raphaely Edelbauer (nar. 1990) obsahuje spousty filozofických úvah a dotýká se mnoha zásadních otázek na téma možností, limitů a také hrozeb takzvané umělé inteligence. Až na to, že prvních pár set stránek tu něco jakoby nehraje. Nezamýšlejí se nad takovými tématy scifisté a kyberpunkeři už mnoho desetiletí? Autorce se občas daří vtipně rýpnout do naší současnosti tím, že ve své vizi dohání dnešní trendy ad absurdum. A rozhodně umí výborně psát. Ale celkově děj nepůsobí zrovna originálně, vyprávění je na thriller zdlouhavé a občas se v něm objevují podivné trhliny. Pokud hlavní hrdina něčím vyniká, pak nanejvýš svou nijakostí. Mysleli to porotci Rakouské knižní ceny vážně, když román vyhlásili knihou roku? Že by to bylo první filozofující sci-fi, které se jim dostalo do rukou?

Jenomže pak se v příběhu všechno obrátí naruby. A čtenář musí předčasné závěry přehodnotit.

Žádná kontinuita procesů

Raphaela Edelbauer toho ve svém románu, na němž pracovala deset let, zvládla hodně. Líčí totalitní společnost, založenou na dohledu a přísném kastovním systému, odbíhá k filozofii (kterou ostatně studovala), zabývá se podstatou vědomí, paměti či osobnosti a klade si otázku, nakolik lze vše, co se v nás odehrává, přepočítávat na kapacitu procesoru. Když už si ujasníme, že svět, který nám líčí, představuje jen první plán vyprávění, text se začne poněkud blížit intelektuální exhibici, pak se zase hroutí do totální fantasmagorie („V procesech už nebyla žádná kontinuita“). Skoro, ale ne úplně. Nakonec nezbývá než uznat, že nám autorka zamotala hlavu opravdu kvalitně.

Hlavní protagonista má jako správný postmoderní hrdina jen velmi málo vodítek pro svá nelehká rozhodnutí, do poslední chvíle netuší, co je zač, a čtenář se trápí a bojuje s ním. Je to místy vyčerpávající čtení (ovšem německojazyční recenzenti knihu opakovaně hodnotí jako zábavnou a svěží – mají zjevně větší výdrž). Čtení mnohdy groteskní a děsivé, jako když jedna z postav napomáhá ovládání mas tím, že pravidelně z obrazovek v co nejnechutnější barvitosti líčí katastrofy, jimiž si v minulosti údajně prošlo lidstvo v důsledku neúnosného populačního růstu. Druhou stranou mince je neustálé přesvědčování zbídačených obyvatel, že navzdory všemu omezování přece žijeme líp než kdy kdo před námi. Úplně nejlépe se nám možná povede, když připustíme, že efektivnější než problémy řešit bude rovnou je odstraňovat. Že pokročilý chatbot může potřebám jedince vyhovovat lépe než živý člověk. Že pro dosažení štěstí je třeba odstranit iracionalitu a nepříjemné svobodné rozhodování. A tak podobně. Ovšem autorka neopomíjí, jak iracionálno ve skutečnosti lidmi mává, nakolik je ovlivňují třeba různé rituály („Habemus Davem!“) a že ani zdánlivě technicistní společnosti se nevyhýbá fanatismus.

Co se vejde do jediné knihy

V centru děje stojí nepřekvapivě otázka moci: čemu Dave má ve skutečnosti sloužit a kdo z jeho existence bude nejvíc profitovat. Opravdu celá společnost? Prozrazovat důmyslné scenáristické triky zde nebudeme, ostatně konec zůstává otevřený, můžeme však říct, že k nadějím vkládaným do umělé inteligence Raphaela Edelbauer vyjadřuje nepřehlédnutelnou skepsi. Bylo by zajímavé zjistit, co by o knize soudili technooptimističtější experti na AI; na literární recenzenty dělá autorčin rozhled značný dojem, posoudit správnost jejích závěrů ale logicky mohou jen do jisté míry.

Dave Raphaely Edelbauer je dílo obdivuhodně zkonstruované, propracované, poučené, poučné, jazykově zajímavé, plné popkulturních odkazů, zkrátka velmi chytré, což ale neznamená automaticky strhující zážitek. Autorka si se čtenářem pohrává, manipuluje jím, nutí ho ověřovat a dohledávat řadu referencí, mezi úvahami o vědomí a paměti testuje jeho vlastní procesní kapacitu a paměť. Zároveň dokáže být vtipná a zdravě sarkastická. V příběhu je zkrátka všechno – téměř jako by ho zkomponovala umělá inteligence. Je otázka, jestli v něm čtenář najde i onu tolik diskutovanou duši…