Zhruba před rokem a půl měla v Divadle Na zábradlí premiéru hra Miloše Orsona Štědroně Velvet Havel, v programu uvedená mottem „To by byl biják, jen ho natočit!“ V hlavních rolích hráli Miloslav König – Václava Havla a Marie Spurná – Olgu Havlovou.

Hra, která se hraje doposud s jednou personální změnou, zcela respektuje novou poetiku divadla – nápaditou výtvarnou stylizaci, specifický rytmus a významné postavení hudby v celém vyprávění, tentokrát navíc vpravdě kabaretním.

Průvodcem příběhu disidenta a prezidenta Václava Havla je jeho strýc – filmový producent a bonviván Miloš Havel, který se rozhodl natočit film o pestrém životě svého synovce. Nezajímala ho ani tak jeho veřejná a celospolečenská dramata jako spíš ta soukromá. Podnětem k nadšenému filmování soukromých scén z Havlova života je jeho pohřeb, který se vydařil a měl publicitu „Jako v Americe!...“, Havla meditujícího na katafalku ale už nic nezajímá – až do chvíle, kdy mu strýček nabídne cigaretu, jeden z důležitých vnějších atributů Havlovy osobnosti. Havel vyskočí a vstoupí na scénu.

Poté se celý příběh vrací na začátek a připomíná méně hrdinské stránky Havlovy osobnosti – jeho sebestřednost, záletnictví, nepraktičnost a z ní plynoucí závislost na Olze. Všechny tyto nedostatky jsou ale podány s nadhledem, jemnou ironií a shovívavostí, ztělesněnou racionální Olgou.

Na tomto místě je nutno uvést, že v roli Olgy po roce nahradila těžce nemocnou Marii Spurnou Dita Kaplanová. Marie Spurná získala v roce 2014 za své pojetí Olgy Cenu divadelní kritiky. Divák, který měl to štěstí, že viděl obě verze téhož představení, zaznamenal rozdíl v uchopení postavy Olgy. Zatímco Dita Kaplanová působí na jevišti jako jedna ze součástek soukromého kabaretu o Havlovi a Václavovo někdy málo ohleduplné jednání se jí niterně nedotýká, Marie Spurná ztělesnila Olgu nejen jako silnou ženu, ale i jako bytost, která po Havlově boku trpěla, byť svůj úděl snášela statečně a navenek na sobě nedávala nic znát. V jejím pojetí byla cítit trpkost podváděné manželky. Možná také proto byla na konci tak zřetelná její nechuť k tomu, aby se Havel stal prezidentem.

Ostatní postavy hudební inscenace svou výraznou stylizací podtrhují kabaretní pojetí příběhu, snad jedinou méně srozumitelnou postavou je Univerzál, jehož nešťastně zvolený kostým spíše zavádí, než aby podtrhoval příběh.

Možná, že M. O. Štědroň svou inscenací – uváděnou již devatenáct měsíců a dodnes pravidelně vyprodanou – zas o kousek ztenčil hranici mezi Havlovým soukromým a veřejným životem. Jeho demytizace různě kolujících příběhů o soukromém životě Václava Havla je nejen velmi, někdy až absurdně vtipná, ale bere vítr z plachet těm, kteří by chtěli tvrdit, že si osobnost našeho prvního prezidenta společnost idealizuje.

Miloš Orson Štědroň: Velvet Havel. Hudba a libreto: Miloš Orson Štědroň, režie: Jan Frič, dramaturgie: Lucie Ferenzová, scéna: David Černý a Jan Frič, kostýmy Lucia Škandíková, osoby a obsazení: Miloš Havel – Petr Jeništa, Václav Havel – Miloslav König, Olga Havlová – Dita Kaplanová, múza – Anežka Kubátová, Univerzál – Natália Drabiščáková, crew – Tomáš Pospíšil, Jan Urban, klavír Miloš Orson Štědroň, saxofony – Pavel Fiedler, bicí Jan Švamberk. Premiéra 2. května 2014, Divadlo Na zábradlí. Recenzované představení: 29. 12. 2015