Na obálce se z marketingových důvodů leskne slovo „román“, rozsahem by ale zhruba stotřicetistránková publikace spadala spíše do žánrové kategorie novely. Toho si ostatně všimla i německá kritika, která satiricky laděný text pražského rodáka Maxima Billera (nar. 1960) přijala s nadšením. Der falsche Gruß (2021, Chybný pozdrav) mapuje některé rozevřené rány německé historie a současně se humorně strefuje do tamního knižního trhu. Jenže stačí to?

Sžíravý pocit méněcennosti
Ústřední postavou a vypravěčem je Erck Dessauer, který se na přelomu milénia pokouší v Berlíně prosadit coby spisovatel. Erck pochází z Lipska, kde jeho otec na univerzitě vyučoval marxismus-leninismus, a v ranečku si nese poměrně složitou a bolestivou rodinnou minulost. Dědeček z otcovy strany byl poloviční Žid, který se ukryl v řadách wehrmachtu a v Erckových vzpomínkách už vystupuje jen jako nešťastný, mlčenlivý stařec, jenž často propuká v pláč. Tentýž dědeček přitom chlapce nenápadně zásobil časopisy s tematikou třetí říše, plnými fascinujících obrázků hajlujících nacistických velitelů. Erckova matka opustila syna i manžela a raději v Jeruzalémě vstoupila do kláštera, protože už nemohla snést pocit viny doléhající na ni kvůli jejím vlastním nacistickým předkům. A pak je tu ještě Erckův otec, východoněmecký intelektuál, který se ve znovusjednoceném Německu nedokázal zcela popasovat s útrapami osudu a pocitem méněcennosti.

Tentýž sžíravý pocit méněcennosti žene vpřed i vypravěče románu. V Lipsku už Erck nemohl volně dýchat, a tak raději prchl studovat do Berlína. Jenže šance na zářnou akademickou kariéru lehnou popelem, poté co téma a přínos Erckovy zamýšlené diplomové práce o pozdním bolševismu zpochybní významný spisovatel a esejista židovského původu Hans Ulrich Barsilay. Náhodné setkání s velikánem, jehož názory dokázaly rozohnit i Erckova otce, mladého muže zcela vykolejí, studií zanechá a místo toho se v následujících letech protlouká jako recenzent pro rozhlas.

O několik let později se Erckovi přece jen podaří vykročit novým směrem. S prestižním nakladatelstvím uzavře smlouvu na knihu zabývající se Naftalijem Aronovičem Frenkelem, předním architektem gulagů. Jenže na scéně se opět zjevuje Barsilay, který o postavu sovětského pohlavára kdysi projevil zájem. A Erck nepochybuje o tom, že hodlá jeho blížícímu se výstupu na výsluní zabránit.

Přetahovaná s velikánem
V kalendáři sice stojí rok 2012, velká část románu však zachycuje minulé události, především okamžiky, jež vypravěče formovaly. Erck se retrospektivně vrací mj. k rozhovorům se svým rozčarovaným otcem, který pro něj nebyl patřičným vzorem, syna ale naočkoval notnou dávkou životní zahořklosti. Vrací se do roku 2000, kdy po setkání s Barsilayem zanechal studií a jen tak mimochodem se zamiloval do Barsilayovy milenky Valerie. A vrací se také do chvíle, kdy o pár let později pozvedl v Barsilayově přítomnosti pravici a pěkně po hitlerovsku mu zasalutoval. Incident, který dal název celé knize, je pro Ercka nevysychajícím zdrojem vnitřní nejistoty. Vždyť by Barsilay na exces mohl kdykoliv veřejně poukázat a Erck by měl po kariéře. Vystrašený třicátník tak logicky musí soka zdiskreditovat dřív, než mu tenhle věčný buřič a všeználek opět přibouchne dveře ke slávě.

Už z předchozích slov vyplývá, že Billerův román, rozdělený do dvanácti krátkých kapitol, skáče od tématu k tématu, z jedné časové linie do druhé a zase zpět. Tato přerývaná výstavba znesnadňuje rychlejší pochopení jednotlivých souvztažností, už od počátku je ale zjevné, že Erck – alespoň tedy ve své hlavě – svádí s uznávaným intelektuálem Barsilayem jakousi přetahovanou na dálku. Důvodů k tomu má hned několik: Erckův otec se považoval svým způsobem za oběť intelektuálů Barsilayova typu, Erck sám se tváří v tvář úspěšnějším kolegům cítí přehlížený a nedoceněný a samozřejmě nezapomeňme na Valerii, ženu, o jaké si Erck může nechat jen zdát. To vše přikládá pod kotel vypravěčovy nevraživosti a definuje soupeřivé pojetí jeho vztahu s Barsilayem. Přitom pomineme-li soupeřovu domýšlivost, nezdá se, že by Barsilay, jehož postava se v některých ohledech nápadně podobá Maximu Billerovi, k tak silné zášti skutečně zavdal příčinu.

Studie oportunismu i východoněmecké rozpolcenosti
Jádro Billerova nového románu není snadné pojmenovat. Textem, respektive Erckovým životopisem, prostupuje silná rozpolcenost východních Němců v době po znovusjednocení, s níž ruku v ruce kráčí kritika západní nabubřelosti. Výmluvně v tomto kontextu působí slova Erckova otce, který dospívajícího syna poučuje, že člověk by neměl utíkat. Na útěku, tedy vlastně na svobodě, nikomu pšenka nekvete, a tak je mnohem lepší zůstat ve vězení, bez ohledu na to, jak špatné to tam je. Nepřehlédnutelné je též humorně kritické zobrazení knižního trhu a žabomyších válek, jež se na něm odehrávají. Přičteme-li ještě Erckův slavomam a oportunismus, který vyzdvihuje nakladatelský text na přebalu, dostává kniha hned jasnější kontury. A to ještě nebyla řeč o tichém nacionalismu a antisemitismu.

Ano, tím vším se dá při interpretaci argumentovat a připsat to knize k dobru. Jenže pokoušet se o polytematičnost na tak malé ploše s sebou nese i rizika. A tak zatímco se čtenář prokousává Erckovými bolestínskými nářky a obžalobami společnosti, aby si postupně dal dvě a dvě dohromady, román mu vzdoruje a vysmekává se mu z ruky. Nenabízí totiž čtenáři dost pevných záchytných bodů, podél nichž by se mohl vydat. Jako by si Biller jenom chtěl některé věci vyzkoušet, už jej ale nelákalo rozpracovat je do větší hloubky. Místo toho si dokonce s úšklebkem s čtenářovými očekáváními pohrává.

Odraz společenské diskuse
Kvality a skutečnou výpovědní hodnotu románu docení především čtenáři s dobrou znalostí literárně-společenské diskuse na německém knižním trhu. Recenzent přiznává, že mu v tomto směru jistě řada důležitých narážek a parafrází unikla. Přesto se vnucuje srovnání s autorovým o poznání povedenějším vzpomínkovým románem Šest kufrů (2018, č. 2021). Z této prózy, do níž Biller s využitím umělecké svobody zapracoval minulost vlastní rodiny, která opustila roku 1970 Prahu a přesídlila do západního Německa, byla cítit lehkost a radost z vyprávění. To pro Der falsche Gruß neplatí. Novinka působí těžkopádně, šroubovitě a působením nejistého vypravěče místy i trochu bezradně.

Der falsche Gruß pronikl na seznam německy psaných titulů New Books in German, tedy knih, které odborníci doporučují k překladu do angličtiny. Pravda, otevírá důležitá témata a rozhodně nezapadá do šedivého průměru. Má-li však být upřímně řeč o vhodnosti převodu například do češtiny, recenzent by se pod výše zmíněné doporučení nepodepsal. Širší okruh čtenářů by totiž tento specifický berlínský román i s ohledem na zvolenou výstavbu a nejasné tematické zaměření oslovil jen stěží.