Maxim Biller, letos pětapadesátiletý německy píšící spisovatel a sloupkař, je jistě známější v Německu než u nás, přestože se narodil v Praze a prvních deset let svého života zde také prožil. Z jeho díla k nám dorazily tři sbírky povídek: Až budu bohatý a mrtvý (Wenn ich einmal reich und tot bin), Země otců a zrádců (Land der Väter und Verräter) a Obyčejné lásky (Liebe heute). Poslední dvě zmíněné knihy vydal Labyrint v letech 2010 a 2011 a po nich se čtyřletým odstupem přichází do Česka autorova autobiografie Židovský blues (Der gebrauchte Jude).

Knížka křehká a poetická, plná postřehů o Židech a Němcích, jemné ironie, narážek na žijící osobnosti západoněmecké kulturní scény a především autorových osobních vzpomínek. Avšak to všechno nezasvěcený čtenář docení jen částečně: co v Česku víme o Maximu Billerovi coby postavě veřejného života? Kterým z nás něco říkají jména bývalých německých novinářů a vydavatelů? Víme, co psal Maxim Biller ve svých sloupcích? Není proto úplně jasné, co nakladatelství Labyrint sleduje volbou právě tohoto titulu. Proč nedalo nejdřív přednost ceněné próze V hlavě Bruna Schulze (Im Kopf von Bruno Schulz) nebo románu Dcera (Die Tochter) z roku 2000?

Vypravěč Židovskýho blues (sám autor, i když nevyřčeně) pochází z komplikované ázerbajdžánsko-rusko-rusínsko-židovské rodiny. V Německu třetí třetiny dvacátého století tak má zaděláno na slušnou krizi identity. Ve svém židovství se utápí a v myšlenkách se prakticky ničím jiným nezaobírá, jeho židovství hraničí s posedlostí. Jsem Žid, co to pro mě znamená? Jací jsou Židé a jaké existují typy Židů? Měl bych se odstěhovat do Izraele, když jsem Žid? Co mám cítit vůči Němcům? Jsem vinen, když jsem v Německu, a přitom naživu? V zemi, kde žádní Židé neměli přežít? V mladém začínajícím novináři a spisovateli se sváří hrdost s pocitem viny, nenávistí vůči Němcům, a dokonce jistým zhnusením Židy samotnými a jejich archetypálními představiteli. Když píše do novin, píše o Židech. Dívky dělí na Židovky a ty ostatní. Téma semestrální práce? Thomas Mann a Židé.

Zatímco se ve vypravěči odehrávají výše popsaná muka, plynou osmdesátá léta. Mladík sepisuje své první články, setkává se s nakladateli, kritiky a zkušenými autory, diskutuje s kamarády a seznamuje se se ženami. V knize se objeví řada skutečných osobností: Marcel Reich-Ranicki, Henryk Broder, Hellmut Freund, Gabriel Laub a mnoho dalších. Laickému čtenáři bohužel nezbývá než buď usilovně googlovat, nebo rezignovat a smířit se s tím, že mu nejspíš podstatná část zážitku bez detailní znalosti kontextu unikne. Jak už tomu v příbězích ze skutečného života bývá, nelze očekávat žádný dramatický oblouk. Autor ve dvou- až třístránkových kapitolách zachycuje momentky z vlastního života a jízlivě je komentuje. Chronologii nectí, skáče v čase tam a zpátky, chvíli jsme v Hamburku, chvíli v Izraeli, chvíli v Berlíně.

Výsledkem je nečekaně čtivá koláž, v níž se jednotlivá políčka liší svou atmosférou, humorem i vyzněním. Maxim Biller píše procítěně a s lehkostí, nikdy neztrácí nadhled. Vyjadřuje se novinářsky: jednoduše a úsporně; žádné natahované dialogy nebo rozevláté popisy. Své vlastní židovství pojímá s až sarkastickým odstupem a černým humorem. Nemá daleko k Woodymu Allenovi; jeho filmy v knize ostatně několikrát zmíní. Z českých autorů svými sklony k ironii a absurditě připomene Karola Sidona a jeho Altschulovu metodu; oba dva si dokáží v jedné větě ze své víry utahovat a zároveň ji laskavě ctít; oba jsou si vědomi neheroičnosti svého národa, nám Čechům tak blízké.

„V létě roku 1976 jsem se chtěl stát důstojníkem izraelské armády, nejlépe generálem. V létě roku 1977 jsem chtěl žít v kibucu, pracovat od pěti ráno a od jedné odpoledne už mít po zbytek dne volno. V létě roku 1978 jsem se zamiloval do Tali z Ramat ha-Šaron – ale ona do mě ne. V létě roku 1979 jsem přijel s Wieke z Hamburku, která mě donutila k výletu do Gazy. Taky jsme absolvovali túru pouští na Sinaji, spali na písku pod širým nebem a pili vodu z velkých bílých plastových kanystrů a pak jsme chytli velmi vzácnou kožní nemoc a já s Wieke skončil. V létě roku 1980 jsem šel na tři dny pracovat do kibucu, ale po třech dnech mě vyhodili, protože jsem nechtěl pracovat zadarmo a už vůbec ne od pěti od rána, a abych se pomstil, močil jsem v citronovém háji. V létě roku 1981 jsem se od Neilova bratra Jerryho naučil, že próza psaná v přítomném čase se nedá číst, a pak jsme byli ještě na párty v jedné jeruzalémské ješivě, všichni tancovali a hulili trávu a já si myslel, že se stanu rabínem.“

Židovský blues plně docení především čtenář autora již znalý, mající přehled o německé kultuře druhé poloviny dvacátého století. Ale přesto může Židovský blues číst i čtenář méně náročný. Některé souvislosti se sice ztratí, zůstane však nádherně napsaná a vtipná výpověď o tom, jak těžké je být Židem. A jak těžké je o tom neustále přemýšlet.