Norská dokumentaristka Nina F. Grünfeld (nar. 1966) roky pátrala po osudech své babičky Fridy, o níž neměla rodina téměř žádné informace; nevlastnila dokonce ani jednu její fotografii. Ještě za normalizace se autorka se svým otcem vydala po Fridiných stopách vedoucích do Československa, ale hledání ztěžovala jak železná opona, tak neexistence internetu. Po otevření hranic pokračovala, dokud se jí nepodařilo poskládat alespoň základní mozaiku babiččina života a v knize Frida: Moje zbloudilá babička ve víru dějin (norsky Frida – min ukjente farmors krig 2020, česky 2022) ji dát k dispozici čtenářům.

iLiteratura: Kniha Frida pojednává o vaší babičce z tatínkovy strany. Mohla byste nám nejprve přiblížit osud svého otce, který byl v Norsku poměrně známou osobností?
Nina F. Grünfeld: Můj otec Berthold Grünfeld přišel z Československa do Norska před vypuknutím druhé světové války jako malý, teprve sedmiletý kluk. Během války musel spolu s dalšími židovskými dětmi utéct do Švédska, po válce se ale do Norska vrátil, to mu bylo třináct let. Potom vystudoval medicínu a stal se lékařem. Získal profesuru v oboru sociálního lékařství. Kromě toho působil také jako psychiatr, ale nezabýval se tradičními věcmi, jako je psychoterapie nebo psychoanalýza. Působil především jako soudní znalec v oboru psychiatrie a sexuologie.
Celý život se angažoval v mnoha různých společenských otázkách, v norštině na to máme hezký výraz „společenský debatér“. Důležité téma pro něj byly legální potraty, těm se věnoval jak ve veřejných diskusích v sedmdesátých letech, tak ve své doktorské práci. Nevyhýbal se ani politice, třeba konfliktu na Středním východě.

iLiteratura: Proč jste se rozhodla pátrat po své babičce? Bylo to přání vašeho otce?
Nina F. Grünfeld: Byla to spíše moje iniciativa. Chtěla jsem zaplnit prázdné místo po někom, kdo měl v naší rodině být, ale nebyl. I když mi otec nikdy neřekl, abych po babičce pátrala, byl poznamenaný tím, že během války ztratil kontakt se svými blízkými. V dětství na mé otázky neuměl odpovědět, nebo si vymýšlel různé historky o tom, kdo byli jeho rodiče.
Pátrat jsem po Fridě začala, až když mi bylo asi okolo dvaceti let. Jenomže v té době byl v Československu ještě komunismus a také nebylo běžné archivní dokumenty digitalizovat. Až okolo roku 2000, kdy jsem točila dokumentární film o svém otci, jsme se společně vydali do Bratislavy. Tam se nám podařilo získat o Fridě mnoho dokumentů. V tu chvíli mě napadlo, že její příběh vydá na knihu.

iLiteratura: Po své babičce jste tedy pátrala více než dvacet let?
Nina F. Grünfeld: Ano, minimálně. Pokud to budeme počítat od mých pěti let, kdy mě to téma začalo zajímat, tak spíše padesát let.

iLiteratura: Co vám dokumenty prozradily? Kdo byla vaše babička?
Nina F. Grünfeld: Frida se narodila v roce 1908 v tehdejším Rakousku-Uhersku, dnešním Slovensku, a to v části, kde se dodnes mluví maďarsky. Vesnice, kde žila, se jmenuje Leles a leží úplně na jihovýchodě země. Její rodina byla židovská, měli sedm dětí a Frida z nich byla druhá nejmladší. Dvě z dětí zemřely, dvě byly výrazně starší a emigrovaly do USA. V dětství asi vše nasvědčovalo tomu, že Frida prožije typický život, vdá se, ale tak to nedopadlo. Po první světové válce vznikla nová země – Československo, ale Frida byla současně Židovka. Moje vyprávění je o Fridě, hledání Fridy, ale také o dějinách střední Evropy.

iLiteratura: Jak jste se cítila, když dokumenty ukázaly, že se Frida živila jako prostitutka? Bylo pro vás těžké to přijmout?
Nina F. Grünfeld: Pro mě osobně ne, ale pro mého otce ano, čemuž rozumím. V době, kdy jsem to zjistila, jsem byla už dospělá, v mladším věku by to asi bylo složitější. Pro mě to byl především fantastický příběh. Z dokumentů šlo vyčíst, jak složitě Frida přežívala, a to nebylo vždy jednoduché čtení.

iLiteratura: Váš otec tedy věděl, že byla prostitutka?
Nina F. Grünfeld: Tušil to. V roce 1962 byl s maminkou na svatební cestě v Bratislavě, kde se setkal se svým pěstounem, který ho vychovával, když ho Frida odložila. Ten mu řekl, že jeho matka byla krásná, ale nepříliš počestná žena. Z dokumentů jsme to zjistili asi v roce 2004, když bylo otci přes sedmdesát. Poté už nebylo pochyb o tom, co dělala, a že se živila opravdu na ulici.

iLiteratura: Příběh Fridy jste se rozhodla nenechat si pro sebe a svou rodinu, ale napsat o něm knihu. Proč?
Nina F. Grünfeld: Vyprávění má více úrovní. Pojednává o naší společné evropské historii až do druhé světové války a holocaustu. Je to ale také příběh československých dějin, první republiky a progresivního prezidenta T. G. Masaryka. To je část historie, na kterou můžete být hrdí. Myslím, že Češi mohou být pyšní na to, že měli první genderově neutrální ústavu. Já sama jsem pyšná, že mám trochu vašich kořenů.
Moje kniha také ukazuje, že i prostitutka na ulici je člověk, který si zaslouží respekt. Příběhy z holocaustu se často vyprávějí o těch, kteří přežili, o známých básnících, spisovatelích nebo o bohatých lidech. Frida je anonymní žena, o které by se nikdo nedozvěděl, kdybych o ní nenapsala. Podobných lidí je ale na světě mnoho. Na Ukrajině i v Rusku dnes umírají tisíce anonymních vojáků. Moje kniha je příběh malého člověka na pozadí velkého dramatického světa. Je to geopolitické vyprávění.

iLiteratura: Nenávist vůči Židům je i v dnešní Evropě stále přítomna. Jak je tomu v Norsku?
Nina F. Grünfeld: Poslední průzkumy ukazují, že v Norsku jde naštěstí o klesající trend, ale současně je antisemitismus stále do nějaké míry přítomen. Moderní společnost v Evropě stojí před řadou náročných výzev, zejména silnou vlnou přistěhovalectví. Myslím, že ti, kdo v Norsku zažívají nejsilnější projevy xenofobie, jsou mladí muslimští imigranti. V Norsku také nežije žádné velké množství Židů, ale samozřejmě nesmíme zapomínat, že naše rodiny byly povražděny před pouhými osmdesáti lety. A nebyli to pouze Němci, ale také norské orgány, které se na tom podílely. Antisemitismus, podle mého názoru, nikdy zcela nevymizí, je jako virus, proti němuž se musíme opakovaně očkovat.

iLiteratura: Jak ve světle toho, co prožila vaše babička i váš otec, vnímáte současnou válku na Ukrajině?
Nina F. Grünfeld: Je to samozřejmě strašné a odráží to rčení, že jediné, co jsme se naučili z minulosti, je, že jsme se z ní nenaučili vůbec nic. Kolikrát už lidé říkali, že nevěřili, že se něco takového může opakovat, a přesto se to znovu stalo. Připomíná mi to zlatou rybku, která plave v kulatém akváriu a nepamatuje si, že tady na tom místě už byla.
Myslím, že nejdůležitější je přiznat si komplexnost našich problémů. Často toužíme po jednoduchých řešeních, jednoduchých vysvětleních připomínajících titulky bulvárních novin. To je nebezpečné. Neexistuje nic jako rychloopravna demokracie. Vyžaduje to opravdu hodně práce, je práce napsat knihu, je práce tu knihu přečíst, je práce chtít porozumět, ale musíme to udělat.