Polská spisovatelka, reportérka a kulturoložka Małgorzata Rejmer (nar. 1985) debutovala v roce 2009 románem Toksymia (Toximie), doposud nepřeloženým do češtiny. Hned potom autorku zaujala reportáž, a tak vznikl oceněný a žánrově velmi pestrý Bukareszt. Kurz i krew (2013, česky Bukurešť. Prach a krev, 2015). V poslední sbírce reportáží Błoto słodsze niż miód. Głosy komunistycznej Albanii (2018, česky Bláto sladší než med, 2021) Rejmer dává slovo obětem komunistického režimu Envera Hodži, který desítky let utlačoval albánský národ.

iLiteratura: Jak jste se ocitla v Albánii?
Małgorzata Rejmer: Když jsem žila dva roky v Rumunsku, kdesi na obzoru se znovu a znovu objevovala Albánie. Někdo se zabýval albánským folklorem, někdo jiný rumunsko-albánskými vztahy nebo zkoumal albánský jazyk. Když jsem se vrátila do Polska, moje vydavatelka Monika Sznajderman mi nabídla, že bych se mohla podívat do Albánie. To bylo v roce 2013, tehdy tu zemi nenavštěvovalo ještě tolik turistů. Hned jsem si všimla, že tamní veřejný prostor ovládají muži, a reálie života mi přišly drsnější než v Polsku nebo Rumunsku.
Na začátku jsem cítila, že mě ta země odmítá, ale díky rozhovorům s albánskými ženami, většinou vědkyněmi a aktivistkami, jsem si uvědomila, že mám před sebou zajímavé téma: příběh o výjimečně silných ženách, které musí prorazit ve světě utvářeném muži a pro muže. Od začátku také silně rezonovalo téma albánského komunismu. Jedna antropoložka mi řekla, že Albáncům chybí čas a odstup na to, aby analyzovali svoji minulost, a já jsem měla obojí. Když jsem se vrátila do Polska, věděla jsem, že Albánie bude mojí příští reportérskou zastávkou.

iLiteratura: Jak dlouho jste na Blátě pracovala?
Małgorzata Rejmer: První materiály jsem začala sbírat v roce 2013, ale do Albánie jsem se přestěhovala teprve o dva roky později, samotná kniha vyšla koncem roku 2018. Zpočátku jsem si myslela, že půjde o šestiměsíční projekt a že se ani nemusím naučit albánsky. Uplynul ale půlrok a kromě pár anekdot jsem neměla zhola nic. Lidé se mnou nechtěli mluvit, protože jsem byla někdo zvenčí – nějaká ženská z Polska, patrně placená Evropskou unií. Nakonec jsem pochopila, že jestli ta kniha má být dobrá, musím získat důvěru Albánců a začít myslet stejně jako oni.
Všechno jsem se učila od základů: jazyk, společenský kontext, mezilidské vztahy. Většina tlumočníků, se kterými jsem na začátku spolupracovala, při překladu do polštiny opomíjela to podstatné – překládali obsah, ale chyběly tam emoce. Po dvou, třech letech už jsem mohla rozhovory dělat sama, a vnímat tak jazyk jednotlivých hrdinů, soustředit se jednou na jeho ironii, jindy třeba na poetičnost. Záleželo mi na tom, aby jazyk spoluutvářel příběhy, protože ony samy se dost opakovaly.

iLiteratura: Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak se vám povedlo získat důvěru lidí, kteří po většinu svého života nemohli být upřímní ani vůči svým nejbližším.
Małgorzata Rejmer: Samotní Albánci se mě na to často ptají. Moje kniha nedávno vyšla v anglickém překladu a mnoho albánských známých mi říkalo, že i když víceméně vědí, jak to bylo, je pro ně velmi těžké vytáhnout takové příběhy ze svých prarodičů, strýců či tetiček, protože jejich vzpomínky jsou plné strachu a bolesti. Těžko se o tom mluví.
Autor může mít ohromující příběh, ale pokud ho hrdina knihy není schopen vyprávět, je to k ničemu. I když se v knize objevují zdánlivě obyčejní lidé jako kameník, řidič, bachař, vždycky jsou to hrdinové se silnou osobností a takřka duší umělce, kteří nejen mají dostatek citu pro to, aby vyprávěli svůj osobní, malý příběh, ale také aby jej zařadili do kontextu velkých dějin středovýchodní Evropy, čímž jejich vyprávění získá univerzální rozměr. Vždycky jsem své hrdiny nabádala, aby popisovali co nejvíc detailů, ptala jsem se na metafory, symboly, chtěla jsem, aby jejich příběhy byly plastické, filmové, zkrátka aby jim snadno porozuměli lidé v Česku, Polsku nebo kdekoliv jinde.

iLiteratura: No právě, co dnes může reportáž o komunistické Albánii přinést čtenářům v Polsku nebo Česku?
Małgorzata Rejmer: Je potřeba si uvědomit, že to není kniha jen o Albánii a Albáncích, ale o lidské povaze, dobru a zlu, utrpení, přizpůsobení se a síle přežít, o společnosti, v níž vláda brutálně rozdělila lidi na „dobré“ a „špatné“. Je to příběh o tom, jakým způsobem fungoval stalinismus v malém státě, čítajícím zhruba dva až tři miliony obyvatel. Ve státě naprosto izolovaném, s vyvinutým represivním a propagandistickým aparátem a také vězeními, v nichž vězňové byli levnou, skoro bezplatnou pracovní silou. Na Albánii se nikdo neptal, nebyla tam opozice ani žádný „kontranarativ“ k tomu vládnímu.
Podobně to dnes vypadá v Severní Koreji. Do Albánie dorážely úzkými kanály impulsy zvenčí, někteří se snažili chytat signál Rádia Svobodná Evropa, italské či jugoslávské televize. Pokud ale někdo měl špatný původ, mohla pro něj podobná protirežimní činnost skončit vězením. Když jsem sbírala materiál pro své reportáže, pořád jsem přemýšlela o tom, jakým bych já byla člověkem, kdybych se narodila v takových podmínkách. Hledala jsem v příbězích mých hrdinů něco, co by mi pomohlo pochopit albánskou minulost. Chtěla jsem najít osud, který by mi byl osobně blízký.

iLiteratura: Komunismus se konečně hroutí, čtenář očekává šťastné zakončení, ale mnoho hrdinů reportáží je z nové reality zklamaných. Říkají, že demokracie v Albánii je atrapa, a touží po předchozím režimu.
Małgorzata Rejmer: Velká albánská nostalgie po komunismu vyplývá také z toho, že si minulost každý připomíná u sebe doma, neexistuje zde jednotný pohled na dějiny. Potomci lidí špatného původu vnímají komunismus jako malý holocaust a ti, jejichž rodiny byly spojené s režimem, říkají, že to byl čas pokroku, elektrifikace, bezpečí a důstojnosti.
Albánci vyprávějí o minulosti ze dvou zcela odlišných perspektiv a nemají nástroje ani platformy pro utvoření objektivního „narativu“, který by popisoval jak utrpení, tak úspěchy systému. Současní Albánci mají problém najít odpověď na otázku, čím je albánská identita, co stvořilo národ a na co mohou být pyšní. Proto je pro ně tak snadné tuto zemi opustit.

iLiteratura: Proč Albánci nejsou schopni vyrovnat se s minulostí?
Małgorzata Rejmer: Také my v Polsku jsme začali do hloubky analyzovat některé otázky spojené s naší historií teprve ve chvíli, kdy jsme si zajistili základní pocit bezpečí. Albánci pořád žijí v bídě, nevědí, jestli si budou zítra moct koupit jídlo. V podmínkách, kdy jsou výzkumná střediska a univerzity podfinancované, chybějí lidé, kteří by byli schopni vést racionální veřejnou debatu, i tací, kteří by si mohli dovolit se takovou debatou zabývat. Samozřejmě to není tak, že diskuse o albánské identitě vůbec neexistuje. Existuje, ale hlavně v zahraničí, mezi albanisty v Rakousku, Německu, v diaspoře v USA. V samotné Albánii se lidé víc zajímají o to, jak z té země odjet, ať už legálně, nebo nelegálně.

iLiteratura: Takže současní mladí Albánci utíkají ze země stejně, jako se snažili utéct jejich rodiče a prarodiče?
Małgorzata Rejmer: Podle statistik by z Albánie bez rozmýšlení odjelo víc než 80 procent mladých Albánců, stejně se vyjadřuje 62 procent dospělých. Je to země permanentního exodu. Pokud někdy přemýšlíme, co je štěstí, jednou z odpovědí je určitě pocit, že máme v životě cíl a také možnost náš život někam směřovat, že někdo ocení naši těžkou práci, že naše úsilí má smysl. V Albánii nic takového neexistuje. Systém je natolik zkorumpovaný, že na univerzitě zkoušku složíte ne díky vědomostem, ale konexím.
Chybí zde pocit spravedlnosti, soudní rozsudky si můžete koupit, o státu nerozhodují ani tak politici jako oligarchové. Problémem je také organizovaný zločin – Albánie je důležitou drogovou křižovatkou. Kdysi se hodně lidí včetně průměrných občanů živilo obchodováním s marihuanou, dnes na pašování heroinu a kokainu bohatnou úzké skupiny lidí. Úspěch obvykle neplyne z těžké a poctivé práce, protože lidé, kteří vydělali velké peníze, to vzali zkratkou po cestě zločinu.

iLiteratura: Ve své knize jste dala slovo obětím albánského komunismu. Často jde o velmi osobní příběhy. Nechtěla jste si promluvit i s lidmi, kteří pracovali v tajné policii Sigurimi, lidmi ze strany?
Małgorzata Rejmer: Nejdůležitější pro mě byla perspektiva obětí. Hovořila jsem s lidmi, kteří byli nějakým způsobem spojení s režimem, slyšela jsem hodně klišé, pochval systému, ale chyběla mi v tom hlubší reflexe, snaha porozumět, čím tento režim byl. Příběhy obětí, přestože se soustřeďují hlavně na utrpení, pojímají tento systém ze širší perspektivy. Na druhou stranu jsem mnohokrát musela čelit skutečnosti, že paměť je dynamický a klamný konstrukt; například jeden z hrdinů vězeňské vzpoury ve Spaçi mi vyprávěl obsahy filmů, které potom viděl, a přitom si byl jist, že jsou to jeho vlastní vzpomínky. Ne vždy jsem mohla ověřit celé vyprávění, protože to byl příběh daného člověka, vnímaný čistě subjektivně. Bláto je možné chápat jako sbírku příběhů se všemi vedlejšími účinky i slabinami orální kultury.

iLiteratura: Debutovala jste románem, potom napsala dvě sbírky reportáží. Co plánujete dál?
Małgorzata Rejmer: Po napsání prvního románu Toksymie se mi zdálo, že v sobě už nemám žádný příběh k vyprávění, a abych se dál mohla věnovat psaní, musela jsem se obrátit na reportáž. Bukurešť. Prach i krev byla takovým stylistickým cvičením, mezižánrovou knihou: najdete v ní esej, klasickou reportáž, drama, baladu i pohádku.
Zkoušela jsem, co a jak jsem schopna napsat, a nepřemýšlela přitom o novinářských zásadách, zatímco při psaní Bláta jsem věděla, že je to velký úkol, a proto má kniha jasnou strukturu a dokumentaristicky je mnohem detailnější. Aktuálně píšu povídky, jejichž děj se odehrává v Polsku, Albánii a Kosovu, a kromě toho pracuji na reportážní knize o současné Albánii. Snažím se na ni dívat z různých hledisek, chtěla bych popsat nejen masovou emigraci, ale také perspektivy vývoje, a proto doufám, že v ní bude trochu víc humoru a oddechu.