Na posledních stránkách prvního svazku série Parchanti z Jihu se čtenáři seznámí s mladou vojačkou, černoškou, která je dcerou hlavního hrdiny zmíněného svazku. Dalo by se čekat, že právě její osud bude na úvodní příběh jejího otce přímo navazovat a že zde scenárista Aaron využije všechny stereotypy a kontrasty, které může příjezd černošky se zkušenostmi z Afghánistánu ve stále ještě trochu rasistickém a především velmi šovinistickém a uzavřeném městečku vyvolat.

Autor ale tento konflikt ještě odkládá a ve druhém svazku série, který shrnuje čtyři sešity z let 2015 a 2016, se vydává dosti nečekaným směrem. Hlavním hrdinou je tu totiž největší padouch série, Euless Boss přezdívaný Trenér, protože trénuje místní tým amerického fotbalu. Přičemž sportovní tým je – jak to na venkově často bývá – něčím, pro co se tu ještě vyplatí žít, co vzbuzuje vášně a obdiv; a samozřejmě také závist a nenávist.

Aaron Bossův příběh sice začíná záhy po událostech z předchozího svazku, ale podstatná část se odehrává o nějakých třicet let dříve, kdy byl Euless ještě neduživým puberťákem, žil jen s mizerným a opovrhovaným otcem v chatrči na kraji města a zoufale se snažil prorazit ve zmíněném fotbalovém týmu. Bohužel není ani dost velký a silný, ani dost rychlý a hbitý, ba ani dost chytrý na to, aby se dokázal prosadit. Ale houževnatě se snaží, navzdory šikaně těch lepších a silnějších i navzdory ponižování od hulvátského trenéra. Spřízněnou duši najde ve slepém černochovi, který kdysi také hrával, ale přišel o zrak a nyní hru více „cítí“ než vidí.

Jestliže první díl vycházel z westernového žánru o boji osamělého hrdiny se zločinci, kteří ovládají celé město, tentokrát jako by scenárista zamířil do žánru definovaného filmem Karate Kid: tedy pohádky o šikovném a dobromyslném klukovi, který s pomocí trochu tajuplného učitele a neortodoxního tvrdého tréninku zdokonalí a zpevní své tělo i duši a dokáže porazit zdánlivě nepřemožitelné protivníky. Jen tu nejsme v pohádce a Euless Boss není ani šikovný, ani dobromyslný, zato urputný a nemilosrdný. A ještě také vypočítavý a bez skrupulí, takže nakonec dosáhne svého, byť úplně jinak, než si původně představoval – i tak je to pro něj velké vítězství a začátek další cesty až do pozice faktického vládce města.

Scenárista Aaron samozřejmě zkušeně ovládá vypravěčské triky, takže s Bossem (přinejmenším tím destruovaným mladým) čtenář nutně začne sympatizovat. Sice víme, že nejde o žádného kladného hrdinu, (což se nám Aaron ani nesnaží vsugerovat), přesto je jeho zaťatost a snaha vymanit se ze stínu otce, vzteklého alkoholika a příležitostného zloděje, který si svými drobnými krádežemi nadělá spoustu nepřátel, nějak sympatická a ono později obávané monstrum trochu polidšťuje. Podobných triků má scenárista v zásobě víc: například s oblibou konstruuje optimistickou, nadějnou, smířlivou situaci, aby ji v tom správném okamžiku přeměnil ve fatální tragédii.

To Latourova kresba žádných zvláštních triků nevyužívá, spoléhá se na neotesanou, pokřivenou linku a odstíny červené, které převládají v retrospektivních pasážích. Opět tu postrádáme slunce a více barev, přítomný děj je vyveden převážně v šedé. Latour sugestivně buduje svět nehezkých a nesympatických hrubých a násilnických mužů (a mladíků), ženy tu vlastně nenajdeme (sem tam barmanky nebo prostitutky), svět tvrdý a krutý, kde platí jen právo silnějšího.

Sešity ze svazku Za trochu krve získaly sérii dvě vítězství v nejprestižnějších amerických komiksových cenách Eisner (Aaron za nejlepší scénář a série jako celek). Dalších už se ale nedočkala, což může být varovné znamení. K optimismu však vybízí galerie podivných postav, s nimiž se Aaron vytasí hned v úvodu svazku, aniž by se k nim později vrátil. Právě ony se nepochybně zapojí do dalších fází příběhu, který se vyplatí dál sledovat.