Kniha Falkenfrau, nominovaná na cenu Magnesia Litera, je třetí sbírka básnířky, překladatelky a literární vědkyně Kláry Goldstein (nar. 1988). Mimo poezii se autorka věnuje i odborné literatuře, v roce 2020 vydala publikaci Pokus o nekonečného Nerudu, ve které se soustřeďuje na roli chilského básníka Pabla Nerudy v české kultuře. Číslo tři je vůbec pro celou sbírku příznačné. Mimo to, že se jedná o její třetí knihu poezie, jsou texty rozděleny do třech oddílů a sbírka je postavena na třech hlavních konstantách – času, prostoru a zvuku.

Boření
První dva motivy jsou ve sbírce značně problematizovány. V komentáři na zadní straně přebalu sbírky se dočteme, že autorka „boří navyklé vnímání času i prostoru“. Obojí je tematizováno jako cosi neproniknutelného, zamlženého, nepostižitelného. Prostorově se sbírka odehrává většinou ve městě, to je ale antropomorfizováno, mytizováno, často se jeho reflexe prolíná právě s motivy hudby: „vzepjalo se město obrovskou fugou větru“ (s. 30). Časovou osu nelze rekonstruovat vůbec, lineární čas se prolíná s mytickým, minulost se vpíjí do přítomnosti i budoucnosti, a celkově se tak texty vznášejí v mlhavém neurčitu, což podtrhuje i grafická úprava sbírky – čísla stránek jsou rozmazaná, názvy básní většinou suplují šedé šmouhy.

„Boření“ a zahalování časoprostoru je natolik důkladné, že se v textech občas nedá příliš dobře orientovat, básně zároveň často nenabízejí ani působivé a silné obrazy, které by podnítily imaginaci a kterých by se čtenář mohl zachytit. Snaha o tajuplné zastření tak prorůstá i do souvislostí mezi slovy, jako kdyby říct cokoliv, jakkoliv explicitně, bylo prohřeškem proti pravidlům poezie. Obzvláště v prvním oddílu je nápadné časté používání neurčitých zájmen: „cosi tam strašně chybí“ (s. 19), „něco se rozpadá“ (s. 19); v řadě případů jsou použita i v příměrech: „cosi jako noc“ (s. 15), „něco jako spáleniště“ (s. 17). Kvůli tomu především u prvních textů působí tato zamlženost jako chtěná, spíš než tajemné jsou nicneříkající.

Úvodní verše celé sbírky „Tak dlouho chceš napsat báseň / která by to ještě zachytila“ (s. 7) reflektují problematičnost samotného tvůrčího procesu a snahy popsat nepopsatelné, samy jsou ale velmi banální. Právě v textu, kde by se nedořečenost jako básnický nástroj nabízela, se autorka uchyluje k explicitním a jednoduchým obratům: „Ale mezitím zjišťuješ, že synonyma toho, co se děje, neexistují.“ (s. 7)

Dramatičnost pradávných příběhů
Síly i nápaditosti básnického vyjadřování přibývá v druhém oddíle sbírky, kde autorka básně stylizuje do mytické atmosféry. Narůstá dynamičnost, zároveň texty působí koherentněji, protože se často točí kolem jedné postavy a vytvářejí vždy jakýsi mikromýtus, jehož je tato postava středem: „Jeho ruce se dotýkají letícího hejna /dočasně nezřetelných souhvězdí. / Zpívá se v nich o pozapomenutých pohybech vody, / městské zdi se zalykají v ozvěně jejich chvění.“ (s. 29) K fantasknosti odkazuje i název sbírky – Falkenfrau, v překladu jestřábí žena, může být reference k příběhu o milenecké dvojici, která se nikdy nesetká v lidské podobě, protože muž se v noci mění ve vlka a žena ve dne v jestřába. Goldstein těží z této atmosféry osudové tragiky, ozdobené fantazijními prvky; i její básně mají v sobě cosi z dramatičnosti pradávných příběhů: „Na jaře toho roku bude led na jezeře velmi slabý. / Květy vyběhnou zlehka a brzy a už nepomrznou. […] A potom / nakonec, se do sebe zamilují / naše obočí. / Zatouží slyšet ten šelest při vzájemném tření. / Po měsících intenzivního kontaktu /přivedou na svět havrana / který přežije velký mor i rozpad monarchie.“ (s. 45)

Nejvýraznějším prvkem sbírky je nicméně již zmiňovaná hudba a jsou to právě pasáže reflektující zvuk, ve kterých se objevují nejpůsobivější obrazy. Autorka často pracuje se synestézií a samotný zvuk se zdá být osudem, tvořícím i ničícím dynamickou silou, které nikdo nemůže (a nechce) uniknout. Občas se dokonce zdá, že v textech plní roli Všemohoucího: „ten zvuk si ani nepředstavíš. / Plynul a vnikal do krve / podobný rozvlněnému obilí, / stékajícímu medu. […] Jeho chuť se podobala okamžikům, / v nichž jsme se ukrývali před hlukem a prázdnem, /před slovy a lidmi.“ (s. 60) Zaujetí zvukem proniká i do jazykové roviny sbírky, kde se vedle odborných termínů (například „tempo primo“) vyskytují velmi často i jména hudebních skladatelů.

Přes nezpochybnitelnou originalitu a sílu některých obrazů zůstává sbírka po většinu času utopená v prázdnotě. Něžná, imaginativní atmosféra textů je v produkci současné české poezie poměrně vytěžená, a ač ji Goldstein ovládá mistrněji než mnozí jiní autoři a daří se jí nalézat poklady dosud neobjevené, často se v ní sama ztrácí a nezvládá najít efektivní cestu zpět ke čtenáři.