Michaela Pejčochová, sinoložka a kurátorka sbírek čínského umění Národní galerie v Praze, se historií sběratelství orientálního umění v českých zemích zabývá systematicky, mimo mnohé odborné články je také autorka monografie Posel z Dálného východu (2019) o osobnosti malíře a sběratele čínské tušové malby Vojtěcha Chytila.

Poetický titul a věcný podtitul její nové monografie Sto let jednoho stromu. Lubor Hájek a institucionální sběratelství asijského umění v Československu vymezuje podvojné téma, na které se publikace soustřeďuje: formativní období institucionálního sběratelství asijského umění v Československu a klíčovou osobnost tohoto období, dlouholetého vedoucího sbírky orientálního umění Národní galerie Lubora Hájka (1921–2000). Je přitom třeba upozornit, že kniha není Hájkovou biografií v klasickém smyslu slova; jeho život je důsledně nahlížen prizmatem jeho díla a působení. K podtitulu lze ještě dodat, že „asijským uměním“ je míněno především umění čínské a v menší míře japonské; umění dalších asijských kultur je zmíněno spíše letmo, což je samozřejmě logickým důsledkem možností a preferencí samotného českého sběratelství v tomto období.

Kniha mapuje časový úsek od samotných kořenů sběratelství asijského umění v českých zemích ve sbírkách soukromých sběratelů, konkrétně Joe Hlouchy, Josefa Martínka a Vojtěcha Chytila (které se staly východiskem pro pozdější sbírky institucionální), přes rok 1951, kdy mu byl zřízením orientální sbírky Národní galerie dán oficiální rámec, a další rozvíjení sbírky především v kontextu intenzivních kulturních kontaktů mezi ČSSR a Čínskou lidovou republikou v padesátých letech až po tragický rok 1969, kdy byla při požáru zámku v Benešově nad Ploučnicí valná část sbírek zničena. Pátá kapitola – ohledně níž rozhodně nemohu dát za pravdu autorčinu skromnému tvrzení z úvodu, že by byla „nejméně čtivá a přehledná“ (s. 15) – se zabývá zdroji, z nichž sbírka Národní galerie čerpala, šestá pak přináší ucelenější charakteristiku samotného Lubora Hájka, propojující jeho činnost organizátorskou s jeho dílem vědeckým.

Ke svému tématu autorka přistupuje s nadšením, úctou (ovšem nikoli nekritickou) i náležitou rigorózností. Sto let jednoho stromu je mimořádně fundovanou vědeckou prací založenou nejen na sekundární literatuře, ale především na detailním studiu archiválií a jejich pečlivém zasazování do dobových souvislostí. Autorka hojně cituje z archivních materiálů i dobové publicistiky; vedle rozsáhlé textové přílohy uvádí přímo v textu například plné znění Hájkova vlastního životopisu i mnoho dalších dokumentů. Autenticita těchto citací velmi výstižně dokresluje atmosféru a prostředí, ve kterém pomyslný strom českého sběratelství asijského umění rostl – obzvlášť pitvorně působí vzpomínka benešovského oddávajícího úředníka (s. 114–115), v níž se chlubí tím, jak kýčovité svatby v prostorách zámku organizoval, ačkoli právě soustavné ignorování protipožárních opatření při těchto svatbách (otevřený oheň přece působí tak romanticky) vedlo ke katastrofálnímu požáru.

Kniha je doplněna textovou a obrazovou přílohou. Textovou tvoří Hájkova rozsáhlá zpráva ze studijní cesty po předních západoevropských muzeích, která ilustruje jak Hájkovy ambice, jeho způsob práce a pohled na institucionální sběratelství umění jako takové, tak dobový evropský kontext, ve kterém pracoval a na který reagoval. Obrazovou přílohu (mimo četná vyobrazení přímo v textu) tvoří historické fotografie, ukázky asijských i souvisejících evropských výtvarných děl i reprodukce dobových dokumentů, například obálek výstavních katalogů či evidenčních karet. Je třeba ocenit i velmi elegantní grafickou úpravu knihy.

Pro čtenáře tak kniha může být nejen zdrojem cenných informací o sběratelství asijského umění v dané historické etapě a východiskem mnoha úvah – například o povaze a vývoji kulturních kontaktů mezi Evropou a Asií nebo o vlivu politického kontextu i obyčejné lidské malosti na kulturu a umění –, ale především pramenem oné „radosti z nekonečné a přerozmanité tvořivosti lidské“, k níž životní dílo Lubora Hájka směřovalo.