Chilský spisovatel Hernán Rivera Letelier se proslavil v 90. letech románem La reina Isabel cantaba rancheras (Královna Isabel zpívala milostné písně, 1994), po jehož vydání a úspěchu se již mohl věnovat pouze psaní. Útlý román El hombre que miraba al cielo, vydaný roku 2018, tedy téměř o dvacet pět let později, vyšel v překladu Jana Macheje loni i česky pod názvem Muž, který pozoroval nebe. Zavede čtenáře k hledání nejčistšího nebe a na svých nemnoha stránkách oslní průzračným stylem psaní.

Hernán Rivera Letelier, „básník drsnosti atacamské pouště“, který nemá rád falešnou skromnost, se údajně k „vážnému“ psaní dostal při svém putování po Peru, Chile, Bolívii, Ekvádoru a Argentině, když chtěl zahnat hlad. V rádiu totiž zaslechl, že se vyhlašuje soutěž o nejlepší báseň, jejíž výhrou byla večeře pro dva. Onu soutěž skutečně vyhrál, jak dokumentuje deník El País. Od té doby se věnoval psaní coby samouk, protože na severu Chile, kde vyrůstal a po celých třicet let pracoval v ledkových dolech, nemohl chodit do žádných literárních kurzů, dokonce ani knihoven. Bibli, kterou měl od dětství pod polštářem (o čemž se rovněž dočteme v El País), mohl doplňovat o další díla jen s obtížemi, přesto si našel cestu ke spisovatelům, z nichž někteří mu učarovali: patří mezi ně Juan Rulfo, Gabriel García Márquez, Jorge Luis Borges, Julio Cortázar, Leopoldo Marechal, Mario Vargas Llosa či Guillermo Cabrera Infante – svěřil se v rozhovoru pro chilský časopis Temática.

Do jeho tvorby se výrazně otiskl především všeobjímající prostor pouště, která se stala nedílnou součástí jeho života: „poušť byla jeho dětským hřištěm“, cituje ho výše zmíněný článek v El País. Zpočátku sice chtěl být malířem, v dospívání pak rockovou hvězdou (byl vynikajícím tanečníkem twistu a rock’n’rollu, díky tanci se také seznámil se svou ženou), ale naštěstí pro mnohé čtenáře se stal spisovatelem, nebo přesněji – rozhodl se psát. Před vydáním Muže, který pozoroval nebe potvrdil Hernán Rivera Letelier své významné postavení mezi současnými spisovateli, když získal cenu nakladatelství Alfaguara za knihu El arte de resurrección (Umění vzkříšení, 2010). O velké oblibě jeho děl pak kromě překladů do různých jazyků svědčí i divadelní a filmová zpracování jeho románů, a nechybí dokonce ani opera a muzikál.

Uctívači nebe, řeky duší
Začátek děje románu Muž, který pozoroval nebe umístil Hernán Rivera Levetier do Antafogasty, města, v němž v současné době žije. Konkrétně na nároží promenády Prat, kde se to hemží obchodníky, hudebníky, kejklíři, žebráky, kazateli i lidmi, kteří zadarmo nabízejí objetí. Barvitost a živelnost této pouliční směsky rozbije jeden muž, který nápadně kontrastuje se svým okolím. Vymyká se totiž ostatním – nic nenabízí, nic nikomu nevnucuje, nežebrá, vlastně ani nemluví. Každý den přichází a dělá jen to jediné – pozvedá hlavu a dívá se na nebe. Svým naprostým klidem a strnulostí paradoxně vzbuzuje zájem ostatních, i vypravěče románu, indiána kmene Mapučů, jenž se živí kreslením obrazů křídami na zem. Co jen to muž na nebi hledá? Má jeho chování smysl, který ostatním uniká?

Vedle muže, kterého začne vypravěč nazývat Pozorovatelem, vystupují v románu další dvě zásadní postavy: sám vypravěč Lorenzo, jemuž se říká Ptáček, protože již odmalička „dokonale napodobuje zpěv ptáků“ (s. 36), a Kejklířka, krásná plavovláska s očima z diamantů, která nikomu neprozrazuje své „jméno středověkého anděla“ (s. 26). Obě tyto postavy se živí jako pouliční umělci. Pozorovatel je zaujme natolik, že se rozhodnou muže oděného jak z minulého století oslovit – stačí už jen málo a začíná cesta za nejprůzračnějším nebem na zemi, do zapomenutého městečka San Pedro de Atacama. Děj se tak z Antafogasty přesouvá do oblasti, do níž se autor opakovaně vrací i v mnoha dalších dílech. Sám ostatně konstatuje: „poušť Atacama je má Comala, moje Macondo, moje Santa María“ v odkazu na Juana Rulfa, Gabriela García Márqueze a Juana Carlose Onettiho (viz výše zmíněný odkaz na článek z El País). Poušť, ticho pustiny a neúprosné slunce tvoří nerozlučný doprovod neobvyklé trojice. A stále více se odhaluje tajemný příběh z minulosti a také nebe, které, jak trefně hlásá obálka knihy, je jedním z protagonistů příběhu. Jak to všechno dopadne a z čeho mají Ptáček a Kejklířka najednou obavy?

Příběh bez hranic: umění rozbíhavého minimalismu
Hernán Rivera Letelier svůj krátký román opravdu precizně vystavěl – ať už se jedná o jeho strukturu, nebo styl. Jako by celá kniha naplnila touhu Ptáčka, který chce psát příběhy, a sám autor vytvořil „Román, kde se nestane nic a zároveň se stane všechno.“ (s. 33) Velmi silné je v textu použití kontrastů, které se vinou příběhem a zároveň ho na omezené ploše útlé knihy rozšiřují a prohlubují. Kontrasty se objevují v charakteristikách postav, například u Kejklířky a Ptáčka: „… hýřila neotřesitelným optimismem a jistotou, já jsem byl z těch, kdo se při přecházení jednosměrky rozhlíží na obě dvě strany“ (s. 29), i v jejich činech, Pozorovatel: „Nedělá nic a zároveň dělá všechno.“ (s. 33) Také motivy, které autor rozehrává, jsou umocněny kontrasty. Na velmi malém prostoru s pomocí naprosto promyšleně kladených slov Rivera Letelier zachycuje a rozvíjí zejména protiklad nebeského a zemského. Ptáček se neubrání srovnání svého počínání a počínání Pozorovatele: „… pokud ten muž a já jsme šílenci, naše šílenství je přesně opačné, on svým postojem nabádá lidi dívat se vzhůru, já je svými kresbami nutím dívat se dolů. Moje konání je pozemské, jeho nebeské. To, čemu se věnuji já, stojí pár mincí, to, čemu se věnuje on, je zdarma.“ (s. 19) Od tohoto motivu se pak odvíjejí další témata: odcizení lidí od Boha, odtržení od okolní reality, honba za materiálními statky, zisky, pozlátkem či zapomínání, jak prožít život tady a teď.

V psaní Hernána Rivera Leteliera je určitý minimalismus, ale nejde o zhuštěné psaní nebo zkratku. Spíše čteme neuvěřitelně čistě sepsaný text, v němž má každé slovo své místo, nic není navíc, řečeno je přesně tolik, kolik je v danou chvíli potřeba. Jde o vybroušenou prózu, která však není průhledná, ani se lacině neleskne, zato se v ní zrcadlí hloubka, a ačkoli je krátká, natahuje se do dálky. Fascinující však je, že je napsána (a současně i přeložena) tak lehoučce, až se zdá, že by se mohla jako vánek rozplynout. Přitom se dotýká drsného světa, v němž dochází k vraždám, korupci a nespravedlnostem a který živí touha po pomstě. To je další z kontrastů, i ten násobí čtenářský požitek. Příběh se sice může místy zdát bizarní, avšak čtenářům bude blízký pro nadčasová témata, jako je láska, přátelství, bolest, cesta nebo pomsta. Pro náročnější čtenáře Rivera Letelier do příběhu navíc vplétá jak literární, tak popkulturní odkazy.

Vypravěč Ptáček asi v půlce románu poznamenává, že „staří japonští kaligrafové nechávali ukápnout inkoust, aby vyzdvihli dokonalost své práce“ (s. 54). A podobně působí celý román – Muž, který pozoroval nebe stojí za přečtení i následné rozjímání, protože k dokonalosti se svou strukturou, stylem i jazykem až nebezpečně blíží.