V edici Současná hra konečně vznikla antologie, která představuje různé trendy a autory současné francouzské dramatiky, ať už jde o texty inspirativní po stránce formální, tedy prací s rytmem či uspořádáním textu, nebo po té obsahové.

Zásadní přínos festivalu Sněz tu žábu tkví v jeho dramaturgii, jež se od začátku orientuje na současnou francouzskou dramatiku. Snaží se českého diváka seznámit s jejími tendencemi, prosadit překlad textů do češtiny a v ideálním případě je samozřejmě i rozšířit na tuzemské divadelní scény. S texty, které nová antologie pod hlavičkou edice Současná hra vycházející při Institutu umění – Divadelním ústavu přináší, se diváci festivalu mohli již v průběhu let setkat, a to v podobě scénických skic. A snahy festivalu nezůstávají bez odezvy – úvodní hru svazku, Pig boy 1986–2358, přeloženou Petrem Christovem, právě uvádí pražské Studio Hrdinů. A drama Můj bratr, má princezna, zaměřené na dětské či mladé publikum, vzniklo v rozhlasové podobě v režii Josefa Kračmarčíka a v Českém rozhlase bylo uvedeno již v roce 2019.

Editorkami svazku pěti her jsou spoluzakladatelky festivalu, divadelní tvůrkyně a překladatelky z francouzštiny Linda Dušková a Natálie Preslová. „V dramatických textech tohoto výběru se setkáte s postavami z budoucnosti, z pohádek, s mluvícími prasaty i lidmi, kteří nemluví vůbec, ocitnete se v hlubokých lesích nebo na lodi, která neexistuje, zažijete konec světa i proměnu vlastní babičky v motýla. Současné francouzské drama je svět plný imaginace a autorské originality,“ slibují společně v úvodu knihy. A následným výběrem tuto imaginaci i originalitu demonstrují.

Odstavec ticha
V antologii jsou tři texty, pro něž je klíčová jejich grafická podoba: Odcházím dvakrát autora a filozofa Nicolase Doutaye, zmíněný Pig boy 1986–2358 absolventky herecké školy a oceňované dramatičky Gwendoline Soublin a Černé lesy spisovatelky a režisérky Pauline Peyrade. Zbylá dvě dramata míří na dětského či mladého diváka. Nutno podotknout, že divadlo pro tuto věkovou skupinu není ve Francii pouze okrajovou, oddechovou podívanou (jíž až na čestné výjimky zůstává v Česku). Francouzsky psané texty pro mladého diváka se nebojí otevřeně komentovat a reflektovat současné otázky, vlivem určitého vyrovnávání se s multikulturním charakterem společnosti se i ve hrách zaměřených na mladého diváka začala ohledávat individualita outsidera, jehož příběh je determinován původem, náboženstvím, orientací aj. Takovou tvorbu ve výboru zastupuje hra Můj bratr, má princezna francouzské autorky, herečky a režisérky s italskými kořeny Catherine Zambon, nositelky ceny Prix Collidram, kterou autorům udílejí sami studenti základních škol. Poslední hrou antologie je Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí od Oliviera Sylvestra, quebeckého autora a překladatele, jehož texty jsou často uváděny v Evropě.

Pro docenění formálně experimentálních textů svazku je třeba si uvědomit (jak editorky v závěru upozorňují), že sama podoba – tělo dramatického textu – je dnes důležitým médiem. Sdělení dříve náležící scénickým poznámkám je v současných dílech přímo obsaženo v textu, není už podružnou záležitostí. To znamená, že se čtenář nesetká s doslovným popisem scény či akce v paratextu, ale tuto funkci nahrazuje grafická podoba hlavního textu – ta pak navozuje určité emoce či situace. V Černých lesích se autorka inspirovala žánrem road movie: namísto neustálých „klasických“ scénických poznámek, které by čtenáře rušily a informovaly o pokračování cesty hlavních hrdinů, autorka volí jiný způsob. Paralelně s plynutím dialogů uvádí ukazatele na dálnici, které auto míjí, a sugeruje tak autenticitu plynulé cesty. Nicolas Doutey v Odcházím dvakrát specificky pracuje s odstavci a interpunkcí – rozhovor mezi dlouholetými partnery přerušují odstavce či pomlčky, které tvoří rytmické a významotvorné pauzy. To má za následek jakousi psychologizaci konkrétních situací. Udává se tak tempo rozhovoru reflektující onen vztah – a význam nenesou jen repliky, ale i pauzy mezi nimi.

Gwendoline Saublin pracuje v Pig boyi 1986–2358 dokonce se třemi různými postupy. V první části je monolog hrdiny přerušován otázkami s výběrem možných odpovědí, připomínajícími kvízy nebo televizní soutěže. Ve druhé části chtěla autorka „zachytit náš překomunikovaný svět, znělky, virtuální konference, podoba stránky se tedy nutně musela proměnit, aby i slova a jejich uspořádání vypovídaly o tom samém: o chaosu, šumu, ve kterém neslyšíme, kde vládne voyeurismus a kde každý den provádíme veřejné virtuální popravy“. Dojem on-line konference umocňují paralelní sloupce, ve kterých se střídá zdánlivě nekončící množství komentářů on-line účastníků veřejné popravy. Třetí část tvoří přerušovaný monolog.

Ani hry zaměřené na mladé publikum ale nerezignují na jazykovou hravost, scénické poznámky spíš jako by komunikovaly s divákem (čtenářem) a snažily se mu vsugerovat určitou atmosféru. Jako když Sylvestre konkretizuje čas například takto: „chvilka krátká, jako když končí dospívání“, nebo udává scénografické povely: „něco, co vytvoří sametovou atmosféru“.

Obě dramata zaměřená na mladší publikum tematizují podobné věci: pocit outsiderství, ohledávání vlastní identity a místa ve společnosti. Každé z dramat je určeno mladšímu publiku, to ale neznamená, že by nemohlo zasáhnout i starší věkové skupiny. Může jim totiž napovědět dost o tom, s čím se děti nebo mladí lidé potýkají, co se v nich odehrává, a potenciálně i mnohé o tom, jak se cítí. Vidět na českém jevišti hry, které kladou do centra pozornosti dětskou nejistotu, strach, šikanu nebo naopak teenagerovskou zmatenost, emoční bouře a zkoumání vlastní sexuality, je vzácnost. Progresivní dramatika (nebo autorské kolektivní texty) tohoto typu se totiž často vyskytuje pouze na amatérských scénách či festivalech, a to díky mladým souborům a vedoucím, kteří mají ke svým svěřencům blízko, a tudíž vědí, co ve svém každodenním životě řeší. Je na čase, aby to začaly reflektovat i profesionální divadelní české scény – což by mohl být jeden z možných dopadů sbírky Pěti současných her.

Bez překladu nehrajeme
Dlouholetý překladatel francouzských dramat Petr Christov v závěrečné stati této antologie upozorňuje na skutečnost, že přestože česká tradice překladů francouzských her trvá bezmála dvě století, v současné chvíli se nachází v obtížné pozici. Kvalitních překladatelů je málo, bez vidiny uvedení dramat je v obecném mínění taková práce zbytná: proto se divadelní scéna uchyluje k překladům zejména komedií, u kterých se předpokládá úspěch. Zkrátka tu neexistuje podpora překladatelů, aby hledali nové texty a iniciovali vznik celých souborů her, pořizovali revize starších překladů aj. Postupná elektronizace a „zjednodušení“ přístupu k divadelním textům měly v podstatě za následek konec edičních řad (například agentury DILIA), které významné hry českému publiku představovaly.

Jednou z mála výjimek je právě edice Současná hra, vznikající pod hlavičkou Institutu umění – Divadelního ústavu, která kromě jednotlivých her často publikuje právě geograficky tvořené výbory (severské drama, africké hry atd.) a v níž vyšla i tato sbírka. Úspěchem tedy může být už samotný fakt, že Pět současných her vůbec vyšlo v tištěné podobě. Kromě zmíněných, tedy Lindy Duškové, Natálie Preslové a Petra Christova, se na překladech podíleli ještě Michal Zahálka a Jacques Joseph.

Výbor Sněz tu žábu poskytuje malý, ale cenný vhled do současné francouzské dramatiky a dokazuje, že vydávat tato díla knižně má stále ještě smysl. Pět francouzských her totiž není jen příslib potenciálního obohacení české scény o nové a inspirativní inscenace, ale zároveň i opravdový čtenářský zážitek.