Někteří autoři tak trochu předběhnou dobu a čtenáři se k jejich dílům vrátí znovu později a s jiným pochopením. To je případ oceňované finské spisovatelky, dramatičky, divadelní režisérky a herečky Pirkko Saisio (nar. 1949), která však často svými díly provokuje a boří hranice. Její přes čtvrt století stará tzv. Helsinská trilogie (Helsinki-trilogia) se nyní vydává znovu nejen ve Finsku, ale pronikla nově také na světový literární trh a vychází postupně v dalších jazycích včetně češtiny. Tyto autobiografické romány vyšly mezi lety 1998–2003 původně samostatně, ovšem jejich propojení do trilogie je logický, byť možná trochu marketingový tah, který k autorce oprávněně přitáhl zájem současných čtenářů.

Když Saisio psala první z nich, Nejmenší společný násobek (Pienin yhteinen jaettava, 1998, č. 2024), měla už za sebou dvacet let úspěšné literární kariéry. První literární cenu, cenu J. H. Erkka (dnes cena deníku Helsingin Sanomat udělovaná za debut roku), získala hned za svou románovou prvotinu Elämänmeno (Běh života, 1975), která se vzápětí stala předlohou dnes už klasické televizní inscenace. A protože měla dojem, že si ji finská literární kritika příliš rychle zaškatulkovala jako levicově orientovanou spisovatelku, pustila se v 80. letech také do hry s autorskou identitou. Vydala jeden román pod jménem Jukka Larsson, tedy jako údajný vězeňský pastor žijící v Göteborgu, a další jako židovská studentka Eva Wein. Oba spisovatelé, které Saisio stvořila, si vedli u finské kritiky skvěle, získali nominace na literární ceny a nakladatel musel posléze přiznat, že se jedná o autory smyšlené.

Jak naložit se vzpomínkami

Koncem 90. let se Saisio vrátila k publikování knih pod vlastním jménem a tematicky k vlastnímu životu, který začala zpracovávat formou dnes velmi populární autofikce. Sama nikdy neopomene zdůraznit, že romány Helsinské trilogie vyprávějí o jisté fiktivní postavě, která se shodou okolností jmenuje Pirkko Saisio. Podle ní jsou všechny autobiografie fikce, protože, jak všichni víme z vlastní zkušenosti, paměť je velmi výběrový orgán, a když vzpomínky proměníme ve slova, vytvoříme jejich strnulou oficiální verzi. Proto se autorka ani nesnaží o přesnost popisovaných událostí, jde jí pouze o přiblížení atmosféry chudých poválečných Helsinek tak, jak si je pamatuje právě ona.

V románu Nejmenší společný násobek Saisio nešetří detailními popisy vůní, zvuků i barev nikoliv vždy idylického dětství prožitého v 50. letech v rodině, v níž jako jedináček vyrůstala mezi spoustou dospělých. Galerie příbuzných i rodinných známých je velmi rozsáhlá a neobyčejně pestrá: veselá a zpívající maminka, vážný tatínek s komunistickými ideály, který pracuje pro Finsko-sovětskou společnost, svérázná babička i spousta tet, ale také mnoho dávno mrtvých příbuzných promlouvajících jen ze starých černobílých fotografií v rodinném albu. Dítěti pochopitelně utkví spíš ty bizarní osudy a rodinné historky, které Saisio podává s humorným nadhledem, jako například každoroční návštěvu lunaparku Linnanmäki.

Zároveň v knize ukazuje i to, jak se z malé Pirkko stává spisovatelka. Hned v úvodní kapitole detailně popisuje své první pokusy s vybrušováním formulací i okamžik, kdy si uvědomila, že se „ze mě stala ona, osoba, která vše neúnavně zkoumá“, kdy se stala vytrvalou pozorovatelkou a glosátorkou svého vlastního života. Imaginace má na rozdávání zjevně už od dětství a její fantazii následně ještě víc rozproudí nejen babiččiny pohádky vzbuzující vinu, ale hlavně četba, které jednou při nemoci úplně a už napořád propadne.

Být svá

Neustálá oscilace mezi vyprávěním v ich- a v er-formě, přičemž Saisio přeskakuje mezi oběma formami klidně uprostřed věty, umně mísí realitu s fikcí, což vytváří neobvyklé napětí a klade značné nároky na pozornost čtenáře. Pokud však na tuto hru přistoupí, zanoří se do velmi mnohovrstevnatého, rytmického textu, který Jitka Hanušová převedla s básnickou erudicí a kterým kromě vzpomínek na dětství a snových pasáží prostupují současné události související se smrtí otce autorky, chcete-li hlavní postavy.

Díky střídání dětského a dospělého úhlu pohledu vyplouvají na povrch i zdánlivě zapomenutá dětská traumata. Dospělí jsou příliš ponořeni do svých starostí, než aby si jedináčka žadonícího o pozornost všímali. Malá Pirkko podvědomě cítí, že není „dost“: není dost blonďatá, dost hezká ani dost poslušná, což se projeví už ve školce, kde odmítá hrát s ostatními dětmi Chodí pešek okolo, protože se jí prostě nechce. Jako dítě z levicově orientované rodiny navíc vybočuje mezi spolužáky také absencí na hodinách náboženství, a když má někdo ze spolužáků přijít na návštěvu, stydí se za otcovy Leninovy a Stalinovy Sebrané spisy tolik, že je rychle schovává do skrýše pod věšákem, a pak je zase vrací na polici, než se tatínek vrátí domů.

V náznacích se v textu vynořuje na danou dobu velmi smělé přání být radši kluk a místo naškrobených bílých límečků a mašlí nosit krátké kalhoty a kšiltovku. Téma identity a jinakosti, které k této trilogii po letech přitáhlo nové čtenáře, však podrobněji a otevřeněji rozpracovávají až její další části.