Polská spisovatelka, vystudovaná filozofka a psycholožka Mira Marcinów (nar. 1985) se představila českým čtenářům ve formě překladu svého debutu Bezmatek (česky vyšlo v lednu 2022 jako Osiřelec v překladu Lucie Zakopalové, pozn. red.). Citlivě, ale zároveň otevřeně psaný román plný bolestné upřímnosti vypráví o složitém procesu, jímž si prochází hlavní hrdinka, které umírá matka. Vedle pozadí vzniku knihy se v rozhovoru věnuje několika dalším otázkám: například polskému mučednictví a způsobu prožívání bolesti.

iLiteratura: Proč se úspěšná filozofka a psycholožka najednou rozhodne, že začne psát beletrii?
Mira Marcinów: Bezmatek byl můj literární coming out. Vždycky mě víc přitahovalo skládání slov do vět, hledání jazyka pro popis toho, co se mě dotklo, než vědecké psaní. Dříve jsem se tomu ale vyhýbala, bála jsem se psát jako já a často jsem sklouzávala k filozoficko-psychologickému žargonu. Napsala jsem tři knižní vědecké eseje: o šílenství jako volbě, o melancholii a o začátcích psychoanalýzy.
Nakonec mě od esejistického psaní odpoutaly zkušenosti. Po zážitku, který pro mě byl hraniční, jsem chtěla najít nejjednodušší slova, obrazy, jež by mi dovolily přemýšlet o ztrátě jinak, než je obvyklé, než jsem kdysi myslela. Nechtěla jsem psát odbornou literaturu o truchlení, necítila jsem se na to, chtěla jsem zkusit psát beletrii, která podle mě dává po ztrátě blízkého víc možností. Čím více nejasností, záblesků, prostoru pro domněnky, tím snadnější je najít v příběhu místo pro reflexi našich vlastních zkušeností, a příběh nám tak dovoluje zamyslet se nad vlastními obtížnými emocemi, jemně nás konfrontuje s tím, co je důležité.

iLiteratura: Jak vznikal Bezmatek? Bylo to od začátku literární dílo určené čtenářům?
Mira Marcinów: Na začátku jsem prostě zapisovala, co se děje, abych si to pamatovala, ale také lépe chápala krutou realitu, ve které se ocitla moje máma a spolu s ní i já. Vzpomínám si na první větu, kterou jsem zapsala na ubrousek v jídelním voze ve vlaku na trati Krakov–Szczecinek (jela jsem k mámě, která se tam ocitla v nemocnici): „Nemůžu bez tebe vydržet, mami.“ Tato věta našla své místo i v knize. Většinu původních zápisů jsem si ale ponechala pro sebe.
Když se v mé hlavě zrodil název Bezmatek (bylo to půl roku po mámině smrti), nějaká část mě chtěla z těch zápisků udělat literaturu. Doufala jsem, dost naivně, že pokud se mi to povede, v nějakém smyslu ji zachráním. Zachráním matku. To se samozřejmě nestalo. Když jsem se rozhodla poslat knihu do nakladatelství, uvažovala jsem o tom, že ji vydám pod pseudonymem. Nestihla jsem si o tom ale včas promluvit s nakladatelkou, a tak se stalo, co se stalo.

iLiteratura: Zmínila jste se o zachraňování matky, v jiných rozhovorech mluvíte také o jejím zosobňování, ztělesňování. Je to důvod, proč ve své knize věnujete tolik pozornosti matčinu tělu – jak živému, tak mrtvému?
Mira Marcinów: Obecně mě zajíma především psaní, které pochází „z těla“. Jako čtenářka si také vybírám knihy, které mnou dokážou otřást, působit na mě citově i tělesně. Bezmatka jsem psala v době, kdy jsem kojila své druhé dítě. V období kojení se mění činnost žláz s vnitřní sekrecí a zvýšená hladina oxytocinu kromě toho, že ovlivňuje budování vztahu s dítětem, také potlačuje strach. A právě tak jsem se cítila při psaní knihy: jako bych se ničeho nebála.
Navíc se mi v tomto období skoro každý den zdálo o mámě: byla živá, velmi senzuální, hladila jsem ji po hlavě, poslouchala jsem její hlas. Měla jsem právě ten dojem, že se s ní zosobňuju. Myslím si, že když píšeme o lidech, které jsme ztratili, provádíme něco jako „vyvolávání duchů“. Zemřelí se více zpřítomňují a jsou překvapivě fyzičtí.

Těším se na české čtenáře
iLiteratura: Mluvíme spolu víc než rok a půl po polském uvedení Bezmatka, skoro rok poté, co jste za něj získala cenu Paszport Polityki. Jak vnímáte svou knihu dnes? Když se na to díváte zpětně, změnila byste v ní něco?
Mira Marcinów: Právě včera jsem měla příležitost slyšet, jak jedna mladá režisérka a herečka čte Bezmatka před publikem, a napadlo mě, že dnes už bych neměla odvahu to všechno napsat. Především jsem při psaní byla velmi podezřívavá a nemilosrdná sama k sobě. Neměnila bych ale nic, postupem času jsem se prostě stala vůči sobě starostlivější. Proto už bude další kniha jiná.

iLiteratura: Když jste Bezmatka psala, myslela jste – v jakémkoliv smyslu – na své budoucí čtenáře?
Mira Marcinów: Těžko říct. Spíše jsem se soustředila na to, aby vznikla literatura. Věnovala jsem velkou pozornost slovům, rytmu, jazyku.

iLiteratura: Existuje něco, co vás překvapilo na recepci knihy?
Mira Marcinów: Ano, recepce mě překvapila velmi. Mohla bych o ní mluvit dlouho, protože překročila hranice toho, jak se literatura obvykle čte. Musela jsem například podat žalobu k soudu kvůli obtěžování. Pokud jde o pozitivní stránky: od vydání knihy dodnes skoro každý den dostávám zprávy, e-maily od čtenářek a čtenářů, že v mé knize našli své vlastní myšlenky, zážitky, vlastní vztahy s matkou. Při psaní Bezmatka jsem zažívala pocit výjimečnosti ohledně svého vztahu s mámou, ale zároveň jsem myslela na to, jak nenormálně pro ni truchlím. Velmi mě překvapilo, že jsem popsala něco tak univerzálního, v čem se jako v zrcadle můžou zhlédnout jiní. Díky tomu jsem se zbavila myšlenky, že jsem ztrátu matky prožila nějak divně, „ne tak, jak se má“.

iLiteratura: Bezmatek brzy vyjde v českém překladu. Je to jeho první zahraniční vydání?
Mira Marcinów: Ano, je to první dokončený překlad. Mám z toho velkou radost.

iLiteratura: Myslíte, že se česká recepce bude lišit od toho, jak knihu vnímají polští čtenáři?
Mira Marcinów: Recepce může být velmi odlišná. Zejména první ze čtyř částí Bezmatka je silně zakořeněná v polské (pop)kultuře, a proto se mi zdá, že může být pro zahraniční čtenáře těžká. Naštěstí tato část není dlouhá. Jsem zvědavá, jestli zbývající tři části, týkající se smrti, ale také touhy po životě, budou českým čtenářům připadat stejně univerzální jako těm polským.
Na české čtenáře se těším, protože je mi blízký český smysl pro humor. V mé knize je hodně černého humoru. Doufám, že ti, kteří se do ní začtou, se budou trochu smát. I když to bude smích plný slz.

Polskému mučednictví se velmi daří
iLiteratura: V rozhovorech občas říkáte, že v Polsku máme problém smířit se se ztrátou, zahnat smutek, že ho rádi „oslavujeme“. Existuje podle vás něco jako národní způsob truchlení?
Mira Marcinów: Snažím se nesoudit a pochopit, proč máme v Polsku málo prostoru – také veřejného – pro konfrontaci se ztrátou. Zato se rychle se uchylujeme ke stavění soch. Jako bychom popírali existenci smrti. I já jsem spadla do podobné pasti, do naivity myšlení, že je možné od zkušenosti ztráty utéct. Odložené truchlení se však často vrátí s mnohem větší silou. Moje kniha je nakonec právě o tom, že je možné přežít všechno – včetně ztráty.
Ve své knize Historia szaleństwa w Polsce (Dějiny šílenství v Polsku) jsem naznačovala, že součástí autostereotypu Poláka jsou sklony k depresi a pocit oběti. Psala jsem o epidemii melancholie na polském území v 19. století, kdy polský stát neexistoval a po neúspěchu národních povstání se Poláci dostávali do psychiatrických léčeben s diagnózou „patriotická melancholie“. Myslím si, že i když neexistuje něco jako „národní povaha“, dějiny národa určitě silně ovlivňují to, jak prožíváme smutek a jestli máme kolektivní způsoby vyrovnávání se se ztrátou.

iLiteratura: Občas také zdůrazňujete, že utrpení nám vštípila katolická církev. Zdá se však, že v posledních letech se stále více Poláků prohlašuje za ateisty. Roste počet lidí, kteří z této církve vystupují. Má na nás náboženství pořád takový vliv?
Mira Marcinów: Podle mě ano. I když jsme vyrůstali v ateistických rodinách (jako třeba já), římskokatolické náboženství stále ještě ovlivňuje polskou mentalitu. S tím je také spojeno mučednictví, zmíněný pocit, že jsme oběti, a nemožnost konfrontace s tím, že jako národ jsme druhým také hodně uškodili. Když Maria Janion, významná historička polské literatury, uvažovala o Polsku, napsala, že „země, která neumí existovat bez utrpení, si ho musí působit“. Je to pravda. Polskému mučednictví se velmi daří. Bohužel.

iLiteratura: Proč je pro národ – a neplatí to jen pro Poláky – tolik důležité vyrovnávat se s minulostí? Proč to potřebujeme?
Mira Marcinów: Zdá se mi, že prostě neexistuje jiná možnost. Je třeba konfrontovat se s tím, co je v naší minulosti obtížné, abychom mohli volně dýchat. Když se odborně zabývám dějinami, jednám trochu jako Nestbeschmutzer („káleč do vlastního hnízda“), píšu o těžkých epizodách polské minulosti, o tom, co bylo vytěsněno. My Poláci nebereme dostatečně vážně slavnou otázku básníka Cypriana Kamila Norwida, zda opravdu do vlastního hnízda kálí ten pták, který kálí, anebo spíše ten, který o tom nedovolí mluvit.
Také podle psychoanalýzy přináší mluvení o zahanbujících a temných věcech z naší minulosti očištění. Takže je jedno, jestli píšu knihy o historii Polska, nebo o vlastní, intimní historii a vztahu s matkou – nepomíjím to, co je nepříjemné. Myslím si, že jen takové psaní má smysl. Nejen pro ty, kteří píšou, ale také pro ty, kteří čtou.