První román Maria Vargase Llosy Město a psi vyšel v roce 1963 a do češtiny byl přeložen už o tři roky později. S Rozhovorem u Katedrály se český čtenář naproti tomu může seznámit až v roce 2021. Po delší odmlce ve vydávání díla Vargase Llosy se k němu nakladatelství Argo vrátilo poté, co byl peruánský autor hostem na veletrhu Svět knihy (2019). Rozhovor u Katedrály je přitom považován za jeden z vrcholů tvorby letos pětaosmdesátiletého nobelisty a za pokus o „totální román“. Sám autor jej označil za knihu, kterou by zachránil z hořícího domu, kdyby si musel vybrat jen jednu.

Rozhovor u Katedrály čtenáře zavede do Limy šedesátých let, kde je šedo, mlhavo a neuvěřitelně dusno. Neustále mží, proudy aut se ženou po širokých bulvárech, lidé postávají před bary a úplně všude se motají smradlaví a vzteklinou nakažení psi. U Vargase Llosy se nesetkáváme s exotikou jihoamerického venkova, džunglí a hor jako například ve Sto rocích samoty, ale s neprodyšným velkoměstem a nedýchatelným vzduchem, které jsou však pro evropského čtenáře úplně stejně cizí a surreálné jako magické prostředí Gabriela Garcíi Márqueze.

Když chlapík ve středním věku jménem Santiago Zavala tímto dusivým městem projíždí, protože chce z útulku zachránit nedopatřením odchyceného pejska, narazí na záchytné stanici na bývalého řidiče svého otce Ambrosia, kterého neviděl spoustu let. S oběma postavami se ocitáme v hospodě u Katedrály a na šesti stech stranách sledujeme jejich dialog o tom, co kdo prožil a jak to vlastně bylo. Rámcový příběh se všemi odbočkami a retrospektivami autor dělí na čtyři části, které stylově odlišuje a využívá při tom průběžné střídání dějových linek a časových rovin, typické i pro jeho další knihy.

Hned na začátku se čtenář musí poprat s nepříliš vstřícným prolínáním replik, které se v hovoru Santiaga a Ambrosia najednou zjevují z jiných situací z minulosti. Promluvy vložené do rámcového dialogu neustále mění perspektivu vyprávění. Čtenář se totiž v každé větě ocitá v jiném prostředí a je obklopen jinými postavami. Může tak snadno docházet k tomu, že ho zajímají jen některé z dějů a ty ostatní mechanicky přechází. Vargas Llosa při tom ale postupuje velmi důkladně a logicky: díky důslednému pojmenovávání nenechává čtenáře tápat. Kromě Santiagova osobního dramatu a Ambrosiova vyprávění se tak v příběhu setkáváme s linkou služebné Amalie, která prožívá milostné pletky, mimo jiné právě i s řidičem Ambrosiem, a zároveň s politickou rovinou okolo generála Caya Bermúndeze, zvaného don Cayo. Název hospody tak můžeme vztáhnout i k výstavbě románu, který je velkolepý, složitě protkaný osudy postav a pevně vystavěný jako gotická katedrála.

Hlavní rovinou románu je motiv „zrání“. Santiago hledá okamžik, ve kterém si to „všechno podělal“. Stalo se to tehdy, když vypil svoje první pivo? „Staré časy, že by tehdy?“ Když se Santiago zapletl do komunistických pokusů o revoluci, když odešel z domu, zanechal studia práv, stal se novinářem? Hrdina se zpětně ohlíží za svým mládím a dospíváním, postupně sledujeme jeho ztrátu iluzí o komunismu, ale i jeho celkovou neschopnost věřit v „něco“, ať už je tím míněna politická ideologie, nebo Bůh.

Politika
Mario Vargas Llosa prostředí vykresluje ve výrazně politickém kontextu. Prostřednictvím dona Caya dá čtenáři nahlédnout na nešvary autoritářského režimu, korupci a intriky. Přechod od jednoho politického uspořádání k druhému je pro autora příležitostí ukázat momenty s tím spojené: někdo musí z kola ven, jiný hladce projde dál, někteří od všeho dají ruce pryč. A politický motiv se celý život táhne i se Santiagem. Ten vyrůstá ve stínu otce, který je mocným straníkem a pohlavárem v současném režimu. Santiago se vůči otcově doktríně vzbouří a podílí se na komunistickém puči. Z vězení je pak ovšem díky otcově protekci na rozdíl od svých kamarádů zachráněn. „Kdy se to v Peru podělalo?“ Na to se Santiago ptá hned na začátku, poté spolu se čtenářem sleduje mocenské boje schopných mužů a jeho mladická naivita postupně vyprchává.

Vargas Llosa prakticky v každém díle tematizuje politické dění. Podobně jako většina velkých jihoamerických autorů 60. let se nakonec odklonil od levicového idealismu a od Castrova režimu, mimo jiné když Fidel Castro podpořil v roce 1968 invazi sovětských vojsk do Československa. V 90. letech Vargas Llosa neúspěšně kandidoval na prezidenta jako liberální kandidát a k politickému dění se neustále vyjadřuje dodnes. I proto by bylo zjednodušující autora ztotožňovat s hrdinou románu, který nakonec rezignovaně vpluje do stereotypu novináře, jenž postrádá jakoukoli motivaci a potřebu stát se mocným a bohatým.

A láska
Vedle politiky je součástí Santiagova mládí i láska. Přitom nejde jen o nějakou povrchní zamilovanost, ale o hluboký cit, který mladíka zcela rozhodí, když se jako vysokoškolák nešťastně zakouká do své spolužačky. Milostný cit je ostatně pojítkem mezi několika dalšími postavami: služebnou Amalií a řidičem Ambrosiem, donem Cayem a jím vydržovanou bývalou zpěvačkou a prostitutkou anebo Santiagovým otcem a jeho řidičem. Tato spojení ilustrují střet a protiklad společenských tříd, mezi nimiž jsou v peruánské společnosti dodnes propastné rozdíly.

Už ústřední dvojice Santiaga a Ambrosia nedokáže tento rozdíl v dialogu překlenout. Vzhledem k tomu, že Ambrosio je navíc černoch, dostává se zde do popředí i otázka rasy jakožto problému, který se klene od černošského služebnictva ve městě po původní obyvatele na venkově, o nichž se autor zmiňuje v několika politických souvislostech. Ačkoli je společenská hierarchie dnes už předem daná, dochází v románu i k několika přesunům. Sám hlavní hrdina Santiago na společenském žebříčku klesá, když ukončí školu, stane se novinářem a vezme si za ženu „jen“ zdravotní sestru. Naopak don Cayo v očích společnosti stoupne, když se ze zapomenutého venkova dostane díky bývalému spolužákovi rovnou na ministerstvo. Rozdíly se tak ve výsledku redukují na jednoduchou nerovnici mezi těmi, kteří mají moc, a těmi, kdo mocným slouží nebo jimi jsou perzekvováni.

Přestože se děj skládá z množství situací a drobných zápletek, nerozplývá se do pouhého jejich sledu. Dramatický oblouk tvoří skoro detektivní zápletka, kterou se snaží odhalit sám Santiago jakožto novinář černé kroniky. K vraždě prostitutky, vydržované mocipánem donem Cayem, dochází až v druhé polovině románu, kdy by se mohlo zdát, že se protagonisté už budou pouze opakovat. Při odkrývání příběhu o vraždě, která vyprávění dodala druhý dech, Santiagovy novinářské poznatky doplňují Ambrosiovy zážitky, jež v opilosti Santiagovi líčí. Ty zavedou čtenáře do temnějších koutů života peruánské společnosti. Vyjde tak na povrch malichernost Santiagových problémů, které se najednou oproti těm Ambrosiovým zdají být pouhým smítkem v oku.

Po spoustě hodin prosezených v hospodě u Katedrály a množství vypitých piv hrdina nachází onen bod, v němž „se to podělalo“. Nic se v jeho životě nezmění a on rezignuje – nemá další ambice a plány, odmítá nabídku bohatého dědictví. Jeho rezignace však není nutně negativní, jen nenachází nic, co by už v předchozí inventuře nebylo nalezeno. A dál už bude jen to, o čem v poslední větě mluví Ambrosio: „No a potom, co by, pak už přece umře, ne, chlapče?“