Teikskalánská říše vznikla dobyvačnými taženími, a i když v ní vládne už osm desetiletí mír, život na jejích hranicích znamená neustálý strach z anexe. Dobře to vědí i na Lselské stanici. Pidistát obývaný sotva pár desítkami tisíc duší a zabývající se těžbou z asteroidů, jehož největší pýchou jsou elitní piloti, obdrží jednoho dne zvláštní žádost: říše prosí o nového velvyslance, aniž by ovšem uvedla, co se stalo s tím starým, který své stanici (snad) věrně sloužil dvacet let. Na hlavní planetu impéria tak vyráží mladá dívka Mahit Dzmarová. Odmalička vzdělávaná v teikskalánské kultuře a především literatuře. Odmalička prahnoucí po cestě na Teikskalán. Od malička připravovaná, že jednoho dne přijme imago – nahranou paměť a osobnost – svého předchůdce.

Měla by být opatrná v tom, co si přeje. Teikskalán je totiž hnízdo intrik, tělo jejího předchůdce na ni čeká v márnici a imago, které jí mělo usnadnit splynutí s cizím prostředím, pochází z patnáct let staré zálohy… a navíc těsně po přistání na planetě zkolabuje. Mahit je tak odkázána jen sama na sebe a možná na svou kulturní prostřednici Trojí Posidonii, která je svou barbarskou svěřenkyní až nezdravě fascinována… Společně musejí zjistit, proč starý lselský velvyslanec zemřel, jaký obchod hodlal uzavřít se stárnoucím císařem, kam směřuje ohromná invazní armáda či jak správně chápat gramatiku a poezii. Plus minus v uvedeném pořadí, ale ne nutně…

Arkady Martineová je mladá americká spisovatelka, jedna z aktuálních hvězd nové vlny space opery, kterou odstartovala před pár lety Ann Leckieová. A kromě toho historička, velmi úspěšná. Její specializace? Byzantská imperiální politika v jedenáctém století vůči Arménskému království – vřele přitom doporučujeme vygooglit si, komu že svůj debutový román „přes propast staletí“ věnovala. V první části věnování pak ještě mimochodem stojí „všem, kdo se někdy zamilovali do kultury, která požírala jejich vlastní“. Jinými slovy, tohle bude v době globalizace a nejrůznějších střetů mezi kulturami hodně aktuální kniha. A nadto – pokud někdo přistupuje ke Vzpomínce zvané říše jako k románu inspirovanému byzantským impériem v oněch jednoduše viditelných prvcích, jako jsou ikony, velká tažení Justiniána I. nebo dynastie Komnenovců, čeká jej zklamání.

Martineová sahá ve své inspiraci mnohem hlouběji. Pracuje s přesvědčením Římanů (jak se v podstatě až do hořkého konce Byzantinci označovali) o důležité úloze vlastní civilizace, o jejím poslání a předurčení ovládnout vše ve svém okolí. Dává hlas povýšenému přehlížení „barbarů“, ale také fascinaci jejich živostí a živelností. A stejně tak na příkladu lselské stanice ukazuje, jak teikskalánská kultura a literatura vytlačuje tu původní. Navíc do tavicího kotlíku inspirace pro svou říši přidala něco čínských a jihoamerických vlivů.

A naprosto potměšile vymyslela systém teikskalánských jmen jako složeninu číslovky a většinou nějaké květiny nebo předmětu. Císař se tak jmenuje Šesterý Směr. Jeho záhadná pobočnice, která pravděpodobně měla předchozího lselského velvyslance za milence, zase Devatenácterá Teslice. I když se tak kniha tváří jako diplomatická space opera, kde se řeší natolik závažné otázky jako celogalaktická občanská válka, zánik Mahitina domova a obecně úloha jedince v mašinerii dějin, vlastně je… extrémně veselá.

Mahit si provinile užívá, k jakému marnotratnému plýtvání zdroji i energií nejrůznějších říšských aparátů může dát podnět. Špičkuje se s Trojí Posidonií, když společnou konverzaci označí za „kulturní výměnu oboustranně výhodných klamů“ a samotnou říši shrnuje slovy „Literatura, dobyvačná tažení a zákazy“. Sama pro sebe zcela reviduje vlastní vztah k Teikskalánu a při snaze najít v osvojeném jazyce správné vyjádření trousí poznámky jako „teikskalánština byla občas dost příšerný jazyk, jakkoliv se v ní daly skládat nádherné patnáctislabičné verše“. Když se představuje jeden z otravných poskoků státního aparátu jako Šesterý Vrtulník, Mahit napadá, „jak dlouho mu asi trvalo, než se naučil své jméno vyslovovat nejen s kamennou tváří, ale i s jistým stupněm samolibosti“. Řešení řady problémů pak spočívá ve správně zvolené formální frázi, která bude obsahovat dost aluzí na klasická díla, aby se příjemci dojali tím, jak se ta nebohá barbarka snaží, a nechali ji být. Případně si postavy vyčítají, jak moc má na jejich reakce a přístup k odhalování spiknutí vliv přemíra četby politických romancí.

Kontrast mezi hravostí kulturních válek, do kterých Mahit vědomky i nevědomky vstupuje, a ryze scifistických konfliktů (konkrétně vše okolo lselského imaginovače, jeho sabotáže a způsobu, jakým stanice Lsel předává a využívá zkušenost předešlých generací), které místy jako by odkazovaly na klasickou Nadaci Isaaka Asimova a jindy k jeho sci-fi detektivkám jako Ocelové jeskyně či Nahé slunce, pro žánrové hybridy zásadním, vytváří opojný mix. A o to působivější jsou pak skutečné emoce, když si najednou Mahit uvědomí, že nemá jen prostředníky a přidělené spolupracovníky, ale skutečné přátele, kteří jsou ochotni se pro ni a její věc obětovat: „byli teď jedna parta, byli my. Ať byl koncept první osoby množného čísla jakýkoliv.“

Martineová zároveň dokáže důsledně držet román stranou binárního dělení protivníků. Ve hře je řada zájmů, svá želízka v ohni mají více než dvě frakce a nikdo nepáchá vyloženě zlo: jen dochází k nezamýšleným a vedlejším ztrátám, které však mohou v galaktickém měřítku Teikskalánu znamenat genocidu. Podobně nejednoznačné a cíleně antikatarzní je nakonec i finále, po kterém v postavách převládá především únava a nejistota, kam vlastně patří. Na podobné otázky snad odpoví v originále již vydané pokračování, nazvané A Desolation Called Peace, které vystaví teikskalánské impérium mimozemské invazi. Pokud k tématu „prvního kontaktu“ přistoupila Arkady Martineová stejně inovativně jako ke své diplomatické space opeře, minimálně další nominace na Huga by ji neměla minout.