Pod touto antologií je podepsaná pozoruhodná sestava autorů. Isaac Asimov, jeden z neproslulejších autorů SF všech dob, psal o osidlování jiných planet, o cestách v čase a o soužití s roboty pomalu už v době, kdy se na americkém Západě ještě kradli koně, jak na to naráží v předmluvě. Martin H. Greenberg toho sice moc nenapsal, zato by měl právo vstoupit do Guinnessovy knihy rekordů jako král antologií. Jen s Asimovem jich sestavil 127, ale v celkovém počtu se dostal přes tisícovku. Plodnost Charlese G. Waugha jde zatím jen do stovek, ale protože antologie jsou i jeho oblíbenou specializací, po Greenbergově předloňské smrti se jeví jako jeden z aspirantů na uprázdněný trůn.

Tato trojice se postarala o půvabný svazek deseti povídek, jež spojuje jednotné téma počítačové kriminality. Jde o typickou ukázku tematické antologie, jakých v angloamerické jazykové sféře vyšly a dodnes vycházejí desetitisíce a jakých je na našem trhu stále jako šafránu. Sestavit opravdu atraktivní antologii (to znamená nejen ze špičkových ukázek žánru, stejně tak se cení neotřelost vybraných textů, klidně i obskurita, pokud splňují kvalitativní nároky, což představuje pro antologistu začasté začarovaný kruh) znamená mít opravdu hodně načteno, mít v tom řád a vysypat z rukávu tucet titulů, kde autoři použili počítač k nekalým záměrům (což je ještě to jednodušší zadání) nebo kde jako vražedný nástroj posloužilo kuchyňské náčiní (což už je tvrdší oříšek, ale i takový může špičkový sestavitel antologií řešit, tematické zacílení takových sbírek je stále bizarnější).

Lze odhadovat, že nejméně se z trojlístku nadřel Asimov. Propůjčil antologii své – i typograficky – největší jméno, shrábl pár dolarů za desátou povídku v řadě, což je nepsané sebestředné privilegium antologisty, který zároveň píše, a to i když nemá tak hvězdné jméno, jako je tomu v tomto případě. Nikdo po něm jistě nechtěl, aby se kuckal zvířeným prachem antikvárních svazků a hledal vhodné povídky. Požádali ho však, aby knihu vybavil předmluvou.

To udělal jistě rád, protože v pozdních letech víc inklinoval k prognostice a futurologii než k pouhé science-fiction. Krádeže koní použil jak východisko k příměru, jak se lidé po celé dějiny snaží uchránit si majetek a jak jim to vždy o něco úspěšnější protivníci hatí. Počítač je pro Asimova na druhém konci oblouku, který vyrůstá z dřevěné stáje na petlici s visacím zámkem. Do jednoho i do druhého se zloději stejně dostanou. Zločinem budoucnosti, předvídá Asimov, bude přechytračení počítače a jeho vybílení.

Antologie Počítačoví piráti vyšla v roce 1983 a nejletitější text v ní je ještě o třicet let starší. Začněme zrovna jím. Povídka Poula Andersona Sam Hall je klasika o zfalšování lidské identity v počítačově-totalitní dystopické společnosti, která zde nemůže scházet. Totéž si ale řekli i jiní sestavovatelé jiných antologií, takže tato krátká novela patří v aktuálním výboru k nejpřetiskovanějším (i v našich zaostalých poměrech vychází už potřetí). Obdobné lze konstatovat o povídce Gordona R. Dicksona o osudném počítačovém omylu S počítači se nediskutuje, která u nás sice vychází teprve podruhé, ale ve světových antologiích se za téměř čtyřicet let, co je na světě, poměrně přemnožila.

Zkušený antologista však takových nouzových sázek na jistotu naštěstí moc nepáchá. Greenberg navíc přesahoval žánry, jen musely být patřičně upadlé, takže se stejně zkušeně pohyboval třeba v oblasti krimi. A věděl dokonce i o kdejakém crossoveru. Právě ty jsou největší devízou aktuálního svazku. Edward Wellen, Edward D. Hoch či Joe Gores okopávali celý život vedlejší záhonek. Jeden, druhý i třetí si vybudoval slušné renomé v oblasti detektivní literatury (jak v její magazínové, tak i knižní podobě) a říši fantazie navštěvovali jen výjimečně, pro zpestření. Je to na jejich textech znát, purista by jim mohl vytknout pohrdání kánony, na druhé straně ale jsou živě psané, důmyslné v pointě a scifistickou rutinu ostrostřelců typu Asimova či Silverberga přinejmenším osvěží. Dojde i na skutečnou obskuritu – Stan Dryer se psaní nevěnuje už téměř třicet let a bavilo ho ještě kratší dobu. Nicméně jeho teenagerská počítačová hříčka Konec špenátu, byť z celého svazku nejkratší (jedno z podpůrných hledisek zkušeného antologisty – krátké, sevřené, úderné texty; ostatně ze dvou třetin stejný sestavitelský tým má na svědomí jinou antologii, v níž hledisko nevelkého rozsahu bylo povýšeno na základní výběrový klíč: legendární Microcosmic Tales, u nás známé jako Rychlý jako gepard a řvoucí jako lev), patří mezi nejpůvabnější texty z celé desítky.