Příběh anglické amatérské ornitoložky a hudebnice Gwendolen Howardové (1894–1973), která o svém bádání psala pod (spíš mužským) jménem Len Howard, budí zvědavost z více důvodů. Zdá se, že byla tak trochu z rodu samotářů, jejichž osudy ve zpracování Aleše Palána s názvem Raději zešílet v divočině vyvolaly před pár lety mimořádný čtenářský ohlas. Zároveň její soužití se sýkorkami a dalšími běžnými ptáky známými z parků a zahrádek i čtivý způsob, jakým o svých pozorováních psala, uspokojuje čtenářskou potřebu dozvědět se víc o okřídleném společenství, které patří – pokud nemáme klapky na očích a na uších – k našim každodenním vjemům. Howardová tak zosobňuje naplnění dvou tužeb blízkých více lidem, k jejichž uskutečnění jim však chybívá odvaha a dostatečný zápal: za prvé po čtyřicítce přehodila výhybku, ukončila hudební dráhu a z Londýna se odstěhovala do venkovského domku s velkou zahradou, kde se mohla naplno věnovat pozorování ptactva. Ta druhá tužba dřímá zasutá hlouběji v paměti. Kdo z nás se jako batole nenatahoval po ptákovi na okenní římse nebo se nerozběhl za kachnou v parku, kdo z nás nebyl zklamaný z toho, že si ji nemůže chytit a pohladit? Howardová se s ptáky sblížila do takové míry, že jí spali na klíně nebo se jí při chůzi venku houfně slétali na rozpažené ruce. Ptáci jsou přitom víc než jiní živočichové symbolem volnosti – tak je viděl třeba básník Jacques Prévert. Jisté ztišení a zklidnění života za pandemie popularitu pozorování ptáků ještě posílilo. I to zřejmě přispělo k tomu, že první vydání českého překladu je po půlroce rozebrané (podle informací nakladatele se v příštím roce počítá s dotiskem).

Jiný druh pravdy
Nizozemská spisovatelka s filozofickým vzděláním Eva Meijerová se postavení člověka v živočišné říši a jeho soužití s přírodou věnuje systematicky. Ve dvou knihách o pozorování ptáků mimo laboratorní prostředí, které vydala Howardová v 50. letech minulého století, našla Meijerová oporu pro své přesvědčení, že člověk není pán tvorstva, ale prostě jeden z živočichů a podle toho by se měl chovat. Fiktivní životopis Howardové, jak román Meijerová označuje, vznikl jako jakýsi vedlejší produkt její disertační práce. V předmluvě k nizozemské reedici knihy Gwendolen Howardové Birds as Individuals (Vogels als huisgenoten – Ptáci jakožto spolubydlící) vysvětluje svou volbu románového žánru takto: „Zaslouží si životopis, někoho, kdo její život opravdu podrobně zmapuje a zjistí, kým byla, jenže já jsem měla plnou hlavu svého akademického výzkumu. Navíc to, co mě v knihách Howardové zasáhlo, bylo v první řadě cosi emocionálního, něco, co bych dokázala dobře vyjádřit v románu.“ A dodává v závorce: „(Hranice mezi fikcí a non-fikcí není totéž jako hranice mezi lží a pravdou: fikce vyjadřuje jiný druh pravdy, nabízí jiný druh znalostí. Může vzít čtenáře za ruku jiným způsobem.)“ A tak popustila uzdu fantazii.

Podle čtenářských reakcí na internetu oslovuje Howardová – v podání Meijerové – současné čtenáře svým zápolením s povrchností vztahů nebo šedou rutinou, která po letech dokáže znechutit i takovou životní vášeň, jakou je hudba a její provozování na profesionální úrovni. Při pozornějším čtení ale věrohodnost obrazu narušují různé anachronismy, nepříliš přesvědčivé popisy hudebního prostředí či chyby v hudební terminologii, jichž by se profesionální hudebnice (kniha je psaná v ich-formě) ve skutečnosti stěží dopustila.

Meijerová se při doplňování bílých míst v románovém životopise prohřešuje proti nepsanému pravidlu, které zní: nevíme, jestli se to stalo (případně jestli se to stalo přesně takhle), ale stát se to mohlo. Pozměňuje dokonce i některá z toho mála dat, která jsou o životě Howardové známá. Knihu jsem četla nejprve v originále a při prvním čtení mě tyhle nesrovnalosti natolik rušily, že až při druhém čtení (a při porovnávání s českým překladem) jsem se dokázala do vyprávěného příběhu lépe vžít.

Hrstka faktů
Co je vůbec o Howardové známo? Podle portrétu na Wikipedii a podle blogu soukromé badatelky „Nicole“, která se o ni začala zajímat zhruba před patnácti lety, se narodila v roce 1894 (přesné datum z nějakého důvodu ještě nikdo nedohledal) ve Wallingtonu, dnes jižním předměstí Londýna, jako nejmladší ze čtyř dětí básníka a dramatika – nicméně původním povoláním účetního – Henryho Newmana Howarda (1861–1929) a Florence roz. Warmanové. Rodina se vícekrát stěhovala, ale podle sčítacích operátů žila v každém případě mezi lety 1911 a 1914 v pobřežním městečku Aberdovey ve Walesu. Pouze nejstarší syn Kingsley se oženil a má v Anglii potomky, dcera Olive a mladší syn Dudley zůstali u rodičů a více než stoletou matku Florence přežili zřejmě jen o rok: zemřeli v srpnu 1962 třináct dní po sobě. Podle článku Cynthie Ellisové v časopise Ideal Home z dubna 1961 se Howardová odstěhovala před rokem 1939 na lékařské doporučení z Londýna, a než byl postaven její „Ptačí domek“ (Bird Cottage) ve vesnici Ditchling v Sussexu, bydlela v blíže neurčeném srubu. Ze stejného zdroje zřejmě pochází informace, že v Londýně působila jako hudebnice – hrála na violu „in an orchestra under Malcolm Sargent“ (proklikem zjistíme, že Sargent za svou bohatou dirigentskou kariéru řídil i založil více orchestrů, takže neurčitý člen tu je na místě: neupřesňuje se kdy, jak dlouho a v kterém orchestru pod jeho taktovkou hrála), učila a pořádala koncerty pro děti v chudinských čtvrtích. Současný majitel a obyvatel Ptačího domku vlastní dokument o její koupi pozemku v Ditchlingu v září 1938. V roce 1950 a 1952 vyšly dvě její knížky o pozorování ptáků, zejména sýkor koňader, a vzbudily pozornost, došlo i k několika překladům (mj. do nizozemštiny). Vedle toho publikovala zhruba v letech 1951–1957 články v časopisech pro milovníky přírody a venkovského života Out of Doors and Countrygoer a The Countryman. V roce 1960 rozpoutala kampaň proti plánované zástavbě v těsném sousedství jejího pozemku. Podle Kingsleyho vnučky jí v kraji přezdívali „Bird Woman of Sussex“ (Ptačí žena ze Sussexu). V diskusi na blogu se ozvali také lidé, kteří ji v Ditchlingu zažili jako děti – na její dům vzpomínají jako na tajemné, jim zakázané území, a vyprávějí, jak se k ní při procházkách po okolí slétali ptáci a houfně jí sedali na rozpažené ruce. Její úmrtí 5. ledna 1973 bylo zaznamenáno s pětidenním zpožděním – pravděpodobně ji našel někdo, kdo k ní docházel na výpomoc v domácnosti.

Dichtung neboli básnění
A jaký obraz Gwendolen Howardové nám předkládá Meijerová? Hudebně nadaná dívka z dobře situované, umělecky založené rodiny, žijící ve Walesu, si v roce 1914 po tříletém snažení u rodičů prosadí, že chce studovat housle na konzervatoři v Londýně. Zároveň má ihned zajištěné místo houslistky v předním tělese Queen’s Hall Orchestra pod vedením Malcolma Sargenta. Tento otcův bývalý spolužák z internátní školy ji párkrát slyšel hrát při hudebně-poetických salonech v domě jejích rodičů a místo v orchestru jí okamžitě nabídl už v roce 1911, když mu zatelefonovala. Ve smyčcové sekci orchestru je několik dalších hráček, i první houslistka je žena. Ovzduší v orchestru je velice neformální – dirigent hráčky oslovuje křestním jménem a tyká jim (i Gwen jemu tyká), po zkoušce s nimi chodí na skleničku. Gwen se sice společnosti nevyhýbá, ale pije pouze čaj a svědomitě cvičí. Neprovdané mladé ženy v jejím okruhu vedou nespoutanější život – popíjet chodí i samostatně, kouří i na veřejnosti (v chůzi po ulici si předávají cigaretu), střídají známosti. Na dobré pověsti jim buď zjevně nezáleží, nebo snad není hraní v symfonickém orchestru příliš počestné povolání. Nicméně k uzavřenější Gwen se všichni chovají přívětivě. Pod vlivem otce a přírodních krás ve Walesu, kde vyrůstala, je silně vnímavá k přírodě, zejména ji zajímají ptáci. Tahle vášeň ji neopouští ani v Londýně. Jen párkrát za život narazí na člověka, s nímž by si v tom směru rozuměla – zvlášť spřízněná duše je malíř Thomas. Udržuje s ním dlouhá léta poměr a toleruje jeho časté nevěry, ale nabídku k sňatku (vlastně pod tlakem Thomasovy matky – i u mužů se očekává, že se usadí a založí rodinu) odmítá. Po otcově smrti na podzim 1936 (s rodinou ve Walesu se vzájemně odcizili do té míry, že jí sestra Olive zprávu o jeho úmrtí pošle až po pohřbu) získá v roce 1937 dědictví a rozhodne se radikálně změnit život. Ukončí angažmá v Sargentově orchestru a v únoru 1938 se nastěhuje do venkovského domu s velkou zahradou v Sussexu. Z ptáků v okolí se postupně stanou její spolubydlící. Při líčení poválečného období už Meijerová čerpá z autentických textů Howardové a ze vzpomínek lidí z Ditchlingu, kteří v dětském věku tuto pozoruhodnou sousedku zažili. Nicméně když popisuje peripetie za druhé světové války, vloží do knihy ještě dva vybásněné příběhy, jimiž dokresluje i svoje přesvědčení: zájmy člověka nestojí nad zájmy ostatních živočichů. V praxi to vypadá tak, že Gwen sice poskytne na několik dní přístřeší své první lásce Paulovi, který za poněkud bizarních okolností dezertoval z Královského letectva, ale s ohledem na klid sýkorek ho nechá odejít. O pár měsíců později se k svému zděšení od sestry Olive dozví, že to vedlo k jeho dopadení v Londýně a veřejné (!) popravě pro špionáž. Olive k ní v roce 1944 přijíždí vyhublá a vyhladovělá (Meijerová tu zjevně mechanicky přenáší do Anglie situaci posledního válečného roku v západní části Nizozemska, kdy během tzv. „hladové zimy“ navzdory výpravám za jídlem na venkov zemřelo přes dvacet tisíc lidí). Odjíždí sice nakonec se dvěma taškami jídla, to však nic nemění na tom, že Gwen s ní obchází místní farmáře především kvůli tomu, aby sehnala máslo pro sýkorky.

Kapitoly ze života Howardové, označené vždy letopočtem (nejde přitom o souvislé vyprávění – zahrnují jen tak či onak významné momenty z období 1900 až 1973), Meijerová prokládá příběhem zvlášť inteligentní sýkory koňadry, kterou Howardová pojmenovala Hvězda. Tyto pasáže jsou i stylově inspirované autentickými texty Howardové z její druhé knihy Living with Birds (Život s ptáky) a odlišují se od poetického a místy filozofujícího stylu, jímž se Howardová – ústy Meijerové – vyjadřuje v ich-formě ve vlastním příběhu.

Košili pod oblekem má promočenou…
Co přesně mě tak rušilo při prvním čtení? Sedmnáctileté Gwen sice matka párkrát rovná sukni a připomíná, co se pro dívku jejího věku sluší či už nesluší, v rozhovorech s vrstevnicemi se také opakovaně vynořuje otázka výhodného sňatku jako nejvyšší mety v životě ženy, ale jinak se zdá, jako by se tehdejší mluva, chování a společenské normy nijak nelišily od současnosti. Sluneční brýle, plavky a mikádo u žen ve scéně z roku 1911? Už jen z vyprávění babiček nebo z prohlížení rodinných alb bychom mohli mít o době Gwenina mládí jakous takous představu a vědět, že takové atributy scénu posouvají v čase o dobrých deset let dál – v každém případě až do doby po první světové válce, která tvořila v oblékání, ale samozřejmě i v emancipaci žen obecně zásadní zlom. Meijerová se tím připravila o možnost vykreslit skutečný rozsah a dopad změn, kterými ženy té generace prošly. Ale netýká se to jen té jedné koupací scény. Co si myslet o jeepu v roce 1918 na londýnské ulici? (V češtině ho překladatelka Veronika ter Harmsel Havlíková naštěstí změnila na „auto“.) A co říct na Gwenino konstatování z roku 1921, že se Sargentovi po koncertě pod oblekem lepí propocená košile na tělo (s. 99)? Nejenže tedy dirigent předního londýnského orchestru nenosil frak, ale chodil v roce 1921 v obleku bez vesty! Tím se spustila lavina ověřování na internetu. Zajímavá odhalení nebrala konce (a obvykle stačil jen zběžný pohled a základní znalost angličtiny – o to nepochopitelnější je, že nejenže to neudělala autorka, ale ani její redaktor Irwan Droog, jemuž v závěru knihy jmenovitě děkuje). Příběh samotný v té lavině dohledávání zapadl.

Trampoty překladatelky do angličtiny
Narazila jsem při tom také na dlouhý článek Antoinette Fawcettové, anglické překladatelky této knihy, v němž podrobně popisuje svou osmnáctiměsíční (!) práci na překladu. Vysvětluje, proč překlad nizozemské knihy, která se odehrává v Británii, klade na překladatele specifické nároky: s ohledem na domácí čtenáře je víc než jindy potřeba nejrůznější nesrovnalosti odstranit nebo nějak upravit. Úvahy Fawcettové zacházejí pochopitelně do větších podrobností než moje. Například ve (zjevně fiktivní) scéně z Aberdovey se píše: „Bílé skály u silnice jsou teplejší než jindy, na rukou mi zůstává křída.“ (s. 37) Jenže když pečlivá překladatelka místo navštívila – zřejmě na rozdíl od autorky, protože ta výslovně uvádí jen návštěvu Ditchlingu a Ptačího domku –, zjistila, že v oblasti se křída nevyskytuje. Místo slova chalk volí nakonec vágnější chalkness. Její snaha uchránit autorku před čtenářskými pohoršenými připomínkami je dojemná. Na závěr vyjmenovává tematické okruhy, se kterými se kvůli překladu seznámila (a taktně si nechává pro sebe, co jí z toho vyplynulo pro věrohodnost a spolehlivost dobových reálií v originále): četla prý „o hospodách a hospodské kultuře v edwardovské Anglii, o londýnských hotelech, barech a kavárnách, o hnutí sufražetek, o první a druhé světové válce, o Královském letectvu (RAF), o britské civilní letecké organizaci Air Transport Auxiliary, o trestu smrti, odpoledních čajích, o roli žen v londýnských orchestrech“. Její seznam se do velké míry překrývá s tím mým – je to současně tip pro čtenáře, jak udělat z nouze ctnost a rozšířit si při čtení této knihy zajímavě obzory.

Stylové rozvrstvení, nebo rozkolísání?
Na prvním místě však Fawcettová uvádí jazyk. Současné vyjadřování postav bylo potřeba v angličtině mnohem víc dobově i společensky diferencovat. Při čtení českého překladu se zpočátku zdá, že i v něm došlo k určité archaizaci nebo zespisovnění (slovesa „spatřit“, „hledět“, slovo „kročeje“, i v přímé řeči tvary jako „dříve“ nebo „také“ apod.). Zvlášť nápadné je téměř důsledné užívání tvarů „hraji“, „šlukuji“ apod., a to i v přímé řeči. Jen sloveso „milovat“ tvoří výjimku, např. v milostném vyznání na s. 113 a 114 „miluju tě“, „(jsi) jediná, kterou miluju“. Jenže pak řekne mladík v roce 1911 „fajn“ (a od té doby se to vyskytuje častěji jako překlad různých slov – oké, fijn, mooi, wel goed, prima), šmahem se zdraví „ahoj“ (v roce 1918 tak Gwen dokonce pozdraví svou matku), Gwen oceňuje „bezva nápad“, cellistka si v roce 1914 pochvaluje „paráda“. Nejde tu tedy o věrohodnější rozvrstvení stylového rejstříku jako v anglickém překladu, ale spíš o jeho rozkolísání většími kontrasty než v originále.

Ve spisovném stylu se podivně vyjímají tvary „jí“ (s. 111) a „ví“ (s. 158) místo „jedí“ a „vědí“ nebo slovesné vazby „mazlí mě“ (s. 46, možná pod vlivem nizozemštiny) a „ničemu (to) nepřispívá“ (s. 13, místo „k ničemu…“) – kontaminace slovesem „prospívat“? Pár dalších příkladů, které by při dotisku stály za opravu: pes na s. 16 nemá bílý čumák, ale náprsenku (befje); reep chocolade (s. 80) není proužek čokolády, ale tabulka; přítel Thomas nemá v hlase mrazivost, ale jednotvárnost (s. 96, záměna ijzige a lijzige) – a najde se toho víc.

Zvláštní kapitolu tvoří hudební terminologie, s níž je kupodivu poněkud na štíru i písničkářka Meijerová. Pod vlivem angličtiny používá slovo nota i tam, kde jde o tón – a zůstalo to i v českém překladu: kos zazpívá „Tři klouzavé noty, trylek na konci“ (s. 85) nebo v poplašném volání sýkorek „noty po sobě následují tak rychle (...)“. (s. 121) V nizozemštině i češtině to vyvolává dojem, že ptáci zpívají z not. Na hraně je Gwenina věta o popěvku sýkorky v rozhovoru s kolegyní houslistkou (s. 129): „Je to složitější, než se zdá, se všemi těmi půltóny a tím trylkem na konci.“ Že by pro houslistku, která si musí umět naladit nástroj, byly půltóny něco složitějšího? Ve skutečnosti píše Howardová (ve své první knize Birds as Individuals), že ptačí zpěv není snadné reprodukovat, protože při pozornějším poslechu obsahuje intervaly menší než půltón. V českém překladu navíc dirigent hráčům rozdává „partitury“ (s. 85, místo „party“ – partijen) nebo Gwen říká „přehraji několik tónin“ (s. 121, místo „stupnic“ – toonladders). Při první zkoušce Brahmsovy symfonie (s. 85) dirigent oznámí: „Gwen, v druhé části hraješ první housle“ (místo v druhé „větě“). „Za pár týdnů bude premiéra nové skladby, hraji v ní sólo,“ zve Gwen rodinu následně do Londýna (s. 90). Bohužel nám Meijerová zatajila, jak taková akce proběhla v praxi. Vyměnila si řadová houslistka Gwendolen uprostřed hraní na pár minut místo s první houslistkou Joan? Některý houslista by se také měl vyjádřit k tomu, jestli se struny na houslích voskují (s. 135) nebo třeba zda by houslista položil nástroj na postel tak, že „struny spočívají na poduškách“ (s. 47).

Jak to být nemohlo
Když byla řeč o zaplňování bílých míst příběhu konstrukcemi, které se stát nemohly, týká se to snad nejvýrazněji Gwendolininy hudební dráhy. V podání Meijerové hrála tedy Howardová od roku 1914 do roku 1938 pod řízením otcova bývalého spolužáka z internátní školy Malcolma Sargenta (takže narozeného zhruba po roce 1860) v sekci prvních houslí v londýnském tělese Queen’s Hall Orchestra. Nechme stranou, že podle jediného zdroje hrála na violu. Závažnější je, že skutečný Malcolm Sargent (1895–1967), jeden z nejvýznamnějších britských dirigentů své generace, byl o rok mladší než ona a zmíněné těleso, které bylo ostatně v roce 1930 rozpuštěno, se v seznamu orchestrů, kde působil, neuvádí (co si s tím asi počala anglická překladatelka?). Historie skutečného Queen’s Hall Orchestra, spjatého, jak název napovídá, s tehdy legendární koncertní síní Queen’s Hall, patří k tematickým okruhům, které rozhodně stojí za dohledání na internetu. Podle Meijerové totiž orchestr toho jména hraje na různých místech, zmíněného Brahmse v blíže neurčeném divadle, ale o domovské Queen’s Hall nepadne ani zmínka. Nepoužívá se ani slovo „koncert“ – je řeč o „premiérách“ a „vystoupeních“, dokonce i o „představení“ (a nejde o operu). Přední londýnský orchestr s natolik rozsáhlým repertoárem, že svého času sám utáhl desetitýdenní promenádní koncerty (slavné The Proms, pořádané každé léto dosud) nebo nahrával pro BBC, vypadá v líčení Meijerové spíš jako amatérský soubor, který jednou za čas nastuduje v bývalé škole skladbu a po „premiéře“ s ní ještě párkrát vystoupí na jiných místech. Sargentovi Gwen po dlouholeté spolupráci při zkoušce veřejně vytkne, že neumí správně nasadit tempo (vyrozuměla jsem, že se tomu v dirigentském žargonu říká „dát zdvih“ – v překladu se mluví o předtaktí – a že to patří k prvním věcem, které se každý adept dirigování musí naučit). Svádění mladičkých hráček se Sargent nevzdává ani s osmdesátkou na krku a Gwen navštíví naposled koncert svého bývalého orchestru pod jeho taktovkou ještě v roce 1952, kdy už by musel být devadesátník (ledaže Meijerová mezitím pozapomněla, že ho udělala o generaci staršího než ve skutečnosti). Sargentovu charakteristiku doplňuje Meijerová zálibou v nevšedních úslovích, přičemž Angličanovi vkládá do úst i ryze holandské výrazy „z babiččiny krabičky“ (pro čtenáře z řad nederlandistů: de breeveertien opgaan, naatje pet). V českém překladu se Sargent vyjadřuje neutrálněji, a tak naštěstí nemluví třeba o sedlácích u Chlumce nebo o sekání cviček jak Baťa, ale zároveň se tím tahle jeho libůstka stírá (že něco „stojí za starou belu“, totiž někde poznamená i Gwen).

Převážně nadšení čtenáři, kteří vykoupili první vydání, se tím vším rušit nedali. A skutečně: obrníme-li se předem proti nesrovnalostem v dobových reáliích nebo líčení hudebního světa, můžeme se nechat strhnout zajímavým příběhem, v češtině i v adekvátním překladu. Ostatně nakladatelství Cossee vydalo v květnu 2020 knihu Len Howardové Birds as Individuals (v původním nizozemském překladu Vogels als huisgenoten, tedy Ptáci jakožto spolubydlící, z roku 1953, přel. G. Grose-Roolfs) s již zmíněnou novou předmluvou Evy Meijerové. Knížka doplněná nejen fotografiemi, ale i plánkem zahrady nebo rodokmenem koňader (autorka v ní však popisuje i kosy, červenky a další druhy ptáků) padla do noty těm, kteří za pandemie objevili půvab procházek v přírodě a začali se také dívat, „kde co lítá“. „Retrostyl“ tohoto téměř sedmdesát let starého překladu je stále čtivý, v převyprávění Meijerové okázale současným jazykem naopak ztratil něco ze svého půvabu. Prostřednictvím všech těch ptačích příběhů vyprávěných s maximálním zaujetím se tedy nizozemským čtenářům nabídla možnost udělat si o Howardové a její osobnosti vlastní obrázek.