Novinové fejetony, komentáře a sloupky mohou zaujmout, pobavit i přimět k zamyšlení, je jim ale obvykle stejně jako ostatním novinářským textům souzena krátká životnost. Přitom se leckdy může jednat o texty, které čtenáři mají co říci i léta po svém vydání – snad každý zná podle názvu slavný Nerudův fejeton „Kam s ním?“, četl jen však asi málokdo. I když v dnešní době internetových médií je přístup ke starším textům publikovaným v periodickém tisku snazší, nejjistějším způsobem, jak je zachovat pro další generace, stále asi zůstává vydat je knižně. K tomuto kroku nedávno přistoupilo i nakladatelství N media, stojící za vydáváním Deníku N, a do knihy s názvem Hledání českého příběhu shromáždilo dříve publikované texty (s několika málo výjimkami textů dosud nezveřejněných), tematicky se vztahující k tuzemské politické situaci a náladě ve společnosti.

Byť by název knihy i výtvarné řešení obálky naznačovaly, že půjde o sbírku zamyšlení nad českou historií, ve skutečnosti se jedná až na naprosté výjimky (například úvahy Jiřího Padevěta o údajné kontroverznosti III. odboje) o texty zabývající se současností, maximálně zabíhající do devadesátých let. Texty, obvykle ne delší než 4 – 5 stran, jsou rozřazeny do tří tematických celků, pojmenovaných podle trojice známých otázek Odkud přicházíme?, Kdo jsme? a Kam jdeme? Protože se jedná o texty vzniklé převážně během roku 2020 a v prvních měsících roku letošního, nepřekvapí, že řadou kapitol se jako červená niť táhne téma covidové pandemie a jejího (ne)zvládání českou vládou i společností. Některé z nich se nesou především ve vyčítavém duchu vůči vládě a prezidentovi za nevládnutou logistiku, chaotická omezení veřejného života a nulová slova potřebného povzbuzení, jiné se zaměřují na kritiku lidí neochotných se v obecném zájmu dočasně omezit a obcházejících pravidla nikoli z důvodů existenční nutnosti (zde opět přichází ke slovu kritika státu neschopného zajistit účinnou pomoc lidem, kteří se vlivem omezení či přímo nákazy ocitli v hmotné nouzi), ale z ryzí pohodlnosti. Nechybí srovnání českého a britského přístupu ani apel na novináře i jejich čtenáře zasazovat statistické údaje do patřičného kontextu a příjemným osvěžením jsou satirické texty, které by za normálních okolností byly jen vtipné, protože však vycházejí z našich společných zkušeností posledních měsíců, získávají spíše nádech tragikomična.

Koronavirové pandemie se nicméně netýkají zdaleka všechny do knihy zahrnuté texty – vedle již zmíněné úvahy Jiřího Padevěta tak má čtenář možnost zamyslet se nad úrovní tuzemských průmyslových výrobků v období třetí republiky, s Jiřím Pehem zejména u příležitosti dnešního svátku v duchu diskutovat nad tím, zda bychom měli rozpad Rakouska-Uherska pokládat za první velkou politickou tragédii, které ve 20. století postihly střední Evropu, nebo s Josefem Mlejnkem jr. blíže prozkoumat středoevropský fenomén politických stran zacílených primárně na důchodcovský elektorát, jejichž průkopníkem byli ve druhé polovině devadesátých let dnes již pozapomenutí Důchodci za životní jistoty. Došlo i na dnes již poněkud dohasínající, ale nedávno velmi živý spor o Pullmannovo pojetí komunistického režimu: autor textu Petr Pithart Pullmannovi vyčítá naprostou absenci zohlednění otázky morálního rozměru komunismu. Osobnosti prvního porevolučního prezidenta Václava Havla se ve svém textu věnuje polský publicista Adam Michnik, konkrétnímu člověku se věnuje také Tomáš Němeček, a to kardinálu Dukovi, který v porovnání se svým předchůdcem Miloslavem Vlkem nevychází v Němečkově pohledu právě nejpříznivěji.

Některé texty jsou pak navzdory relativně krátké době od svého vzniku zastaralé: u textu o slabosti české žurnalistiky, která ztratila svou dřívější sílu měnit politickou mapu, je patrné, že vznikl ještě před kauzou Dominika Feriho, apel Kateřiny Kňapové na větší zastoupení žen v politice zase zjevně vznikl dříve, než zahájila činnost iniciativa Zakroužkuj ženu, řada v knize obsažených narážek je dnes zdaleka ne každému srozumitelná (kdo si dnes ještě vybaví loňský výrok Alexandra Vondry označující Slovince za oportunistické svině?) a za několik let bude čtenářům srozumitelný nejspíše jen zlomek zahrnutých textů.

Poslední část, Kam jdeme?, se zaměřuje především na výzvy, jimž bude česká společnost v nejbližších letech čelit. Někteří autoři se zaměřili na užší výsek z problematiky, nadto ještě v médiích méně frekventovaný (například Martina Viktorie Kopecká se zamýšlí nad duchovním rozměrem koronavirové krize a možným ponaučením z ní), případně na média samotná (úvaha o rizicích spojených se zkratkovitým zveřejňováním informací na sociálních sítích a o rozhovoru jako ne vždy vhodném, byť oblíbeném způsobu podávání informací). Nalezneme zde i epilog celé knihy z pera ředitele vydavatelství N media Jána Simkaniče (rovněž autora prologu), jehož myšlenku lze s určitým zjednodušením shrnout do slov „změna se sama neudělá“. Kritiku pasivity velké části občanské společnosti koneckonců nalezneme i v mnoha dalších textech.

Hlouběji do minulosti a k oblíbeným stereotypům, jimiž Češi sami sebe a zejména ostatní Čechy rádi charakterizují, odkazují dvoustránkové ilustrace, oddělující jednotlivé části knihy. V dnešní den je snad ještě více než kdykoliv jindy během roku vhodné a žádoucí si položit otázku, nakolik jsou emoce, které do tváří Praotce Čecha, Karla IV., Tomáše Garrigue Masaryka, Václava Havla, hloupého Honzy, Švejka a brouka Pytlíka vetkl ilustrátor Shooty, trefné a co případně můžeme na individuální i organizované úrovni udělat pro to, aby ilustrátor měl v příštích letech důvod výrazy ve tvářích kreslených postav změnit.

Vzhledem k širokému spektru témat i názorů jednotlivých autorů nelze ani očekávat, že by čtenář bezvýhradně souhlasil se všemi v knize prezentovanými myšlenkami, případně by bez výtek schvaloval výběr osobností, kterým se v jednotlivých textech dostává prostoru k vyjádření (asi nejvíce do očí bijící je opakovaná citace názorů dnes již téměř zapomenutého Ivana Langera v jednom z textů, zabývajícím se otázkou, co vlastně v českém kontextu obnáší pojem „konzervativec“). Našla by se i konkrétní témata, na která se v knize nedostalo.

Ačkoliv až na několik výjimek Hledání českého příběhu nepředstavuje sborník nadčasových textů, pro čtenáře kriticky uvažující o současnosti a krátkodobých výhledech do budoucnosti se jedná o soubor podnětných článků, které mu umožní vnímat jevy v širších souvislostech a v případných diskusích lépe argumentovat na podporu vlastního názoru. Kultivovaná debata je jednou z možností, jak znovu spojit rozdělenou společnost, přičemž jen letmý pohled na diskusní fóra i na přední představitele tuzemské politické scény ukazuje, že rozhodně máme jako společnost co zlepšovat.