Kerstin Ekman (nar. 1933) je nepřehlédnutelnou osobností švédské literatury, která u nás tak trochu doplácí na posedlost severskými detektivkami. Někdejší členka Švédské akademie a prestižní literární společnosti De Nio píše mnohovrstevnaté knihy o vztahu lidí a přírody, v nichž se nezřídka vrací i do historie, a líčí život v řídce osídlených severních oblastech Švédska, jejichž prostředí dokáže jedinečně vystihnout. Uznání si získává mistrovským ovládáním různých jazykových rovin, stejně jako schopností nořit se do psychologie postav a klást nepříjemné otázky. Zdejší nakladatelé doufají – ani recenzovaný titul se tomu v anotaci nevyhnul –, že zdůrazňováním detektivních zápletek v jejích knihách přilákají čtenáře tohoto žánru, ti však nejednou zažívají zklamání: tohle že je detektivka?

Pátrání po pachateli zločinu totiž nebývá tím, o co v knihách Kerstin Ekman jde v první řadě. Platí to i pro její celosvětově nejúspěšnější rozsáhlý román Černá voda (Händelser vid vatten, 1993, č. 2013), ačkoliv jej v roce 2012 osmdesátka odborníků zvolila „nejlepší švédskou detektivkou všech dob“. Nejspíš si jejich hlasy získal právě proto, že se v mnoha ohledech vymyká, ostatně v době vydání sklidil i nejvýznamnější severská beletristická ocenění. O nějaké výmyky ale ne všichni čtenáři stojí.

Ani mnohem útlejší a sevřenější knížka V kůži vlka (Löpa varg, 2021, č. 2024) nenabízí skládačku indicií nebo akční scény. Ke zločinu na odlehlém místě dojde, dusno zavládne, odhalení pachatele překvapí. Ale čtenáři budou daleko víc vrtat v hlavě otázky úplně jiného druhu.

Buď smutný, ale nezoufej

Spisovatelka si za svého hrdinu a vypravěče zvolila sedmdesátníka Ulfa, někdejšího lesníka a šéfa mysliveckého spolku. Ulf v den oslavy kulatin zažije nevšední, tajemné setkání s mohutným vlčím samcem, které ho zásadně promění a jeho životnímu bilancování dá nový směr. Protagonistu od té doby s vlkem pojí více než jen křestní jméno: svým způsobem se jím sám stává, dokáže se naladit na jeho intenzivní smyslové vnímání světa. Dosavadní životní dráha se mu však začíná jevit mnohem problematičtěji.

Pokud někteří čtenáři považují severské země za příkladné ohledně vztahu k přírodě, kniha je vyvede z omylu. Vytěžování tamních zdánlivě nevyčerpatelných zdrojů často nabývá obrovských rozměrů. Ulf se díky své proměně zbavuje antropocentrického pohledu na lesní hospodaření, jemuž se v kraji Hälsingland celý život věnoval, a uvědomuje si dopady své činnosti na jiné bytosti. Vedle toho zpytuje vlastní vzpomínky na loveckou kariéru, přičemž mnohými z nich se na rozdíl od trofejí opravdu nemůže chlubit. Zde se nabízí vyzdvihnout výborný překlad Dagmar Hartlové, který působí přesvědčivě, i pokud jde o mysliveckou mluvu.

Ulf vnímá přímo ve svém okolí dopady klimatických změn a čte si o katastrofálním vymírání druhů. Bilancování se tak týká nejen dosavadního chování jeho samotného, ale také lidstva vůbec. Na závěr jedné kapitolky ho manželka Inga utěšuje: „Vím, že jsi smutný. Buď. Ale nezoufej.“

Střídmě a střízlivě

Kerstin Ekman je ovšem příliš dobrá spisovatelka na to, aby se omezila na environmentální apel (ostatně takových apelů zaznívá více než dost, vázne to jen s jejich vyslyšením). Jak sama říká v dostupných rozhovorech, pár takových Ulfů v životě potkala: lovců, kteří ve vyšším věku začali přehodnocovat svůj přístup ke zvířatům a životnímu prostředí. Ulf si touto změnou pohledu na svět prochází osaměle, ale oporu má v moudré manželce. Přesvědčivé zachycení dlouhodobého vztahu, kdy dva lidé vzájemně prorůstají, a přesto si uchovávají svá tajemství, tvoří další důležitou vrstvu knihy. Ulf s Ingou společně bojují s těžkostmi stáří, které autorka v interview pro švédskou televizi popisuje jako „sérii proher“. Ulf na prohry a selhání není zvyklý a ztrátu pozice v lidské smečce, doprovázenou pocity bezmoci a nepotřebnosti, těžce nese.

O tom všem se dozvídáme z jeho vnitřního monologu, který zahrnuje i dialogy nevyznačené uvozovkami, což textu dodává jaksi zadumané, do sebe obrácené vyznění: zůstáváme naplno v Ulfově hlavě, v jeho prožívání. Občas se nečekaně vynoří překvapivé zasuté vzpomínky, které nám poodhalí jeho minulost. („Paměť je zvláštní, ano, přímo děsivá. Stará hromada mrtvých kostí a slov, které mohou kdykoliv povstat a ožít.“) Zároveň se autorce daří do vyprávění vplést řadu dalších citlivých otázek, například když se Ulf chystá utratit milovaného psa. Děje se to ale zdrženlivě, bez velkých výkladů a efektů. Účinek knihy možná stojí právě na tom, jak se na pozadí civilního líčení každodennosti řeší události zásadní pro lidskou, a nejen lidskou, existenci.

Není kůže jako kůže

Kniha (podle autorky se nejedná o román) V kůži vlka se dočkala nominace na Cenu Severské rady za literaturu. Tituly apelující na lepší zacházení s životním prostředím podobné úspěchy sklízejí nápadně často. Jako by tím společnost uklidňovala svědomí: ocenit knihu přece jen jednodušší než změnit chování. Ulf se ve svých sedmdesáti identifikuje s vlkem, uvědomuje si nesmyslnost prastaré lidské nenávisti k tomuto živočišnému druhu a dochází k určitému prozření, ale na to, aby něco zásadního změnil, je pozdě. Totéž by se dalo snadno vztáhnout na lidstvo jako celek: důsledky svého jednání pro další živé tvory i pro sebe samé si nejspíš jednou naplno uvědomíme. Je ale otázka, nakolik s nimi budeme moct ještě něco udělat.

Na závěr poznámka k názvu: čtenáře by mohlo zmást, že se už v roce 2015 mohli setkat s autorčiným titulem Vlčí kůže v překladu Jaroslava Bojanovského. V tomto případě se ale jednalo o knihu Guds barmhärtighet (Boží milosrdenství), uvozující trilogii Vargskinnet (Vlčí kůže), přičemž nakladatelství se pro první díl zřejmě rozhodlo použít atraktivnější název celé trilogie. Nikdo tehdy nemohl vědět, že autorka – u níž už se navíc předpokládalo, že spisovatelskou kariéru ukončila – přijde s dalším počinem a pojmenuje ho Löpa varg, starodávným výrazem vyjadřujícím proměnu nebo vtělení ve vlka. V tomto případě překladatelka Dagmar Hartlová, znalkyně spisovatelčina díla (viz také doslov k románu Černá voda), zvolila logickou variantu V kůži vlka. Nejedná se tedy o nový překlad téže knihy, jak by někoho mohlo napadnout, ale o potvrzení skutečnosti, že vlci Kerstin Ekman nepřestávají fascinovat – a že o nich má stále co říct.