Je vskutku pozoruhodnou shodou okolností, že všichni švédští politici a diplomaté, jejichž věhlas ve 20. století překročil hranice bezpečného, blahobytného a vojenským konfliktům se vyhýbajícího Švédska, zahynuli násilnou smrtí, často za neobjasněných okolností: Raoul Wallenberg, Olof Palme, hrabě Folke Bernadotte, Anna Lindh a rovněž druhý generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld, od jehož smrti uplyne letos 60 let.

Zatímco Olof Palme a Anna Lindh se stali obětí vraha na domácí půdě, ostatním třem bylo souzeno zemřít daleko od domova: Wallenbergovi s největší pravděpodobností v sovětském gulagu, Bernadottemu při atentátu v Jeruzalémě a Hammarskjöldovi při leteckém neštěstí ve Ndole v dnešní Zambii. Ve své funkci generálního tajemníka OSN se Hammarskjöld snažil přispět k řešení konžské krize, kdy se znovu samostatné Kongo zmítalo v občanské válce se separatisty z jedné z provincií bohatých na nerostné suroviny, přičemž mu práci rozhodně neusnadňovala skutečnost, že v oblasti sledovaly své zájmy jak bývalé koloniální mocnosti, tak také obě supervelmoci stojící v čele jednotlivých bloků zapojených do studené války.

I kvůli těmto nejasnostem si Hammarskjöld našel cestu i k českému čtenáři, a to dokonce opakovaně: pamětníci si možná vybaví edici Archiv z produkce nakladatelství Mladá fronta, v jejímž rámci vyšla i kniha Záhada smrti Daga Hammarskjölda (1989) z pera sovětského autora Viktora M. Lesiovského, v roce 2005 pak vydalo Karmelitánské nakladatelství Osamělou cestu Daga Hammarskjölda německé autorky Lydie Stephanové, která se zaměřuje především na duchovní a paliativní literaturu. Tato kombinace může být poněkud nečekaná, ovšem jen do okamžiku, než si uvědomíme, že Hammarskjöld byl velmi duchovně založený člověk, čerpající inspiraci nejen z Bible, ale i z děl středověkých křesťanských mystiků. V tomto kontextu už tolik překvapivě nevyznívá informace o třetí české publikaci s Hammarskjöldem spojené, jíž jsou jeho vlastní deníkové záznamy, vydané v době normalizace v samizdatu, a to „pro vnitřní potřebu kněžského semináře v Olomouci“. Není těžké hádat, proč bylo oficiální vydání tohoto překladu vyloučené: silně náboženský text spíše konzervativně založeného západního politika, navíc kritizovaného Sovětským svazem (například právě v souvislosti se zásahem OSN v Kongu, pro Hammarskjölda nakonec osudným), by neprošel schvalovacími procedurami.¹

Pro švédské úřady i tamní veřejnost představují nevyřešené případy předčasných úmrtí významných osobností bolestivou záležitost, kterou se odpovědná místa, policejní vyšetřovatelé i investigativní novináři i spisovatelé (viz např. Jan Stocklassa) snaží uzavřít. Často o výsledcích své činnosti informují široké vrstvy obyvatelstva, ať už v médiích, nebo formou samostatných knih. V souvislosti s blížícím se výročím Hammarskjöldova úmrtí lze očekávat, že se k tématu objeví řada publikací; již v roce 2020 se švédským čtenářům představily dvě: výbor z Hammarskjöldovy korespondence s jeho přítelem Bo Beskowem a přehledová práce Oveho Bringa Gåtan Hammarskjöld s podtitulem Berättelsen om flygkraschen i Ndola (Záhada Hammarskjöld: Příběh letecké havárie ve Ndole).

Autor knihy je odborníkem na mezinárodní právo se zkušenostmi z mnoha mezinárodních institucí, již dříve publikoval několik prací na téma mezinárodního práva, neutrality, války a míru. Počátkem 90. let se sám podílel na obnoveném vyšetřování letecké nehody, při níž Hammarskjöld zahynul, a tyto osobní zkušenosti při psaní využil. Jeho práce se dostala mezi finalisty ocenění Kniha roku o švédské historii, ač nakonec zvítězil jiný titul.

Ove Bring se v knize soustřeďuje téměř výlučně na osudnou nehodu a následná vyšetřování, o předchozím životě Daga Hammarskjölda přináší jen nezbytné informace (je nutné mít na paměti, že jde o knihu určenou švédským čtenářům, a ti tyto informace obvykle znají). Obsáhlejší je popis situace v Kongu a okolních státech v roce 1960, ale ani zde Bring nezabředává do přílišných podrobností. Poměrně stručný je i v popisu svého vlastního angažmá ve zmíněném novém šetření na počátku 90. let.

Těžištěm knihy je snaha o rekonstrukci událostí noci mezi 17. a 18. zářím 1961. Staví proti sobě výpovědi svědků, podává přehled jednotlivých hypotéz včetně jejich slabin a upozorňuje i na nejasnosti a nedbalost při vyšetřování, stejně jako na neochotu některých zemí a institucí na vyšetřování spolupracovat. Je zřejmé, že se nejednalo o snadný úkol – na jednu stranu je nepopiratelné, že první vyšetřovací komise, která mohla získat nejvíce poznatků, ignorovala výpovědi domorodých svědků a až příliš rychle se přiklonila k hypotéze o selhání lidského faktoru, na druhou stranu byly tyto výpovědi často zmatené a málo hodnověrné. Mnozí evropští žoldáci a příslušníci tajných služeb se naopak při neoficiálních příležitostech chlubili svou významnou rolí při nejrůznějších operacích, jejichž cílem mělo být Hammarskjölda unést, zabít nebo jen vyděsit a přimět k odjezdu z Konga; při detailnějším vyšetřování se ale ukázalo, že si často pravdu přikrášlovali, aby v polosvětě, v němž se pohybovali, zvýšili svou prestiž. Situaci neusnadňuje skutečnost, že jeden muž z celkem šestnácti osob, které na palubě letadla cestovaly (včetně jednoho Čecha), sice nehodu přežil, ale zbývajících několik dní života strávil v horečkách v nemocnici, a není tak jasné, nakolik lze jeho svědectví důvěřovat. A navíc došlo k několika dalším pochybením nejrůznějších odpovědných příslušníků pozemního personálu cílového letiště – nakolik se ovšem jednalo o obecnou laxnost při plnění svěřených úkolů a nakolik o záměr, není dnes lehké s jistotou určit.

Ač někdy Bring může připadat čtenáři až poněkud paranoidní, snaží se zachovat si chladný rozum a některé divoké teorie, které se v souvislosti s Hammarskjöldovou nehodou vyrojily, nemilosrdně posílá do říše nesmyslných fantazií. Sem patří např. teorie o tajemném sedmnáctém účastníku letu nebo o významu pikového esa, nalezeného v blízkosti Hammarskjöldova těla. Podle některých konspirátorů jde o symbol, jímž CIA dává zasvěceným najevo, že jde o její práci, Bring ovšem přichází s prozaičtějším vysvětlením – Hammarskjöld si několik hodin dlouhý let krátil výkladem pasiánsu. V závěrečné části knihy, jejímž autorem je švédský člen vyšetřovacího týmu fungujícího v letech 2018–2019 Mathias Mossberg, zazní také rezolutní odmítnutí jiné rozšířené teorie, totiž že švédské letadlo nebylo pro lety nad Afrikou vhodné a jeho švédští piloti neměli s lety v této části světa dostatečné zkušenosti; obecně lze říci, že Švédové byli většinou zastánci teorie o cizí spoluúčasti na pádu letadla (čímž není nutně myšlen úmyslný útok), zatímco zástupci jiných dotčených států obvykle prosazovali teorii o selhání pilotů.

Zatímco zmíněný Lesiovskij, jehož práci Bring hodnotí jako „velmi nespolehlivou knihu sepsanou příslušníkem KGB“, měl jasno v tom, že Hammarskjöld a dalších patnáct lidí na palubě se stali obětí promyšlené vraždy, spáchané na popud západních velkokapitalistů a jejich zájmy hájících západních tajných služeb, jsou oba Švédové ve svých závěrech mnohem opatrnější a jednoznačnou odpověď nepodávají, nicméně se spíše přiklánějí k variantě nehody, k níž možná přispěla přítomnost druhého letadla s nejasnými úmysly. Shrnutí všech dosavadních teorií a analýza jejich slabin jsou však už samy o sobě záslužnou prací, kterou případní čeští čtenáři jistě ocení. A v současném světě plném dezinformačních kampaní může kniha posloužit i jako modelová studie vedoucí čtenáře k samostatnému myšlení a porovnávání vzájemně protichůdných výpovědí, jejichž cílem může být zatajit pravdu.
 

1. Voslářová, Marie: Český překlad a recepce švédské literatury v letech 1948–1989. Praha, 2011, Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. ^zpět