Výbor článků a esejí významného českého filozofa, pedagoga, politika a signatáře Charty 77 Daniela Kroupy (nar. 1949) říká svým názvem vše podstatné: Masaryk – Patočka – Havel: Úvahy a studie z let 1979–2017.

Starší stati, resp. stati psané před rokem 1989, vycházely z pochopitelných důvodů samizdatově, a to jak u nás (Cesty myšlení), tak v zahraničí (Studie Křesťanské akademie Řím, redakce Karla Vrány a Karla Skalického). „Ty nejstarší,“ píše v úvodu Kroupa, „zrcadlí nedostatky způsobené také situací, v níž vznikaly – pod tlakem okolností, v podmínkách nepříliš příznivých filosofické tvorbě a bez dostatečného přístupu k literatuře.“ Daniel Kroupa nemusí být podle mého mínění tak skromný. I v těchto „nepříznivých podmínkách“ vytvořil práce, které doposud příliš nezestárly. K tomuto „staršímu“ období patří jeho texty o Masarykovi a Patočkovi, zatímco konvolut statí o Václavu Havlovi vznikal až po roce 1989, potažmo vlastně nedávno, v roce 2016 (Aktualita Havlových esejů) a 2017 (K filosofickým motivům politiky Václava Havla).

Kniha je rozdělena, jak je patrné už z názvu, do tří oddílů: TGM, Jan Patočka a Václav Havel. Nejobsáhlejší jsou studie o Patočkovi (110 stran), pak ty masarykovské (o něco více než 60) a nakonec úvahy o Václavu Havlovi (32 stran). Ať už se jedná o esej, nebo článek blízký odbornému zpracování, celá kniha je opatřena poznámkami pod čarou, odkazujícími k citovaným dílům a pramenům. Odpovědní redaktoři publikace, Rudolf Kardoš a Jiří Chotaš, podrželi typickou vysokou ediční kvalitu nakladatelství Oikoymenh. Poznámky jsou sázeny graficky podle staršího úzu, ale přehledně a přesně. Souvisí s nimi také závěrečný seznam použité literatury a jmenný rejstřík, který čtenáři pomáhá v orientaci. Kniha nepotřebuje obrazový doprovod, i když zvláště pro mladší čtenáře by se hodily alespoň menší černobílé portréty pojednávaných osobností a autora. Chápu ovšem, že styl nakladatelství Oikoymenh je v českých poměrech jedinečný a soustřeďuje se spíše na precizně připravený text.

První, masarykovská část je v kontextu tehdejšího i dnešního bádání o TGM tradiční, povšechná, vysvětlující, mapující převážně známé události prezidentova života a díla. Je však třeba uvážit, že při zoufalém nedostatku primární i sekundární literatury, kterou komunističtí zločinci z povolání v sedmdesátých a osmdesátých letech vyřazovali z knihoven právě tak jako hned po roku 1948, jsou Kroupovy úvahy občerstvující a suplují onen zoufalý nedostatek literárních zdrojů. Autor přistupuje k TGM předně jako k filozofovi a v této linii traktuje jeho osobní vypořádání se s velkými filozofy a mysliteli jeho doby i času dávno minulého. Zabývá se také jeho vztahem k náboženství, teologii, sociologii a k řadě velkých společenských témat – k otázce sebevraždy (a vraždy), k válce, spravedlnosti, k fenoménu demokracie a socialismu. „Tvrdíme,“ píše Kroupa, „že Masaryk je především filosofem…“ Je to odvážné tvrzení už proto, že Masarykovu specializaci a přístup k vědění bychom spolu s ním nazvali spíš „praktickou filozofií“, a patrně nejlépe polyhistorií, v níž filozofie ruku v ruce s teologií a rodící se sociologií tvoří jen část poznávací metody. Řečeno s TGM, jenž tuto svoji vizi nesčetněkrát zopakoval: „I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo.“ (Hovory s TGM) Filozofující novinář? Akademický pracovník, později politik přispívající do hlavních mainstreamových periodik a médií? Nezávislý žurnalista, investigativní novinář? Pro Daniela Kroupu byl Masaryk ponejvíce filozof a politik sui generis.

Kroupovi Masaryk imponuje mravními a občanskými postoji a širokým zájmem, který byl charakteristický rovněž pro ostatní intelektuály a osobnosti z rozličných oborů, kteří se museli v komunistickém období obejít bez akademického působení, bez dobře zásobených knihoven, bez cest do zahraničí a zároveň zažívali tu větší, tu menší míru ostrakizace, státní šikany, nebo dokonce věznění. Masarykův aktivismus i jeho osobní (intimní, duchovní, křesťanské) pojetí života, který se nedá vláčet okolnostmi, ale zápasí – každý den a za každých okolností – o svůj smysl, niterně souvisí s tím, co žil a prožíval Daniel Kroupa filozof a disident. Také proto jsou jeho masarykovské interpretace dnes, v čase bez politických mantinelů a dna, aktuální a živé. Do oblasti masarykovského bádání přinášejí jen málo uplatňovaný kontextuální přístup a reflexi, jež není jen akademicky popisná, ale za niž Kroupa filozof, občan a disident osobně ručí svými statečnými postoji a dílem. Dnešním masarykovským badatelům, pídícím se po neznámých informacích ze života TGM, přispěje určitou kultivovaností, s níž se vztahuje k člověku, který se pro jedny stal téměř modlou, zatímco druzí ho pokládali za filozofa průměrné kvality a politika, jehož vize neměly nakonec dlouhého a šťastného trvání.

Zcela jiný je oddíl týkající se Jana Patočky. Ať už jednotlivé texty vznikaly v roce 1979, 1984, 2007, nebo 2017, Kroupa se v nich ukazuje jako znamenitý patočkovský hermeneutik, jenž dokáže – pro filozofy i čtenáře bez soustavného (nebo jakéhokoliv) filozofického vzdělání a praxe – vysvětlit i ta nejtěžší Patočkova filozofická témata, s nimiž dodnes zápasí nejen někteří studenti, ale občas i jejich pedagogové. Kroupa má dar vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné – Patočkovo pojetí fenomenologie, jeho husserlovské a heideggerovské období a inspirace, jeho ideu filozofie dějin, času, přirozeného smyslu života, Patočkovo pojetí tzv. české otázky či jeho úvahy o míru, válce a revoluci. Nejde tu o školský, toporný výklad části filozofova života a části díla. Kroupa sestupuje hlouběji a dokazuje, že je nejen povolaný interpret, nýbrž v jádru věci filozof, jemuž nejde jen o čtení, nýbrž hlavně o chápání, kritickou reflexi, zpřítomnění, navazování, dialog, diploos, a o přetavení filozofie (vědy, metody, „životního stylu“) do osobního jednání a práce (služby) pro druhé. Kroupa své patočkovské studie nepíše pro dva nebo tři čtenáře odborných periodik ani ho nezajímá, kolik svými statěmi získá citačních bodů. Na všech třech oddílech je tento styl filozofie jako vědy, která se nezříká trvalého a kritického tázání a nemůže se spokojit s instantními odpověďmi konečného rázu, naprosto zřetelný. Také proto je kniha otevřena filozofujícímu čtenáři, jenž není z různých důvodů s to jít do pramenů a Patočkovu (či Masarykovu) filozofii promyslet takříkajíc na vlastní odpovědnost. Bezpochyby ho však po přečtení všech studií neopustí vědomí, že poznaná pravda osvobozuje, ale také zavazuje k jednání.

Třetí oddíl, věnovaný Václavu Havlovi, má vročení let 2016 a 2017. První část nazvaná Aktualita Havlových esejů rozebírá Havlovo jednání „tváří v tvář totalitě“, jeho úvahy o disentu, o moci bezmocných, o „příchodu svobody“. Najdeme tu rovněž myšlenky o legendárním Dopisu Husákovi a zrodu Charty 77 či velmi pěknou úvahu o Havlových listech z vězení. Druhá část K filosofickým motivům politiky Václava Havla je osobitá reflexe Havlova vztahu k politice, kterou chápe nikoliv jako „boj o moc“ nebo o „ekonomické zájmy“, nýbrž jako „soupeření myšlenek o správu věcí veřejných“. Autora zajímá prezidentův filozofický background (zázemí, ovlivnění, četba) v padesátých a šedesátých letech i jeho vlastní filozofická stanoviska a občanský čili politický přesah. Kroupa tu diskutuje například s literárním historikem Martinem C. Putnou a jeho pohledem na některé aspekty Havlova života (Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, Karolinum, 2012), ale předkládá tu i vlastní závěry a teze. Atraktivita tohoto oddílu je natolik zřejmá, že si kladu otázku, proč nebyl rozšířen o další Kroupovy články, anebo přímo dopracován. Zdá se mi, že Daniel Kroupa má i v tomto ohledu co říct a že by tak kniha byla v jistém ohledu vyváženější.

Dobrý a čtivý titul má ambici oslovit širší čtenářskou obec, stát se cenným zdrojem informací a nepochybně také studijním textem pro vysokoškoláky. Nakladatelství Oikoymenh vydalo knihu, jež přetrvá a jíž byla věnována péče, kterou si tři významné osobnosti československých dějin zaslouží. Masarykovský a havlovský oddíl volá badatelsky orientované čtenáře, aby jej zásadně rozšířili, aby s Kroupou a ostatními vedli polemiku a aby napsané podrobili v odborném tisku hlubší recenzní pozornosti. Patočkovský oddíl je podle mého mínění spolu s texty Ivana Chvatíka, Pavla Kouby a Ladislava Hejdánka schopen pozvat k četbě díla profesora Patočky ty, kterým jeho vážné a složité psaní zůstávalo doposud poněkud uzavřené.