Ve své čím dál agilnější edici Fantastika tentokrát nakladatelství Argo čtenářům představuje amerického spisovatele Michaela Swanwicka (nar. 1950). Přesněji řečeno představuje jej jako romanopisce, protože povídek už mu v českých časopisech (zejména v Ikarii a v nástupnickém XB-1) vyšlo docela dost, ostatně právě za povídky získal žánrová ocenění, například hned pět cen Hugo. A román Dcera železného draka stojí za to číst, i když originál vyšel už v roce 1993. Jde o fantasy netypickou a podvratnou nejen ve své době: i dnes čtenáře provokuje propojením prvků sci-fi, fantasy a reality (nejen) konce dvacátého století. Dnes už je mísení prvků každodenní reality s fantaskními světy v žánru fantasy celkem běžné (jistěže díky sérii o Harrym Potterovi), i tak ale Swanwickův román překvapuje tím, jak do světa trpaslíků, elfů a magie přenáší trable života na vysokoškolských kolejích, zamilovanost i sex pro zábavu, a dokonce pouliční nepokoje, směřující k pokusu o revoluci. Je to riskantní propojení, protože hrozí, že magické prvky budou v převážně materiálním světě využívány nedůsledně a nahodile (a trochu tomu tak i je), nicméně Swanwickovi se daří vše nějak udržet pohromadě, a i když závěr působí poněkud zmateně, dokáže autor udržet pozornost čtenářů až do překvapivé poslední kapitoly.

Zejména proto, že jeho hlavní hrdinka Jane je do poslední chvíle hrdinkou nejednoznačnou a čtenář váhá, zda či přinejmenším jak dlouho jí má fandit. Zpočátku se příběh vyvíjí podle obvyklé šablony fantasy žánru: s Jane se setkáváme ve fabrice, kde dře v podstatě v roli otrokyně. S pomocí zapomenutého mechanického draka se však své roli vzepře a uprchne. Zároveň se však k drakovi, který je zčásti stroj a zčásti magická inteligentní bytost s vlastním úsudkem a plány, velmi těsně připoutá a sama nikdy neví, kdy jedná a myslí samostatně a kdy je pod vlivem jeho mocné vůle. Drak ji potřebuje zprvu hlavně jako pilotku, později ji využívá i k temnějším úkonům včetně vraždění milenců. Než k tomu dojde, projde Jane středoškolskou i vysokoškolskou etapou se všemi náležitostmi, které taková období v životě mladých lidí mívají.

Svět Faerie, ve kterém se Jane pohybuje, je přísně hierarchický, spoutaný rasovými, třídními i rituálními pravidly. Zároveň představuje jakýsi paralelní svět k tomu současnému (tedy devadesátým letům v USA), kdy středoškolská mládež bloumá obřími komplexy nákupních center, popíjí colu, poslouchá pop music, řeší svůj společenský status a občas se snaží nějak si přivydělat. Dnes bychom Swanwickův román při vypuštění některých explicitnějších sexuálních scén mohli zařadit do populární škatulky žánru young adult, jen by ho asi většina čtenářů a čtenářek tohoto typu literatury zklamaně nebo naštvaně odložila, protože by přes všechny náznaky postrádala tradiční schémata, tedy rebelii a romantiku. Obojí sice v Dceři železného draka najdeme, ale ani jedno, ani druhé netvoří ústřední zápletku (třebaže to tak dlouho vypadá).

Naivnější čtenáře znejistí také ostré přechody mezi některými kapitolami. Aniž by to Swanwick nějak naznačil třeba rozdělením do knižních částí, zachycuje Jane ve čtyřech různých životních obdobích; hrdinka sice stárne a s nasbíranými zkušenostmi získává více síly, rozhodnosti a iniciativy, ale děj je ve všech čtyřech etapách vlastně cyklický: Jane úspěšně (a často za pomoci ne zcela čistých prostředků a fint) uniká z prostředí, v němž se nacházela, a nechává za sebou své přátele, spolužáky a milence zklamané, zrazené či rovnou mrtvé. Neznamená to, že je viníkem, spíše se události, i proto, že různé postavy mají svá tajemství a své plány, semelou nešťastnou náhodou (anebo vlivem drakova působení), přičemž Jane z toho vychází nejlépe, přinejmenším proto, že míří za lepším. Swanwick přitom není nikdy doslovný a moc nevysvětluje, takže až do konce netušíme, zda Janeini zprvu kamarádi a v pozdějších kapitolách milenci byli převtělením jedné a téže entity, anebo ne a co v tom bylo za záměr (případně čí byl).

Otázek se tedy nad touto téměř třicet let starou knihou vynořuje víc než uspokojivých odpovědí. Ale přesto či právě proto je Dcera železného draka tak sugestivní. Swanwick, který jinak píše častěji sci-fi než fantasy, se do světa Faerie vrátil ještě dvakrát, vždy se značným odstupem: v roce 2008 vyšel román Draci Bábelu (The Dragons of Babel) a v roce 2019 Matka železného draka (The Iron Dragon’s Mother). Jane v nich sice nevystupuje, ale nepochybně jde o knihy, jejichž český překlad bude nadšený čtenář Dcery železného draka dychtivě vyhlížet. I proto, že bude doufat – patrně marně, ale to nevadí – že se díky nim třeba lépe zorientuje ve Swanwickově neobvyklém románovém světě.