To, že autorovi jde především o člověka, zní sice jako otřepaná fráze, ale v případě spisovatele Tung Siho (Dong Xi) je taková charakteristika více než na místě. Sám pochází z významné rodiny, která za tzv. kulturní revoluce pro svůj původ leccos vytrpěla. Tung Si, vlastním jménem Tchien Taj-lin (Tian Dailin), se narodil roku 1966 v provincii Kuang-si (Guangxi). V období reforem se mu podařilo zapsat se na katedru čínštiny Pedagogického institutu v Che-čch’ (Hechi), situovaného v zapadlé jihozápadní oblasti ČLR, jejíž obyvatelé jsou převážně příslušníky národnostních menšin. Během studia začal Tung Si obesílat svými texty různé literární časopisy. První větší úspěch zaznamenal roku 1992, kdy se mu podařilo vydat první prozaické texty v časopise Čínský spisovatel. Tung Siho novela Mei you yuyan de shenghuo / Mej jou jü-jen te šeng-chuo (Život bez řeči) z roku 1995 byla oceněna Lu Sünovou (Lu Xun) cenou za literaturu a stala se předlohou úspěšného filmu Tchien-šang te lien-žen / Tianshang de lianren (Nebeští milenci, 2002). Od té doby slaví úspěchy nejen jako spisovatel, ale i jako scenárista. Žije v Pekingu a současně působí jako rezidenční autor na Národnostní univerzitě ve své rodné provincii Kuang-si.

Uznávaný kritik Čchen Siao-ming (Chen Xiaoming) ho spolu s dalšími dvěma autory, Kuej C’em (Gui Zi) a Li Fengem (Li Feng), označil za „Tři mušketýry z Kuang-si“. Společným jmenovatelem jejich děl je zájem o „nikoho“, rozumějme o osoby ze dna společnosti, hluboká znalost světové literatury a schopnost kombinovat ve své tvorbě tradiční a post/moderní prvky.

Tung Siho románová prvotina z roku 1998 nese název Er-kuang siang-lang / Erguang xianglang (Facka s ozvěnou) a dočkala se filmové i televizní verze. Následoval román Chou-chuej lu / Houhui lu (Pokání, 2016). Zvrácený osud (Suan kaj te ming / Suan gai de ming, 2015) je tedy Tung Siho třetí román (všechna tři díla bývají někdy souhrnně označována jako „Osudová trilogie“). Autor v něm zajímavým kombinuje prvky realismu, modernismu i postmodernismu. Jak je pro něho typické, i v tomto textu mistrně spojuje každodenní realitu s prvky imaginace. Nepostradatelnou ingrediencí je i černý humor, který ale nikdy nesklouzne k sarkasmu. Už samotný název je vlastně slovní hříčka, jak upozorňuje překladatelka Zuzana Li. Slovo „zvrácený“ v něm nabývá dvojího významu: může znamenat zvrat k lepšímu, nebo naopak tragický osud, katastrofu.

Děj románu je ovlivněn Tung Siho vlastní rodinnou anamnézou. Rolník Wang Chuaj se v něm urputně snaží zvrátit osud svého syna. Jeho snaha vymanit potomka z koloběhu bídy a dřiny je vydatně posilována věštbou, jež chlapci předpověděla studium na vysoké škole a šťastný život ve městě: „Jedni přepisují historii, jiní zkreslují svůj věk, další si mění pohlaví, ale mladý Wang dokáže zvrátit sám osud.“ (s. 7) Osud se však zatvrzele odmítá nechat ovlivnit, přestože všichni členové rodiny dělají, co je v jejich silách. Wangův syn Čchang-čch’ zapříčinil řadu tragických událostí tím, že sice úspěšně složil jednotné přijímací zkoušky, ale rozhodl se zapsat ke studiu na dvou nejprestižnějších univerzitách (měl to být jen žert), kam ovšem nebyl přijat. Wang kupí další rodinné tragédie, protože tvrdošíjně trvá na tom, aby byl syn přijat ke studiu. Následující děj lze snad nejpřesněji charakterizovat jako lavinu neblahých, často absurdních událostí. Všechny zúčastněné – Čchang-čch’a, jeho rodiče i manželku – však navzdory smůle a neštěstí, které je omotává pomyslnou sítí, pohání neutuchající touha po lepším životě, úsilí vyprostit se z rodinného údělu, dosáhnout zdánlivého pocitu štěstí. Čchang-čch’ otcův sen přece jen uskuteční a zářivou budoucnost zajistí alespoň svému synovi. Nebude to snadné a rozhodně to nebude zadarmo!

Tung Si se ve Zvráceném osudu chopil na první pohled banálního tématu: radikální proměny čínského venkova, živoření venkovanů, kteří se ve snaze zajistit své rodině lepší budoucnost vydávají pracovat do měst na stavby, kde riskují své zdraví a kde nemají nárok na lékařské ošetření ani na spravedlivý soudní proces nebo odškodnění, protože na nic z toho nemají peníze… Nenapsal však venkovský, realistický ani naturalistický román. Ve svém díle mistrně zúročil svůj neskrývaný obdiv k několika významným autorům světové literatury: k zakladateli moderní čínské literatury Lu Sünovi, k němuž se odvolává přímo v textu, k dalším významným čínským autorům 20. století Jü Ta-fuovi (Yu Dafu) a Šen Cchung-wenovi (Shen Congwen), a konečně i ke Kafkovi (od něhož se liší neutuchající nadějí, která stále vyvěrá z jeho postav), Márquezovi a Kunderovi (podobně jako pro Kunderu představuje i pro Tung Siho román prostor mezi fikcí a skutečností). Předkládá čtenáři sled událostí, který se před jeho očima odvíjí jako filmový pás (uplatnil i své scenáristické zkušenosti). Zachovává jakýsi dokumentaristický odstup, neútočí na city, nic nezamlčuje, ale ani nezveličuje. Nejdůležitější na Tung Siho postoji je spíš jen naznačený, tušený soucit s hrdiny a optimismus, který není nijak přehnaný a teatrální – spíš jde o „pouhou“ snahu nepoddat se okolnostem, nepropadnout zoufalství, po každém pádu vždy znovu vstát.