Popsat básně Bronislavy Volkové je jako vydat se na plavbu po rozbouřeném moři. Ale zde nás neočekávají vlny a slaná voda, spíš ticho v hlubině duše, které však znepokojuje všechny buňky těla a nenechává na pokoji ani jedinou z nich. Kniha Návrat/Heimkehr obsahuje výbor z jedenácti sbírek básní napsaných v době totality a autorčina exilu v Německu a později v USA.

Kniha vznikala skoro 30 let, přesto je v jednotlivých textech cítit vnitřní sepětí, jako kdyby vznikaly ve stejnou dobu. Ve svých bilancujících básních autorka nepopisuje skutečnost, ale spíš rozehrává básně ve svém nitru. Čtenář se tak dostává do jakéhosi stavu beztíže, do kterého se noří básnířčin pohled a ve kterém jako by se čas zastavil a umožnil cestu do temna a ticha. Autorčin hlas praví: „Jsem tu – jsem slunce v zatemnění / Jsem tu – jsem noc, jež zažehla svá křídla / Odtékám jako dým /Ach vím.“ (b. Jsem tu…) Připomíná nám: „Mám duši ostříhanou dohola“ (b. Neprýštím ze země), a proto vnímá bolesti tohoto světa jako poslání. Naději neposkytuje ani Bůh, a tak básnířka potřebuje rozbít svět na malé kousky, aby se slepil znovu do podoby, se kterou se dá žít. Jako v básni:

Visím za zázrak
jako strom za nebe
jako jablko
se červenám, když jdu spát
houpu se na té niti
je tak tenounká
tenčí než vlas a přece
musí
udržet celý těžký svět
a houpat se jakoby nic
a snít
dál
za tento okamžik
do jadérek…

Bolestivá volba roztříštěné perspektivy je potřebná, aby se z ní zrodila láska a všechno znovu spojila. Tento postup, opakující se v celé knize, zároveň s neočekávanými metaforickými výjevy má za úkol vytvořit nitro obrazu a vyvolává nesporně dojem jakéhosi druhu koláže. Jak je čtenářům díla Bronislavy Volkové dobře známo, umění koláže je pro její uměleckou povahu rovněž charakteristické. V básni zní otázka: „Jak daleko a kudy kam?“ (b. Býk zvoní rohy před branami) Při hledání východiska tato otázka vzlétá až do vesmíru – proč všude převládá lidská krutost, války, genocidy a bolest? K jejímu zodpovězení potřebuje rekonstrukci reálného světa v jeho metafyzické, neviditelné podobě. V živé přítomnosti se tento odvážný postup opakuje, dokud lyrická mluvčí nedosáhne dekonstrukce sebe sama, aby se stala „bytím v nebytí“. Jako by se vrátila před okamžik svého příchodu na svět, jako by se znovu narodila a zbavila se bolesti. Popisuje své zázraků plné sny a své znovuzrození: „Moje matka – panna / porodila mě – z překvapení / Jsem tady – já kostra / já – vzduch / já – cihlová stěna bez oken / Putuji světem.“ Témata exilu, genocidy, bolesti lásky a každodenního konzumního života se rozplývají v jistém druhu touhy po míru, touhy po jiném, neobyčejném životě, neviditelném, ale přítomném.

Básně Bronislavy Volkové zpívají o tomto světě v těch nejkrásnějších metaforách. Je tam naděje vyvěrající z neviditelného a neslyšitelného za tímto světem. Její zbraň je zranitelnost, její síla je ticho, její hlas je cesta.