Kolik bitev napoleonských válek dokážete vyjmenovat zpaměti? Téměř zcela určitě bitvy u Waterloo a Slavkova, řada lidí si vzpomene též na Napoleonovo tažení do Ruska či to dřívější do Egypta, určité povědomí panuje i o bitvě národů u Lipska, Středočeši si možná vybaví z hodin dějepisu bitvu u Jílového, i když se v tomto případě nejedná o Jílové u Prahy, ale o tehdejší pruský Preussisch Eylau a dnešní ruský Bagrationovsk.

Jen málokdo – s výjimkou odborníků na danou problematiku – v této souvislosti připadne na bitvu u Marenga, která se odehrála 14. června 1800 v severní Itálii. Na tom nic nezměnila ani samostatná monografie předního napoleonského odborníka Jiřího Kovaříka Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby, vydaná v roce 2006 v třebíčském nakladatelství Akcent. Ač tedy nepatří mezi nejslavnější Napoleonova vítězství, měla bitva svůj význam pro upevnění jeho pozice ve francouzské politice, neboť šlo o první střetnutí, které svedl nikoli jako jeden z mnoha generálů sloužících direktoriu, nýbrž jako faktický vládce Francie. Pokud by hned jeho první bitva v této pozici skončila porážkou, nadto uštědřenou od Rakouska, odvěkého rivala Francie, lze si jen těžko představit, jakým směrem by se dějiny počátku 19. století ubíraly.

Jak význam tohoto vítězství vnímal sám Napoleon, o tom nejlépe vypovídá skutečnost, že koně, na němž pózuje na svém vůbec nejslavnějším jezdeckém portrétu, pojmenoval Marengo. Kromě toho slavný vojvevůdce v bitvě ztratil blízkého přítele, divizního generála Desaixe. Jako voják z povolání byl na smrt blízkých druhů jistě zvyklý, Desaixova smrt jím přesto otřásla a dle dochovaných svědectví vzpomínal na svého přítele i na smrtelné posteli ve vyhnanství na Svaté Heleně o dvě desítky událostmi nabitých let později. Vedle samotné bitvy stojí za zmínku i rychlý a logisticky náročný přechod Alp francouzskými vojsky, který bitvě předcházel.

Švédského autora Paula Lisku (nar. 1953, není příbuzný s autorem recenze), syna českého diplomata, který se po Vítězném únoru rozhodl zůstat i s rodinou ve Stockholmu, přitahuje bitva u Marenga i z jednoho prozaičtějšího důvodu – bojiště leží v oblasti, kde autor jako malý chlapec trávil prázdniny. Ač se nejedná o vystudovaného historika, nýbrž o právníka (a kromě toho též důstojníka královské gardy v záloze), zájem o Napoleona Lisku provázel po celý život. S řadou informací a zajímavostí, které se mu během let podařilo nashromáždit, seznámil švédské čtenáře ve své loni vydané knize Napoleon och slaget vid Marengo (Napoleon a bitva u Marenga).

Byť by to název mohl naznačovat, nejedná se primárně o práci z oboru vojenské historie. Autor se spíše zaměřuje na dobový kontext, kdy francouzská revoluce otřásla dosavadními pořádky a v mnoha ohledech otevřela cestu k moderní Evropě spočívající na ideálech demokracie a rovných občanských práv. Samozřejmě věnuje Liska pozornost Napoleonovi, ten jej však nezajímá tolik jako osobnost a vlastně ani jako vojevůdce, spíše se u něj zaměřuje na strategické dovednosti, uplatňované jak při plánování vojenských tažení, tak v politickém životě, přičemž autor při veškerém obdivu k objektu svého zájmu nezastírá, že Napoleon někdy chyboval, nebo přinejmenším podstupoval velké, a přitom zbytečné riziko.

Hlavní důraz v knize Liska klade na první léta Napoleonovy vojevůdcovské a politické dráhy a toto období symbolicky uzavírá právě bitvou u Marenga. Opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že Napoleon i většina jeho generálů dosáhli vysokých hodností v poměrně mladém věku – bitvu u Marenga Napoleon svedl jako 31letý muž, což je na vrchního velitele skutečně nízký věk. Jak si autor povšiml, ruští, pruští a rakouští vojevůdci účastnící bitvy dosáhli generálských hodností dávno předtím, než se Napoleon vůbec narodil. Autor ve svých úvahách dokonce naznačuje, že mladistvý elán nejvyšších důstojníků byl klíčovým aspektem umožňujícím Francouzům zvítězit. Takovýto závěr ovšem působí přece jen poněkud laciným a zjednodušujícím dojmem.

Poněkud v pozadí za Napoleonem-stratégem a Napoleonem-politikem zůstává v obecném povědomí Napoleon-logistik; tento dojem se Liska snaží v knize napravit. Velkou část svého textu věnuje přechodu francouzské armády přes Alpy. Čin si už u současníků vysloužil častá srovnání s přechodem podniknutým Hannibalem o dvě tisíciletí dříve, z nichž pochopitelně Napoleon v duchu své propagandy vycházel jako ten, kdo svůj přechod lépe naplánoval a prakticky zvládl. S tím Liska souhlasí, zdůrazňuje, že Napoleonova armáda během přechodu Alp neztratila jediného vojáka. Akci zvládal materiálně lépe zajistit i díky předem uzavřeným dohodám o zásobování a ubytování, poskytnutých místními usedlíky a mnichy v odlehlých alpských klášterech (ovšem platební morálka za zmíněnou podporu byla všelijaká, jeden z klášterů se úplného splacení pohledávek dočkal až v roce 1984). Kromě toho dokázal Napoleon přechod naplánovat čtyřmi trasami, přičemž ta, kterou se ubíral on sám, je v dnešní době po většinu roku kvůli nebezpečí lavin uzavřena; následně za Alpami vojsko bez větších potíží opět poskládal dohromady.

Poněkud překvapivě věnuje autor poměrně málo prostoru samotnému průběhu titulní bitvy, jen necelé tři desítky stran, nadto v těchto pasážích nepřináší žádné nové nebo alespoň málo známé informace, naprostou většinu uvedených údajů týkajících se bitvy lze dohledat na české verzi příslušné stránky na Wikipedii. Autor rovněž nepodává bližší rozbor dobové taktiky užívané v bitvách, nepřibližuje čtenářům výzbroj a výstroj a ani o všedním životě vojáků se toho moc nedozvíme. Naopak nechybí upozornění na chyby, jichž se Napoleon před bitvou a v jejím průběhu dopustil; na druhou stranu Liska odmítá tvrzení některých historiků, že na vítězství měl hlavní zásluhu již zmíněný generál Desaix.

Experty na napoleonskou tematiku kniha nemá čím novým zaujmout; pro čtenáře, kteří mají o Napoleonovi a jeho době menší znalosti, může ale představovat čtivý úvod k bližšímu porozumění této problematice. Text knihy z pochopitelných důvodů obsahuje řadu odkazů na souvislosti se Švédskem a švédskými dějinami, jejich množství však není neúnosné ani pro čtenáře z mimoskandinávských zemí. Silnou stránkou knihy je grafické zpracování, text je doplněn barevnými reprodukcemi mnoha méně známých, ale velmi působivých obrazů týkajících se popisovaných událostí – zejména umělecká ztvárnění přechodu přes Alpy budou pro řadu čtenářů novinkou. V několika případech je grafický doprovod řešen i značně neotřele, některé obrázky jsou otištěny v celobarevné i černobílé verzi a čtenář se sám může rozhodnout, která je pro něj působivější. Dosti neobvyklé jsou i ilustrační tematické fotografie, pořízené při rekonstrukci bitvy.

Napoleon zkrátka nepřestává ani dvě stě let po své smrti fascinovat a přitahovat zájem odborníků i laických nadšenců. Zejména pro čtenáře, kteří by z jakéhokoliv důvodu uvítali knihu na napoleonské téma od jiného autora než zmíněného Jiřího Kovaříka, by český překlad byl jistě pěkným dárkem k letošnímu kulatému výročí.