Oba původní autoři komiksové série o galském válečníkovi Asterixovi jsou již sice po smrti, série ale pokračuje dál a její noví autoři si vedou pozoruhodně dobře. Vercingetorixova dcera je již jejich čtvrtý příběh (ve Francii vyšel v roce 2019) a na letošní podzim je avizováno další pokračování. Oba autoři se sérii snaží vrátit do úrovně z doby, kdy se na ní ještě podílel i předčasně zemřelý René Goscinny (1926–1977) a vlastně se jim to docela daří. Ale přes všechny sympatické dílčí scény, dialogy, popkulturní odkazy a další prvky, které komiksovou sérii už od jejích počátků povyšovaly nad průměr komiksu pro děti a dávaly jí svým způsobem postmoderní rozměr a které scenárista Ferri dokáže zopakovat, se ukazuje, že Goscinny uměl ještě navíc napsat ucelený příběh a dodat mu nejen zajímavou zápletku a nečekané rozuzlení, ale také nadčasové poselství. Jistěže to neplatí o všech Goscinnyho příbězích, ale zvláště u těch, které se nemohly opřít o glosování a karikování stereotypů evropských zemí a národů (nejlépe skrze nějaké dlouhé putování), dokázal nabídnout přesvědčivé příběhy namířené více do nitra povah svých hrdinů a jejich vesnice.

Ferri s Conradem se v dosavadních pokusech navázat na příběhy Goscinnyho a Uderza drželi osvědčeného „cestovního“ příběhového syžetu a oba hrdiny vyslali nejprve na britské ostrovy k Piktům, pak po Francii (přesněji Galii v příběhu Caesarův rukopis) a do třetice po Itálii. V příběhu Vercingetorixova dcera zůstávají v domovské vesnici, onom jediném svobodném ostrůvku Galie, který si Caesar nedokázal podrobit, samozřejmě kvůli Panoramixovu kouzelnému lektvaru. Jednoho večera sem dorazí dva bojovníci z kmene Arvernů, jemuž kdysi velel právě Vercingetorix, než utrpěl slavnou porážku u Alesie. Přivezou s sebou dívku v pubertálním věku Adrenalínu, která nejenže je dcerou legendárního vojevůdce, ale také nese vzácný nákrčník, který jí otec věnoval. Jak dcera velkého rebela, tak zmíněný artefakt budí obavy u Římanů, kteří mají oprávněné starosti z další vzpoury. Úkolem Asterixe a jeho sousedů je ochránit dívku, než jí bude zajištěna bezpečná cesta z Galie. Jenže dívka je v onom vzdorovitém věku, kdy se odmítá podřizovat přáním i rozkazům dospělých.

Výchozí situace je to zajímavá a scenárista Ferri ji v mnoha prvcích rozvíjí. Bohužel jen v těch dílčích, samotný příběh je sledem plánovaných i nečekaných nástrah a setkání, přičemž tu na malém prostoru operuje podezřele velké množství subjektů. Vedle zmíněných vesničanů a jejich nečekaných návštěvníků to jsou také staří známí piráti, fénická loď, kterou okradli, válečná římská loď a ještě jeden zrádný galský stopař, který je hlavním záporným hrdinou. Mezi nimi se nekoordinovaně pohybuje Adrenalína, v patách jí jsou Asterix s Obelixem a všechno nakonec dobře dopadne. O moc víc se o ději říci nedá, protože je to místy trochu překotný zmatek připomínající některé starší francouzské filmové komedie.

Ferri si pomáhá četnými aluzemi a citacemi, a to jak z původních Asterixových sešitů, tak z popkultury. Umí je i nenápadně rozvíjet: například když nasadí známý a Goscinnym opakovaně použitý obrázek vzdávajícího se Vercingetorixe, který „skládá zbraně k Caesarovým nohám“, což je ale převráceno v malé vítězství poraženého, protože hází ostré meče a sekyry na Caesarova nechráněná chodidla, doplní ho ještě druhoplánovým vtípkem v jednom z následných oken, v němž Caesarovi ošetřují zraněné nohy. Tradičně si hraje se jmény (hipík Letitbix) a bohužel jen málo rozvíjí motiv pubertální vzpoury antických venkovských náctiletých.

Skvělý je kreslíř Conrad, který zalidňuje houfy lidí i malá okna, pracuje s barevným tónováním některých stran v duchu prvních dílů, suverénně mu jdou všechny původní postavy (snad jen Caesar vyhlíží nějak staře) a vyniká v dynamických akčních scénách včetně podařené finální bitky s římskou armádou.

Dohromady jde vlastně o docela slušné dílo, solidně splněný úkol ke spokojenosti většiny fanoušků série. Jen to je uvnitř nějaké prázdné. Ale upřímně – od osmatřicátého dílu série nemůžeme chtít zázraky.