Francouzský zábavní průmysl se občas snaží bojovat s tím americkým, který je stále dominantnější, jeho vlastními zbraněmi. Na počátku nového tisíciletí se tak Francouzi z populárního komiksového seriálu Asterix pokusili vytvořit jakousi domácí, později přímo panevropskou protiváhu hollywoodským velkofilmům. Výsledkem byly celkem čtyři hrané filmové adaptace, z nichž první dvě (s největšími dostupnými hvězdami francouzské a italské kinematografie) měly i značný úspěch u publika. Kromě toho francouzská studia oživila také animovaného Asterixe a na sedm kreslených filmů (poslední měl premiéru v roce 1994) navázala v letech 2006 a 2014 dvěma dalšími a loni navrch animací trojrozměrnou.

V tom audiovizuálním ohňostroji mezitím ale samotný komiks skomíral a přes opakovaná vydávání budil dojem díla patřícího již komiksové historii. Přitom ale i po smrti scenáristy Goscinnyho v roce 1977 příběhy dále vycházely – počínaje pětadvacátým dílem s názvem Velký příkop (1980) si kreslíř Uderzo začal psát scénáře sám. Zpočátku je psal v relativně slušném tempu a v kvalitě, která pod úroveň předchozí společné práce nespadla nijak dramaticky, s postupem let však stárnoucí kreslíř už zřejmě ztrácel sílu i nápady, odstupy od nových příběhů byly stále větší a ony příběhy řidší a hloupější. Pomyslným dnem je sešit číslo 33, nazvaný Nebe mu padá na hlavu a vydaný již po úspěchu hraných filmových adaptací, tedy roku 2005: galské válečníky tentokrát nenavštívily ani cizí armády, ani mytologické bytosti, ale mimozemšťané. Stárnoucí Uderzo (1927–2009) pak připravil ještě speciál k padesátiletému výročí prvního vydání Narozeniny Asterixe a Obelixe (2009), který ale není plnohodnotným příběhem.

Po jeho smrti začalo hledání nových tvůrců, z něhož vyšla vítězně dvojice Jean-Yves Ferri (tou dobou již renomovaný scenárista, u nás známe jeho krátký příběh Zpátky na zem aneb Opravdový život, který podobně jako Asterix pracuje vedle situačního i s jazykovým humorem) a Didier Conrad (kreslíř), oba zkušení komiksoví řemeslníci. A byla to zjevně dobrá volba, protože dvojice už od roku 2013, kdy vyšel Asterix u Piktů, vydala celkem tři pokračování, přičemž všechna se setkala jak s nadprůměrně velkým čtenářským zájmem, tak s příznivými recenzemi.

Třetí v řadě je právě Asterix v Itálii, doma vydaný v roce 2017, česky loni. Ferriho úspěch spočívá v tom, že sérii vrací její původní náladu, která nespočívala jen ve rvačkách dvou hlavních hrdinů s přesilami nepřátel, ale především v parodování a karikování všemožných národních či krajových stereotypů, kulinářských, přírodních i uměleckých atrakcí, v přenášení prvků a jevů dvacátého století (automobilismus, turistika, zbožnění sportu a popkultury) do doby antické, se všemi humornými paradoxy, které takové analogie skýtají. Zde konkrétně se jedná o italské reálie, přičemž je skoro neuvěřitelné, že ačkoliv se předtím Asterix s Obelixem podívali snad na všechna osídlená místa antické éry, do Itálie ještě nikoliv. Respektive do Říma se samozřejmě dostali několikrát, ale italský venkov jako by přitom míjeli. Ferri je tedy provede Toskánskem, komáry zamořenými Benátkami i Kampánií, přisoudí jim návrhy na výrobu pizzy, iniciování městských koňských závodů v Sieně a Obelixe nechá (jistěže jen dočasně) ucpat Vesuv. Cestou potkají prohnaného kšeftaře nápadně podobného Silviu Berlusconimu (a jistě i další postavy podobné známým tvářím současnosti, které jen český čtenář neidentifikuje tak snadno), odhalí podvody hamižného senátora a seznámí se s několika cizokrajnými posádkami (ze Skandinávie, Afriky i východu Evropy), které zpestřují již zmíněné karikování klišé národních povah.

To vše se děje během vozatajského závodu napříč celým poloostrovem, což je oblíbená vypravěčská figura dodávající ději dynamiku, zápletku a stále nová prostředí. Jistě: obehraná a v sérii již tolikrát použitá, ale když se naplní hutným a nápaditým obsahem, je stále funkční. A ten Ferri, na rozdíl od Uderza v posledních pracích, umí dodat.

Kreslíř Conrad je především od toho, aby zachoval dojem Uderzovy kresby, a místy se zdá být tradičněji „uderzovitý“ než mistr sám, zejména v pozdním období. Conrad jako by se vracel ke kanonické kresbě šedesátých let, dokonce se na několika stránkách zdá (nejvíce v Sieně), jako by je kreslil přes barevný filtr, jaký mívaly některé stránky série v jejích počátcích, dost možná nezáměrně, jen vinou nekvalitního časopiseckého tisku (první díly seriálu vycházely zprvu na pokračování v časopise pro děti, až pak byly vydány jako ucelené album). Ať však šlo tehdy o záměr, nebo nikoliv, tónování pozadí většiny oken a tím v podstatě celé strany do jedné barvy nebo odstínu má značnou působivost, zvláště když jsou Conradovy barvy příjemně syté, ale zároveň ne křiklavé. Z trademarků série pohříchu vynechává jen piktogramy v promluvových bublinách, které vtipně nahrazovaly nepublikovatelné nadávky postav. Piktogramy sice nezmizely, ale jsou výsadou jen dvojice afrických krasavic, které mluví v hieroglyfech. Má to vtip, ale ve slavném příběhu Asterix a Kleopatra to Goscinny s Uderzem dokázali využít na větší ploše a invenčněji.

Od sedmatřicátého sešitu série nelze čekat nic moc nového, tím spíše ne, že se jí ujali noví autoři, opatrní pod dohledem dědiců i fanoušků. Ale kdo má Asterixovy příběhy rád, zejména ty nejstarší, musí být s prací Ferriho a Conrada spokojen.