Už první kniha doma velmi úspěšného rakouského spisovatele přinesla trochu rozporné dojmy: série vydávaná u nás pod souborným názvem Vídeňské zločiny se tváří především jako historická krimi, ale pátrání bylo v prvním románu Případ podivné sebevraždy trestuhodně málo. Zato se chytře prolínalo s několika podrobně vylíčenými významnými událostmi z dějin předválečného Rakouska-Uherska. O letos vydaném pokračování Vražda na konci války platí totéž: ačkoliv tu hlavní hrdina Bronstein, již v roli zajištěného vídeňského policisty s hodností majora, řeší hned dva případy, na první mu stačí jedna kapitola a na druhý dvě a půl. Převážná část knihy se pak věnuje situaci ve Vídni v listopadu roku 1918, kdy se rozpadala habsburská monarchie a kdy po prohrané válce abdikoval mladý císař.

Pro českého čtenáře to je zajímavý úhel pohledu, protože z učebnic dějepisu je to pro Čechy období triumfu, kdy se konečně zbavili nenáviděné zahraniční nadvlády. Z pohledu Rakušana, ba dokonce Vídeňana je to velká rána, otřesení dosavadními jistotami, k nimž monarchie s Habsburkem na trůně patřila po čtyři staletí. Major Bronstein, z jehož perspektivy dění sledujeme, je umírněný liberál, svobodomyslný, rozumně uvažující muž, který netrpí žádnými sentimenty, tedy ani nějakým národoveckým, navíc je Žid (což mu ale ve zlém připomenou tentokrát jen jednou, v dosti nepodstatné scéně). A chápe, že zejména slovanské národy se v říši cítily odstrčené a zrazené, zejména po rakousko-uherském vyrovnání. A že ji při první vhodné příležitosti opustily. Jen je z toho smutný, protože je přesvědčen, že při všech svých nedostatcích monarchie přinášela většině obyvatel bezpečí, jistotu a prosperitu. V každém případě je zajímavé sledovat, jak rakouský autor (se vzdálenými českými předky) vidí klíčový středoevropský okamžik dvacátého století.

Tyto úvahy se samozřejmě prolínají s bouřlivým politickým děním, které vrcholí vyhlášením rakouské republiky, což bylo provázeno demonstracemi a násilnými střety levicových radikálů s konzervativci. Bronstein by sám sebe zařadil spíše do druhého tábora, ale má pochopení i pro argumenty rudých. I proto, že se s jednou zapálenou komunistkou zaplete – což je vtipný protiklad k policistově lásce z minulého příběhu, kdy se zamiloval do bohaté šlechtičny. Temperamentní komunistce Jelce přitom Pittler vkládá do úst teorie o třídní spravedlnosti, které vyhlížejí lákavě a smysluplně, dokud si neuvědomíme, kam vedly všechny úspěšné pokusy o jejich revoluční uplatnění. Dychtivost, s jakou se Jelka snaží zastávat slabých a utlačovaných (aniž by přitom měla jejich životní zkušenost a aniž by je znala lépe než jen ze stranických schůzí), přitom odkazuje k trvalé tendenci nadšených levicových aktivistů, která jen v průběhu času nachází jiné předměty starostlivého zájmu.

Věrné, čtivé a v mnoha ohledech zajímavé vylíčení dobových dějů a debat bohužel opět doprovází chabá kriminální zápletka. Ústřední případ zardoušené mladé modistky svým rozsahem stačí tak na povídku, Pittler jeho vyšetřování na dlouhé pasáže přerušuje, aby se k němu vrátil a zase odběhl. Poměrně lineárním postupem bez velkých zvratů ostatně připomíná rozsáhlejší povídky o případech rady Vacátka. Vedlejší záhada zmizelého bývalého důstojníka císařské armády, který své vojáky hnal do nesmyslného a sebevražedného útoku, by snad mohla být silnou obžalobou feudální hierarchie v armádě, která vedla ke zbytečným úmrtím, ale to by nesměla být podána tak tezovitě a zkratkovitě, jak to činí Pittler.

Jestliže v předchozím románu Případ podivné sebevraždy autor ústrojně propojil fiktivní kriminální případ se skutečnou špionážní aférou plukovníka Redla, tentokrát k žádnému setkání policejního vyšetřování s významnou historickou událostí nedojde – oba zmíněné případy se odehrávají jen souběžně s dobovým děním. Nedostatečně hutný příběh pak autor nastavuje dvěma způsoby, které zpočátku vyhlížejí zajímavě, ale brzy se omrzí. Vídeň totiž trápí výpadky elektřiny, nejezdí tramvaje, a Bronstein tak musí absolvovat dlouhé pěší túry po městě, které Pittler podrobně dokumentuje. Pro místní může být procházka sto let starými čtvrtěmi lákavá, nevídeňští čtenáři však výčet ulic začnou brzy přeskakovat. Podobně se to má také s častým čtením novin, díky němuž Pittler skládá obraz dobových událostí – postupující opakování tohoto úkonu začne unavovat. Kniha by zasloužila proškrtat, zejména ve druhé polovině, kdy už přestane být zajímavé, jak se hladovějící a mrznoucí obyvatelé ještě nedávno hrdého a bohatého města museli postarat o základní potřeby. Pittler totiž nechává Bronsteina stále znovu zapalovat oheň v kamnech či konzumovat podřadné jídlo, ačkoli jako názorná ilustrace dobových podmínek to bohatě stačilo v úvodních kapitolách. Lze tak jen zalitovat, že výběr pozoruhodného dějinného okamžiku a jeho sympatické přiblížení je provázeno sice snad drobnými, ale zřetelnými spisovatelskými nedostatky.