Děl překládaných do češtiny přímo z katalánštiny u nás mnoho nevychází. A když už se taková kniha objeví, je vidět, že různým portálům a databázím její zařazení do škatulek činí potíže. Například na Databázi knih je vložena do sekce „španělská literatura“, přestože autorem románu je spisovatel sice katalánsky píšící, nikoli však španělský, nýbrž francouzský – Joan-Lluís Lluís (*1963), pocházející z Perpignanu. Má na svém kontě desítku románů, je držitelem několika literárních ocenění, z nichž nejvýznamnější je prestižní cena Premi Sant Jordi, která mu byla udělena v roce 2018 právě za román Jo soc aquell que va matar Franco – česky Zabil jsem generála Franca. Lluís je velkým kritikem francouzské jazykové politiky, která doslova vymýtila menší jazyky, jimiž se ještě na počátku 20. století ve Francii mluvilo. Mezi ně patří i katalánština, jež v mluvené podobě stále přežívá, lépe řečeno skomírá ve francouzském departmentu Pyrénées-Orientales, zatímco jižně od Pyrenejí, v Katalánsku, je úředním, ale i literárním jazykem.

Joan-Lluís Lluís je velkým zastáncem katalánské nezávislosti a své postoje dává otevřeně najevo. Tuto skutečnost je při čtení nutno brát v potaz a s povědomím o autorových často i vyhrocených postojích je třeba ke knize přistupovat. V mnohém může provokovat, v mnohém s autorem nemusíme souhlasit, v mnohém však vybízí k zamyšlení.

Román je prezentován jako příběh alternativní historie (uchronie), vycházející z předpokladu, že španělský fašista a diktátor generalissimus Francisco Franco se po Hitlerově a Mussoliniho boku zapojil do druhé světové války a v jejím závěru bude patřit mezi poražené. Je vyprávěn v ich-formě jako svědectví o dospívání neduživého chlapce Agustího Vilamata, chlapce silně podléhajícího komplexu méněcennosti. Ten však po proniknutí do tajů svého rodného jazyka, katalánštiny, a v boji proti fašismu a zároveň za demokratické a samostatné Katalánsko dospívá v opravdového muže. A zabije samotného diktátora.

Ve strhujícím příběhu nakonec ani tolik nejde o to, které skutečnosti jsou historicky pravdivé a které smyšlené, přesto je však nezbytné mít při čtení na paměti pravidla žánru, v němž se historická realita mísí s fikcí a skutečné historické osobnosti s románovými hrdiny.

Knihu lze číst také jako vyznání katalánštině či historii o cestě k samostatnému Katalánsku, a tedy o směřování, které nedošlo k cíli. Agustí Vilamat si uvědomuje, že i po diktátorově smrti zůstává samostatné Katalánsko vzdálenou, a dokonce stále se vzdalující metou. Ví, že stále ještě zůstává hodně těch, kdo po vzoru frankismu sní svůj sen o jednolitém Španělsku, v němž není místo pro jinakost. Je si však zároveň vědom toho, že katalánské vládní vrstvy v úsilí o uskutečnění snu o samostatném Katalánsku neváhají falšovat události, jichž byl sám očitým svědkem a protagonistou, a nutí jej o mnohém pomlčet. Agustí Vilamat se proto rozhodne sepsat svůj životní příběh tak, jak se podle něj skutečně stal.

Sepisuje tedy své zážitky a výsledkem je kniha Zabil jsem generála Franca. Příběh chlapce, který v dětství přišel o oko a je jedněmi ochraňován, druhými odstrkován a jemuž život změnilo setkání s psanou katalánštinou. Román líčí Agustího peripetie: studia v Barceloně, práci korektora katalánštiny v jakémsi nakladatelství, útěk přes Pyreneje po prohrané občanské válce, násilný pobyt v internačním táboře na francouzské pláži v Argelers (mimochodem, hrůzné podmínky v táboře a neurvalost Francouzů vůči republikánským utečencům ahistorický výmysl nejsou), první lásku, útěk z tábora a zapojení do francouzského odboje proti nacistům, chlapské přátelství v partyzánském oddíle, poslední boje v roce 1945, které vrcholí okolnostmi, jimiž je protagonista poprvé v životě a nechtěně donucen k samostatnému a velmi závažnému rozhodnutí. Agustího přerod z uťápnutého chlapce v odhodlaného mladíka a skutečného muže je plný zvratů a strádání v podobě hladu a zimy, bombardování, krutosti a smrti nejbližších z jeho okolí.

Oblíbeným tématem Joana-Lluíse Lluíse jsou reflexe o jeho mateřštině, tedy katalánštině. Umně a nenásilně je vkládá do úst Agustího, jenž ve chvílích klidu často promýšlí budoucnost Katalánska a katalánštiny po skončení války. V těžkých situacích se mu posilou stává slovník katalánštiny, který vypracoval jazykovědec a kodifikátor katalánské gramatiky Pompeu Fabra i Poch. Agustí Vilamat nosí slovník všude s sebou a jeho ztráta v jedné nepřehledné situaci mu způsobí větší žal než cokoli jiného. Zásluhou dokonalé znalosti katalánštiny získává mezi bojovými druhy přirozenou autoritu navzdory své neduživé postavě, nerozhodnosti a chybějícímu oku. Dokáže i drsné chlapy a za náročných okolností inspirovat k četbě v katalánštině a posléze i k psaní katalánské poezie.

Agustí si všímá i takových absurdit jako například skutečnosti, že katalánské osady departmentu Pyrénées-Orinetales se nazývají jednou francouzsky, podruhé katalánsky, a pak pro změnu dokonce španělsky, neboť v knize oproti skutečným historickým událostem frankistická vojska překročila Pyreneje a obsadila jižní část Francie. Zaznamenává také rozdílné postoje francouzských a španělských katalánských protifašistických bojovníků. Zatím mají před sebou společného nepřítele, ale až válka skončí – co bude pak? Vždyť Agustího francouzští spolubojovníci jsou především Francouzi a „zatímco pro mě je katalánský jazyk bytostnou součástí mého já, pro ně představuje jen jakýsi pozůstatek, k němuž sice něco cítí, ale bez něhož se obejdou“, uvažuje mladík. Po porážce fašismu pro ně boj skončí, kdežto Katalánce z jižní strany Pyrenejí čeká ještě boj za samostatné Katalánsko.

Zajímavé a u nás ve středu Evropy možná i objevné jsou Agustího úvahy o podobě a postavení katalánštiny na jižní a severní straně Pyrenejí. Tady stál překladatel zřejmě před nejtěžším úkolem: dát českému čtenáři najevo, že francouzští venkované a Agustího druzi ve zbrani mluví jinou katalánštinou než katalánští republikánští utečenci ze Španělska; že ji prokládají francouzskými zkomoleninami a gramaticky všelijak překrucují. Čtenář možná v některých slovech identifikuje jihočeský dialekt, ale jinak se překladatel s problémem popasoval se ctí a kniha se k českému čtenáři dostává v kvalitním překladu.

Jistě si lze položit otázku, zda je možné, aby román, ještě k tomu román žánru alternativní historie, napomohl k pochopení složitého „katalánského problému“, na nějž my ze střední Evropy často pohlížíme s údivem a jen málo mu rozumíme. Do hloubky jistě ne, na to jde o příliš komplikovanou záležitost, jejíž kořeny tkví v hluboké historii, sahající až k roku 1659, kdy bylo Katalánské hrabství v důsledku mírových smluv mezi španělským a francouzským monarchou rozděleno vedví. Namále mělo Katalánsko i katalánština za Francovy diktatury, potírající ve svém hájemství jakoukoli jinakost včetně dosud existujících svébytných jazyků. Přiblížit problematice se však můžeme, protože, jak v doslovu píše překladatel Michal Brabec: román prostřednictvím příběhu Agustího Vilamata „nabízí vhled do kolektivního vědomí Katalánců, do jejich pocitů a traumat, do jejich pochmurných a komplikovaných moderních dějin, zhusta protkaných bolestnými zážitky a nenaplněnými tužbami“.

Kniha by tedy neměla ujít pozornosti čtenářů, ať už ji budou číst jako jakýsi druh bildungsrománu, jako cestu k poznání smýšlení mnoha Katalánců, či jako neobyčejný příběh o osudech člověka, do něhož krutě zasáhly velké dějiny. Nebo prostě „jen“ jako čtivou knihu okořeněnou lingvistickými úvahami zcela organicky včleněnými do textu. Vždyť jakýkoli jazyk včetně menšinové katalánštiny představuje „další pár očí navíc, díky němuž můžeme nazírat mnohé věci odlišně, ba dokonce vidět i to, co by nám jinak zůstalo skryto“, jak píše v doslovu M. Brabec. Je proto dobře, že EU svou podporou překladů jazyků usiluje o jejich zviditelnění a zachování a tím o udržení evropské jazykové různorodosti. České vydání románu Zabil jsem generála Franca bylo totiž podpořeno grantem v rámci projektu Kreativní Evropa, který financuje EU. Projekt je zaměřen na podporu jazykové a kulturní rozmanitosti v Evropě. Díky tomu se objevuje více překladů i z jazyků, jako je například islandština, maďarština nebo řečtina – anebo právě katalánština.