Anne Beaumanoir je jedno z jejích jmen. Tak začíná text rozsáhlého eposu německy píšící autorky Anne Weber (nar. 1964), který zabírá kolem 200 stran. Je to odvážný vstup, připomíná trochu první větu Melvillova nejslavnějšího románu: „Call me Ishmael.“ Autorka dnes pětadevadesátiletou Anne, žijící ve Francii, vyvolává v téměř mytickém tónu z abstraktního chaosu na bílé stránky knihy. Kolem takto znovuzrozené Anne začíná vyměřovat prostor a čas, dává do pohybu světové strany, nebe a zemi, hvězdnou konstelaci předků a přírodní živly. Kdo by však očekával, že se v takovém duchu ponese i pokračování, bude zklamán – anebo se mu uleví: text je sice ve verších, ale nejsou rýmované, plynou zcela volně a jsou zbaveny jakéhokoliv patosu. Díky tomu je text, před kterým by snad někdo mohl mít zábrany, velice čtivý, dokonce až napínavý.

Příběh je vyprávěn zcela přímočaře a chronologicky, sledujeme Annino dětství, mládí a dospívání, a jen místy všudypřítomná autorka využije coby vypravěčka svého práva a nečekaně vstoupí do děje. Ví, co Anne ještě vědět nemůže, klade nám, čtenářům, všetečné otázky, přeskočí léta, někdy celá desetiletí, se svou kompletní znalostí začátku i konce vše nahlíží z ptačí perspektivy a pozoruhodně kombinuje události, které od sebe dělí někdy léta, někdy stovky až tisíce kilometrů, takže se před námi pomalu rýsuje mapa světa a 20. století.

Veliký důraz klade autorka na první Anniny krůčky vstříc národnímu odboji (chceme-li zůstat ve sféře eposu, pak jsou to krůčky vstříc hrdinství a osudu). Tyto „krůčky“ jsou zároveň i vhodné obrazné pojmenování, protože označují přesně to, co Anne pro odboj dělá: kurýra. Krůčky jsou střídány okamžiky, kdy se autorka zastaví a ptá se čtenářů, jak bychom se v danou chvíli zachovali. Otázky přeskakují léta a konkrétní konflikt (ať už odboj proti německé okupaci Francie, nebo proti francouzské okupaci Alžírska), a vrhnou nás rovnou do naší současnosti a nynějších konfliktů.

De Gaulle, podporovatel komunistů
Celý epos můžeme nahrubo rozdělit do dvou částí, úzce spjatých s Anninou činností v odboji. Za prvé je popisována její činnost ve francouzském odboji proti německé okupaci během druhé světové války a za druhé její činnost v boji za nezávislost Alžírska v padesátých a šedesátých letech. Tyto etapy rozdělují i 20. století a Annin život. Na jedné straně je boj proti vražedné mašinerii nacistického režimu, na straně druhé boj za právo na sebeurčení alžírského národa. Zdánlivě zcela jasně rozdané karty. Ti, kteří chtějí bratrství, rovnost a svobodu, a proti nim ti, kdo chtějí tyto principy potlačit.

Tak jednoduché a přehledné to však zdaleka není, autorka přechází z heroického tónu do postheroického a zpět. Z posloupnosti let 20. století se tak stává kolotoč násilí, který se na chvíli zastaví, jen aby se vzápětí opět roztočil. Z narýsované mapy, na níž jsou přesně vyznačeny cesty a směry, se stává nepřehledná mazanice přechodů, labyrintů, slepých uliček a zákoutí, nad kterými stojí jediná touha – moc. Ale ještě výš, výš než zákulisní boje a stranické rozpory, dokonce výš než Annino politické přesvědčení, stojí její činnost, a sice její záchrana dvou židovských dětí, a její víra (třebaže je vícekrát zdůrazňováno, že Anne je nevěřící) v lepší budoucnost a zemi.

I tyto skutky a postoje jsou však zasazeny do širšího kontextu: neautorizovanou záchranu židovských dětí považovala komunistická strana za partyzánštinu a Annina pozdější činnost v boji za nezávislost Alžírska je neustále zpochybňována tím, že sama zavírala oči před krutou realitou teroru. Alžírská strana totiž uměla rozpoutat násilí stejně dobře jako Francie, dokonce i proti vlastním občanům. V tomto nepřehledném boji je Anna spojkou komunistické strany, jednou aby infiltrovala stranu generála de Gaullea, jindy zase spřátelenou rodinu, která komunistům nevoní; de Gaulle nevědomě finančně podporoval komunisty a alžírští spojenci zase podporovali tajnou organizaci francouzské rozvědky. Autorka svoji literární hrdinku opakovaně konfrontuje s otázkami, které si klade i čtenář, stále zaznívá jak a proč, zároveň však poukazuje na to, že otázky formuluje se znalostí konce, tedy Anniny budoucnosti, a že jsou určitým luxusem, kterým disponujeme až my. Někdy autorka Anne hájí příliš dlouho, někdy je víra v komunismus a ideál spravedlivé společnosti už tak obehraný, že málem sami klademe otázky samotné autorce; některé obraty jsou křečovité a líné (Annino manželství je třeba dvakrát označeno jako „ok“), přesto se autorka snaží zachytit svou postavu v úplnosti a předvést, co to znamená být hrdinkou ve 20. století.

Nejsilnější je text tehdy, když se nesnaží dát odpovědi na všechny tyto otázky, ale „jen“ ukazuje následky práce v podzemí a v odboji, poté co se Anniny prvotní krůčky promění v pohyb po šikmé ploše, po které může jenom pádit vpřed. Z Anne se stává Nikdo (autorka tak odkazuje k antické tradici a volí jméno, které si dal Odysseus před Kyklópy), osobnost, která odložila svůj běžný život, jaký žijeme my, a rozhodla se žít inkognito, vymazala své nejlepší roky, které už nelze dohnat. A jediné poučení, které si z 20. století lze vzít, je následující pasáž z knihy, která popisuje, jak přeživší druhé světové války čekají na jakoukoli známku, že jejich blízcí jsou naživu: „Čekají; hledí den za dnem do tisíců vpadlých tváří, ale co tam, v propasti těch očních důlků, leží – neviditelně a bez jakéhokoliv tušení –, nemá smysl ani jméno.“

Sartre a Camus
Anne je v eposu představena jako osobnost, která se neohlíží na teorii ani na analýzy, ale jen na to, co udělat v daném momentě. Pomáhat druhým má zkrátka v krvi, i když jí to brání vidět širší souvislosti a budoucí hrozby. Nejvíc je to zřetelné v její práci lékařky, kterou však autorka bohužel velice opomíjí a jen tak mimochodem ji odbaví jako „bádání na poli neurofyziologie (přesněji řečeno k ranní myoklonické encefalopatii s hypsarytmií, pokud vám to něco říká)“, což běžnému čtenáři asi skutečně nic neříká, ale pravděpodobně ani samotné autorce, protože se o další činnosti v tomto směru, ať už na poli bádaní, či praxe, nic dalšího nedozvíme. To samozřejmě ani nejde v rámci eposu, který pracuje se zkratkou, ale toto opomíjení vyvažují vysvětlivky literární inspirace pro zálibu v revoluci a v touze umřít pro „věc“. Zejména tzv. „asijské novely“ Andrého Malrauxe tu ve své glorifikaci terorismu slouží jako pojítko, které vede k Jeanu-Paulu Sartrovi a jeho podpoře teroristických prostředků v boji za nezávislost Alžíru.

Proti tomuto obrazu je postaven v Alžíru narozený Albert Camus se svým odmítavým postojem vůči jakémukoliv násilí. Jeho dr. Bernard Rieux, postava z románu Mor, vydaného roku 1947, je člověk, který pomáhá, protože je lékař a jeho úkolem je potlačit lidské utrpení. Svou práci nedělá pro žádný vyšší náboženský nebo morální účel, je především praktik, i když někdy už předem ví, že jeho snažení se nesetká s úspěchem. Motiv bezprostřední praktické pomoci Anna Weber ve svém eposu sleduje jen na okraji, i když by se charakteristika Camusovy postavy velice dobře hodila i k Anne.

Ke konci eposu však Camus přece jen získá převahu, a to v mytické postavě Sisyfa, se kterou se ztotožňoval. Sisyfos se tu ohlíží zpět, stejně jako se ohlíží člověk za svým životem, hledí na „sled zpřetrhaných činností, které drží dohromady jeho paměť a završí je smrt, která je již v dohledu“. Z této perspektivy nahlížíme na mapu 20. století spolu s Anne nikoli jako na mapu jasně vymezených hranic mezi státy a mezi správným a nesprávným rozhodnutím, ale jako na mapu slepých uliček, nedokončených cest a labyrintů. Přesto se nám na konci knihy, z dostatečné výšky a vzdálenosti, Annina někdy až absurdní činnost v podzemí jeví v jiném, epickém světle: až při tomto zpětném ohlédnutí vidíme, co znamenal úkol kurýra, někoho, kdo vyšlapával cestičky za jiné, i když mnohdy byly zarostlé a získávají význam teprve teď. Při tomto pohledu se setkávají Odysseus a Sisyfos i Anne, kterou si musíme představit, jako si ji představuje autorka na konci textu, „jako šťastnou bytost“.

Anne Weber vychází ve své knize z osobních setkání s Anne Beaumanoir a z její roku 2000 publikované vzpomínkové knihy, která vyšla roku 2019 i v německém překladu. Výsledkem je někdy příliš intimní vyznání obdivu obdivuhodné ženě, někdy snaha o střízlivé pochopení 20. století v celé jeho protichůdnosti, někdy heroismus, někdy postheroismus, ale vždy napínavé čtení.