Nehrozí však patetické obrazy ani košatě přeplněné věty. Sdělovaný obraz je složen z prostých a silných slov. K těm opakovaně nejdůležitějším patří slova označující konkrétní objekty: dům, moře, cesta, zahrada, pobřeží, slunce, muž. Přitom slouží jak k pojmenování konkrétních jevů, tak jako alegorie životních dějů a jevů.

Dům symbolizuje domov a bezpečí, současně také prostor s hranicemi a pravidly, která mu vtiskl člověk. Je místem, kde žije rodina, s níž se do jisté míry i ztotožňuje. Je prostorem, z něhož člověk vychází do otevřeného světa. Je místem jistoty a stability. Moře je hlavní přírodní síla přesahující člověka. Ten z něj čerpá sílu, směřuje k jeho velikosti a jeho prostřednictvím se vrací do prapůvodního bytí. V návratu se mimo jiné snaží poznat svou identitu. Moře je současně symbolem volnosti a svobody, dospělé svobody, kterou lze vychutnat jen uvědoměním si rizika a odpovědnosti, s nimiž je spjata.

Zahrada je svoboda, radost, volnost dětství, o jejíž bezstarostnost pečuje pevná a bezpečná zeď, která prostor zahrady uzavírá.

Cesta je život, nepředvídatelný, je to dynamický proces, postup, jemuž se nelze vyhnout, ale jejž ani nelze plně ovládnout.

Scenérie poskládané z těchto pojmů, jsou jevištěm příběhů, které symbolizují různé fáze v lidském životě, či hodnoty, jimiž je život člověka tvořen.

Jak se uvádí v obsáhlém doslovu ke knize, jehož autorkou je Mgr. Silvie Špánková, podle C.C. Rochové, z lisabonské Fakulty společenských věd „lze povídky číst jako alegorie: dobra a zla (Večeře s Biskupem), života s smrti (Cesta), osudu (Pláž), lidského utrpení a osamocení (Muž), hledání dobra (Tři králové od Východu) a setkání s nejčistší prvotní poezií, jež žije v přírodě a z přírody (Homér).

V povídce Pláž, z níž uvádíme ukázku v originálním portugalské verzi a v českém překladu Desislavy Dimitrovové, navozují první řádky dojem popisu obrazu, výjevy strnulého v čase, jehož hutné, krátké věty, zbavené zbytečných slov, vtahují čtenáře do místa děje. Požitek při čtení je místy téměř vizuální, barvy, odstíny a tvary v něm hrají důležitou roli. Významným prvkem, s nímž povídka pracuje, je čas. Střetávání svěžího času mládí s omšelým časem stáří, odlišné pojetí času u mladých a dospělého jedince, který už vidí za horizont vlastního života, bezčasí mládí a konkrétní čas dospělosti, jsou rysy, které povídka mistrovsky zachycuje. Až téměř na závěr přechází abstraktní čas ve zcela konkrétní zasazení příběhu do doby druhé světové války. Tím se vysvětluje neochota mládí vnímat přítomnost, protest proti současnosti, projevující se v touze po zachování minulosti.

Moře v samém závěru příběhu je opět tou silou, která přesahuje člověka a bez ohledu na jeho vůli mu velí vydat se vstříc osudu.

Český překlad čerpal z textů vydaných ve dvou povídkových sbírkách: Contos Exemplares (1962), vydání z roku 1977, a Histórias da Terra e do Mar (1984), vydání z roku 2002. Český výbor lze rozdělit ještě do dvou jiných skupin. Na povídky Večeře s Biskupem, Příběh o Popelce a Tři králové z východu, v nichž je patrnější křesťanský pohled a přímočařeji zobrazené dobro a zlo, a na kratší příběhy: Cesta, Pláž, Homér a Muž, které přinášejí sdělení na obecnější a abstraktnější rovině.

První svazek lusobrazilské knihovny, Hra o pekelné lodi, vyšel ve dvojjazyčné verzi. Domnívám se, že povídky Sophie de Mello Breyner Andresenové jsou také vhodné pro dvojjazyčné vydání. Je škoda, že útlá knížka obsahuje jen český, mimochodem velice kvalitní, český překlad. Dvojjazyčných česko-portugalských textů na českém trhu opravdu mnoho není, dokonce je lze označit za raritu, a mnozí by jistě uvítali česko-portugalskou verzi formálně střízlivého a přehledného textu Příkladných povídek.