Australská spisovatelka a radikální feministka Germaine Greerová (nar. 1939) vystudovala anglickou literaturu, již také celý život přednášela převážně na britských univerzitách. Během doktorandského studia na Cambridgeské univerzitě se Greerová ve své disertační práci zaměřila na otázku ženství, přesněji na etiku lásky a manželství v raných komediích Williama Shakespeara. V roce 2007 dokonce vydala studii o životě samotné Shakespearovy manželky Anne Hathawayové. Greerová se však otázce ženství, ženské literatuře a feminismu věnuje téměř ve všech svých knihách a do širšího povědomí se zapsala především jako autorka dnes již klasické feministické eseje Eunuška (The Female Eunuch), kterou vydala v roce 1970 v reakci na nelepšící se podmínky ženské emancipace. Té totiž podle Greerové ženy nedosáhly ani padesát let poté, co jim bylo umožněno volit, a podle všeho, jak podrobně rozebírá v základním textu feministického kánonu, si za to ve velké míře mohou samy.

Eunuška byla publikována v období druhé vlny feminismu, tedy feminismu, který se již nesoustřeďoval na napravení zákonem daných nerovností (zejména dosažení volebního práva), ale na boj s diskriminací žen ve všech oblastech života, konkrétně s nerovnými pracovními příležitostmi a podmínkami, zavržením hormonální antikoncepce, sexuálním zneužíváním či domácím násilím páchaným na ženách. Tato vlna feminismu též upustila od genderového esencialismu, tedy víry v souhrnnou definici mužského a ženského pohlaví, a zaměřila se spíše na individuální rozdíly, jež tvoří identitu každého jedince nezávisle na pohlaví. V úvodu eseje Greerová uvádí, že žena se sice z biologického hlediska výrazně liší od muže, nicméně „ženství“ je spíše sociálně-kulturní konstrukt, který ženě diktuje, že má být krásná, najít si manžela, kterému má věrně sloužit, starat se o domácnost a plodit děti. Autorka, jež sama v roce 1971 v Londýně pochodovala na demonstraci za ženské „osvobození“, rozvedla se po dvou letech manželství a zůstala bezdětná, tento typický obraz ženy odmítá, jelikož ženám bere jejich přirozenost a nutí je přijmout předem připravené role: „Mám dost toho být travestita. Odmítám hrát stereotyp. Jsem žena, ne kastrát.“ Zde Greerová samozřejmě naráží na Sigmunda Freuda, který hovořil o ženách jako o pohlaví bez sexuálního orgánu a tvrdil, že ženská úzkost tkví v závisti (žena závidí muži penis) a absenci sexuálního chtíče. Greerová, která Freudovy misogynní myšlenky v knize opakovaně kritizuje, podotýká, že žena je již od narození po staletí vlivem stereotypů a patriarchálních struktur kastrována hlavně psychicky a stává se eunuškou, která je nakonec sexuálního aktu emocionálně neschopna. V následujících kapitolách knihy pak autorka postupně rozkrývá nátlak, „jemuž je žena vystavena již od kolébky,“ a rozděluje tento nátlak a stereotypy do pěti kapitol zaměřených na ženské tělo, duši, lásku, nenávist a nakonec revoluci, ke které ženy nabádá.

Greerová zdůrazňuje, že z ženy se stává eunuška již v dětství a dospívání, kdy si sice začne uvědomovat svou ženskou identitu, ale hned vzápětí se začne vnímat jako odosobněný objekt, který má být neustále zdokonalován v ideál ženské krásy. Podle staletí zaběhnutého systému by tedy o sebe žena měla dbát, hlídat si figuru, oblékat se podle nejnovějších módních trendů a samozřejmě se též chovat jako žena. Všechny ty, které do této kategorie nespadají, jelikož nemají zrovna „ženskou“ figuru, liší se neupraveným vzhledem nebo chováním připomínají spíše muže, musí být zbytkem společnosti ostrakizovány nebo nabádány k přetvářce a adopci zaběhnutých stereotypů. Autorka se progresivně přiklání k - v současnosti diskutované - existenci nespočtu pohlaví a předjímá koncept, který byl nazván fluidním či nebinárním genderem. První část eseje zaměřená na tělo a duši ženy se tak snaží upozornit na umělý konstrukt kategorie „zbožštělé ženy,“ u které jsou postupně potlačeny všechny přirozené rysy, včetně těch biologických, například v podobě toho, že o ženské menstruaci a sexualitě se veřejně nemluví, jelikož kazí její „čistotu.“

V druhé části eseje se Greerová zaměřuje spíše na konkrétní chování, které ženě bere její vlastní identitu, a přistupuje ke kritice manželství a tzv. nukleární rodiny, která je v naší společnosti relativně nový konstrukt, jenž byl nejen v Americe šedesátých let 20. století považován za normu: „Ve skutečnosti manželství s jednou manželkou, pro nějž mají antropologové a sociologové výraz ‚nukleární rodina,‘ je pravděpodobně v dějinách lidstva tím nejmladším rodinným systémem. Feudalismus znal rodinu typu nazývaného ‚kmenová rodina‘: hlavou jednotky byl nejstarší muž, který vládl řadě synů, jejich manželkám a dětem. Práce v domácnosti se dělila podle statusu dané ženy – neprovdané dcery praly, předly a tkaly, plodné manželky rodily, starší manželky krmily a vychovávaly děti a staraly se o vaření a nejstarší žena dohlížela na hladký průběh všech činností. Izolace, jejímž plodem je neurotická domácnost v cihlovém domku, neexistovala.“ Mladé ženy, jejichž babičky a matky tvrdě bojovaly za volební právo, dokončí studium na univerzitě, která je sice připravuje na budoucí povolání, většinou „pomáhající profesi“, jež je ženě přece vlastní, ale nepřipraví je na izolovaný život v manželství, pro které vysněnou profesi stejně nebudou moci vykonávat. Partner totiž bude očekávat plné nasazení a ženin „altruismus“ při uspokojování jeho potřeb i potřeb dětí, a izoluje ji v domku v rezidenční čtvrti, kde i přes velký počet mladých rodin žije každý odděleně za neprodyšně zavřenými dveřmi. Greerová jako příklad tohoto nového životního stylu, který je do určité míry aktuální i v dnešní České republice, udává manželské páry ve hře Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Důrazně poukazuje na – v její době – vzrůstající počet žen alkoholiček či žen závislých na antidepresivech, kterým je psychiatry doporučeno trpělivě snášet svou druhořadou roli ve víře, že léky jejich depresi zaženou, aniž by se vyřešila primární příčina – nízké sebevědomí, sociální izolace a nedostatek práce, kterou by žena zvýšila vlastní hodnotu.

Greerová dochází k závěru, že žena, ale paradoxně i muž, od kterého systém také očekává určitou roli, jsou manželstvím vždy svázáni, a tudíž doporučuje ženám, které si chtějí zachovat svou nezávislost, aby se nevdávaly, a to i v případě, že například matky samoživitelky by manželství mohlo uchránit před živořením a zlými zraky okolí: „Považuji za správné takto kategoricky prohlásit, že se žena toužící po svobodě nemá vdávat.“ Greerová nicméně v závěru eseje nabízí alternativu i vdaným ženám, které v žádném případě nepředstavují ztracený případ, ale nabádá je, aby cíleně usilovaly o revoluci a zpochybňovaly zavedené hodnoty: „Tím zásadním pro osvobození vdané ženy je, aby do důsledku pochopila vlastní situaci. Musí se vyrovnat s pocitem, že selhala v nesplnitelném úkolu, a musí pochopit podstatu manželství. Musí ignorovat narážky na své psychické zdraví, morálku i mravy a rozhodnout sama podle svého uvážení. Musí zjistit, kdo jsou její nepřátelé – lékaři, psychiatři, sociální pracovníci, manželské poradny, kněží a populární moralisté. Musí přehodnotit své nákupní zvyky, své únikové přežívání ze dne na den, svou neupřímnost, své trápení, vše, co skutečně cítí k dětem, ke své minulosti i budoucnosti.“ Autorka tedy ženám poskytuje i praktický návod, jak podkopávat patriarchální struktury – mají odmítnout konzum, nepodléhat posledním módním výstřelkům a kosmetickým produktům, a též se nezapojovat do institucí založených na využívání moci a neadorovat „zbožštělé vítěze,“ například vojáky či fotbalisty. Tímto způsobem se autorka též dostává k tématu násilí a jeho podpoře ženským publikem, čímž připomene pacifistické myšlenky z eseje Tři guineje Virginia Woolfové: „Proč nedokážou [ženy] pochopit mechanismus zbožštění těchto siláků – vojáků, zápasníků, fotbalistů či manekýnů –, když přece musí vidět, jak se jejich osud podobá jejich vlastnímu? Kdyby dokázaly nabídnout opravdovou alternativu šlapacímu mlýnu násilí, svět by si vydechnul a ubylo by bolesti.“

Přestože se celou esejí nese kritický tón, a to nejen vůči patriarchálním strukturám, ale hlavně vůči ženám a feministkám, které dosud nebyly schopny tyto struktury „přerušit“ a zbourat, v textu se objevují i pasáže humorné, až satirické, což působí jako dobrá protiváha vážných témat, například znásilnění nebo domácího násilí, kterých se Greerová, jež byla údajně též znásilněna, v eseji dotýká. Autorka své argumenty navíc dokládá nejen příklady ze života žen své doby, ale také citáty z děl anglofonní literatury od Shakespeara po Normana Mailera, vůči jehož stereotypickým ženským postavám a mužským mačům je značně kritická. Greerová samozřejmě neopomíjí citovat feministické autorky jako je Mary Wollstonecraftová, již zmíněná Woolfová nebo své současnice, například Kate Milletovou nebo Mary Ellmannovou. Širokou škálou rozličných referencí rovněž nabourává hranici mezi „nízkým“ a „vysokým“; například když v rámci jedné kapitoly cituje Shakespeara, zmiňuje filosofa A.N. Whiteheada a zároveň odkazuje na články v The New York Times nebo bulvárním časopisu People.

Ačkoli se během padesáti let po vydání Eunušky situace žen, jejich práva a možnost zvolit si vlastní životní dráhu ve vyspělém světě značně zlepšila, stereotyp altruistické ženy, jež by měla být dokonalou manželkou, matkou a pracovnicí, ze společnosti ještě zcela nevymizel. Navíc se v posledních letech, například v souvislosti s hnutím „Me Too“ a jeho odpůrci, potvrzuje, že obraz ženy jako sexuálního objektu je stále živý, a tudíž se může zdát, že mnohé pasáže z eseje Germaine Greerové přímo komentují současné dění. Právě nadčasovost eseje, stručný přehled historie feminismu, podrobné popisy různých forem útlaku žen, břitká ironie a naléhavý tón, se kterým se autorka na ženy obrací, zaujmou nejen akademického čtenáře bez ohledu na pohlaví, ale kohokoli, kdo se snaží pochopit stereotypy zakořeněné v naší společnosti.