Spisovatel Jan Novák a kreslíř Jaromír Švejdík (alias Jaromír 99) spojili své tvůrčí síly poprvé v roce 2016, kdy vydali životopisný komiks o Emilu Zátopkovi. Vznikl tak trochu náhodou, protože původně byl text určen jako scénář k celovečernímu filmu. Ten sice nakonec vznikl, nicméně na premiéru se kvůli pandemii stále čeká a především – Novák pod ním jako scenárista podepsán není. Mrzet ho to nemusí, protože Český olympijský výbor tehdy Zátopka i komiks využil při masivní mediální kampani před tehdejšími blížícími se olympijskými hrami. I díky ní se Zátopek: Když nemůžeš, tak přidej stal jedním z nejprodávanějších českých komiksů nového tisíciletí, ne-li tím úplně nejprodávanějším.

Celkem logicky tedy oba autoři ve spolupráci pokračovali. Nejprve adaptací další látky, která aspiruje za zfilmování (ale už se alespoň dočkala úspěšné knižní verze), totiž příběhu o bratrech Mašínech a jejich dramatickém útěku přes komunistické východní Německo do západního Berlína. Ten oproti invenčnímu a s jiskrou dělanému Zátopkovi trochu zklamal výrazným krácením a také občasnou kreslířskou ledabylostí (jakkoliv některé pasáže byly naopak nesmírně povedené a sugestivní). Zatím poslední dílo dvojice takovými vadami netrpí – jde o solidní řemeslo a tak trochu sázku na jistotu, protože i když příběh Věry Čáslavské už zřejmě nebude mít takovou marketingovou podporu jako Zátopek, stále má šanci na slušné prodeje i překlady do cizích jazyků.

V některých ohledech Čáslavská vychází z prvního komiksu dvojice Novák-Švejdík, jako celek je ale složena jinak. Zatímco v případě předchozího slavného sportovce české historie se Novák ve scénáři soustředil na jeden nosný dílčí konflikt, který byl v pozadí Zátopkova famózního trojnásobného triumfu na olympiádě v Helsinkách, v případě Čáslavské už nic takového nemá. Anebo možná má, ale trochu se zdráhá z toho udělat ústřední motiv příběhu. Konflikt v příběhu Věry Čáslavské lze totiž hledat v tom, čemu se lidově říká „neměla štěstí na chlapy“. První milostné vzplanutí mladičká gymnastka zažila se svým trenérem, který byl ale ženatý a měl dvě děti. Čáslavská si tedy začala s hezounem Odložilem, za něhož se nakonec vdala (svatba v katedrále na hlavním náměstí Mexico City byla velkolepou událostí se stovkou tisíc fanoušků na místě). A nebylo to šťastné manželství, Odložil byl notorický sukničkář a alkoholik, který býval pod vlivem agresivní. Jejich příběh vyvrcholil v roce 1993 Odložilovou fatální potyčkou s jejich dospělým synem na venkovské diskotéce, při níž upadl a zranil se na hlavě – na následky zranění po čase zemřel. Na Čáslavskou, která si po letech ústrků za podpis petice 2000 slov v devadesátých letech konečně polepšila a jakožto jedna z mála sportovkyň, které nepodlehly nátlaku normalizačního režimu, se v devadesátých letech vrátila na výsluní, vystartoval nejostřejším střelivem bulvár. Jestliže v sedmdesátých letech čelila gymnastka komunistickému ponižování statečně, tentokrát již psychicky nevydržela.

Tento příběh není neznámý, už byl zpracován knižně i filmově (v dokumentu Olgy Sommerové) a Novák k němu nepřidává mnoho nového (ale něco přece). A podobně jako většina dalších je na straně Čáslavské – což je asi v pořádku, Odložilův charakter zjevně nepatřil mezi nejlepší.

Bohužel trochu selhává v kompozici. Je v pořádku, že děj zaplňuje různými dílčími historkami (například o tom, jak gymnastky kouřily, aby si udržely váhu a nemusely přitom trpět hlady), ale zároveň mu onen ústřední příběh uniká. Trestuhodné je především to, že vůbec nezmiňuje, jak se Čáslavská s Odložilem poprvé potkali, jakým způsobem na ni zkušený svůdník zapůsobil, zda podlehla jeho šarmu, anebo zda bylo jejich manželství důsledkem nemožnosti pokračovat ve vztahu s trenérem Prorokem. Možná neměl obvykle faktograficky důsledný Novák dost materiálu. Příběhu by ale pomohla i únosná míra fabulace.

Když schází ústřední zápletka (respektive je nevýrazná), zbývají ty epizodní. Komiks tak vypráví, jak Čáslavská bojovala nejprve s přesluhující legendou ruské gymnastiky Latyninovou a následně s její mladičkou nástupnicí, jak dala najevo nesouhlas s ruskou okupací, jak vzdorovala aparátu a jako jediná ze sportovního prostředí neodvolala svůj podpis na z dnešního pohledu nevinném a bezvýznamném textu v Literárních novinách. Všechno je to v pořádku, ale stále jsou to jen epizody, z nichž je snad možné složit cenný portrét ženy, která radši uklízela v panelácích, než aby se zaprodala prolhanému režimu, ale pověstný dramatický oblouk, který se Novákovi podařilo vyklenout v Zátopkovi, tomu schází.

Podobně se to má s kresbou Jaromíra 99, tedy střídavě oblačno. Je skvělé, jak neotřele využívá omezenou škálu barev (kromě černé a bílé jen stále stejné odstíny žluté, zelené, modré a červené), přičemž výstižně evokuje dobové ikonické barvy, především červenou z propagandistických plakátů a modrou z neforemných teplákových souprav tehdejších sportovců. Tvář Věry Čáslavské ale nezachycuje příliš podařeně, hrdinka působí bezvýrazně až nudně. Přitom skutečná Čáslavská možná nebyla vyloženě krasavice, ale měla nezaměnitelnou jiskru v oku, kterou se Švejdíkovi bohužel nepodařilo zprostředkovat. Když kreslí gymnastčiny výkony na nářadích, opět střídá lepší chvilky se slabšími: výtečně zobrazí fáze přeskoku, ale cvičení na bradlech působí staticky až prkenně.

Nejsou to nijak zásadní vady, které by bránily komiks dočíst. Ten jako celek zůstává slušně odvedeným řemeslem, většinu čtenářů asi uspokojí a možná si i najde kýženou cestu do zahraničí. Ale upřímně řečeno, příliš nenadchne. A svým často statickým a popisným stylem vyprávění se nebezpečně blíží velkovýrobě populárně-naučných historických a životopisných komiksů Zdeňka Ležáka.