Komiks Načmáranec tak trochu klame tělem. Začíná to formátem C5, pevnou vazbou, tloušťkou svazku a celkově vzhledem spojovaným spíše s knihou než s komiksem, pokračuje jmény autorů, z nichž přinejmenším jeden je u nás vnímán jako autor přemýšlivých až melancholických autorských prací (francouzského scenáristu Serge Lehmana v českém prostředí sice zatím neznáme, ale švýcarskému kreslíři Frederiku Peetersovi už tu vyšly ceněné komiksy Modré pilulky a Lupus) a končí prvními kapitolami jejich společného komiksového románu. Situace se mění v kapitole páté, kde dochází k brutálnímu krveprolití, které má na svědomí nadpřirozená bytost. Pak už děj nabírá více hororových prvků – výpravu na tajemstvím opředené místo zapadlé v horách, staleté poslání žen-čarodějek majících za úkol uklidňovat horského obra, který se probírá jednou za třicet let, a také finální akční scény honiček a velkolepého souboje nadpřirozených oblud. Snad jen happyendový závěr hororový žánr trochu kazí a příběh posouvá blíže k opatrné fantasy.

Pro Peeterse (nar. 1974) je to jedna z mála prací podle scénáře někoho jiného, u většiny komiksů si je píše sám. S Lehmanem má zřejmě společnou zálibu ve sci-fi žánru, kam patří jeho ceněná série Lupus. Lehman (nar. 1964) začínal jako spisovatel kyberpunkových próz (jeho trilogie F. A. U. S. T. si vysloužila několik francouzských žánrových cen) a od roku 2007 se věnuje i psaní komiksových scénářů. Ty mají opět povahu sci-fi, nejčastěji paralelní historie. Jako spoluscenárista se podílel na animovaném filmu Immortal, který podle vlastní komiksové série Nikopol natočil Enki Bilal.

Nutno říci, že tato spolupráce přinejmenším Peetersovi docela svědčí. Jeho kresba je záviděníhodně jistá. Snad se z ní vytrácí jistá křehkost Modrých pilulek, s nimiž autorsky prorazil, možná působí trochu konvenčněji. Ale ony jemnější, křehčí linky, které v roce premiéry Modrých pilulek (2001) vypadaly neotřele, se mezitím v evropském i americkém komiksu začaly vyskytovat často a dávno je vstřebal mainstream. Načmárance Peeters nakreslil přímočaře a srozumitelně – nechce na sebe upozorňovat, a jeho kresba tak slouží thrillerovému ději. Jedině v závěru znepřehledňuje bitku dvou nadpřirozených monster sněhovou vánicí, protože evidentně nechce finále přiblížit superhrdinským standardům. Podnětná je jeho sice nenápadná, ale pečlivá a vynalézavá práce s bublinami: vedle obvyklých čistě elipsovitých obrysů znázorňuje dramatické nebo emotivní okamžiky a repliky bublinami zoubkovitých či zvlněných až roztékajících se tvarů. Umí být melancholický i dostatečně akční a hrozivý.

Škoda, že scénář působí poněkud chaoticky a mnohé slibné linky se beze stopy vytrácejí. Také záporná nadpřirozená bytost, hlavní hororový prvek, jako by postrádala pevnější oporu v ději, vysvětlení jejího zrození (chabě propojené i s pražským Golemem) je neuspokojivé a její chování postrádá logiku (proč například tolik prahne po každoročním balíčku, když v něm najde jen něco, co zrovna nadpřirozené bytosti moc k užitku není – papírové peníze?). Dobře vystavěná je naopak linie tří generací žen včetně funkčně využité afázie (občasná ztráta řeči) hlavní hrdinky.

Načmáranec je tak v zásadě mainstreamový komiks, který se ale (přinejmenším kvůli černobílé kresbě) tváří alternativněji. Jako takový by ale zasloužil dopovědět mnohé naznačené motivy a vztahy. Takto může jednu část čtenářů zklamat hororovým akčním závěrem, zatímco ta druhá se k němu ani nedostane. Což je škoda, protože jakkoliv lze mít zejména ke scénáři dost výhrad, Načmáranec si pozornost zaslouží. Při jeho charakteristice si můžeme v aktuální situaci pomoci televizní hantýrkou: není to osobitý artový film, který by vyhrával festivaly, ale ani akční blockbuster nebo telenovela. Lze jej popsat jako něco blízkého quality TV: napínavé žánrové vyprávění vytvořené s citem pro formu i obsah a určené těm, kteří se chtějí do děje ponořit hlouběji a intenzivněji.