Nakladatelství Crew ve své erbovní edici Mistrovská díla evropského komiksu postupně mapuje to nejlepší, co vyšlo zejména ve frankofonních zemích od sedmdesátých let. Nyní přišel na řadu kreslíř Enki Bilal (nar. 1951), hvězda frankofonního komiksu zejména v osmdesátých letech, kdy uchvátil fantaskně melancholickou sci-fi trilogií Nikopol (ta již česky vyšla v letech 2002–3). Crew se vrací k jeho dvěma starším pracím Falangy černého řádu z roku 1979 a Na lovu z roku 1983; k oběma psal scénáře o generaci starší Pierre Christin (nar. 1938).

V obou případech se jedná o thrillery s politickým pozadím. Falangy černého řádu sledují skupinu bývalých interbrigadistů, kteří se po letech dávají znovu dohromady, aby pronásledovali veterány z druhé strany, kteří se spolčili už dříve a zahájili krvavé operace proti západoevropské levici. I hrdiny druhého příběhu jsou veteráni, tentokrát východoevropských komunistických stran. Ti se sjíždějí do polského sídla v lesích, kde se hodlají bavit oblíbenou kratochvílí komunistických papalášů, totiž střelbou divoké zvěře. Oba ty příběhy jsou velmi pochmurné, jen zřídka odlehčené vtipkováním. Parta zestárlých levicových idealistů kolem britského novináře Jeffersona Pritcharda má v prvním příběhu samozřejmě sympatie autorů i čtenářů, byť tušíme, že to s nimi nemůže dopadnout dobře, naopak plejáda kreatur v povídce Na lovu nedává možnost s někým příliš sympatizovat. Asi proto do ní Christin zařadil nevěrohodnou postavu francouzského tlumočníka, který je jakýmsi průvodcem francouzského čtenáře osmdesátých let po divokých dějinách východního bloku. Účelovost této postavy je zřejmá od prvních stránek, v průběhu děje irituje čím dál víc a ani závěrečná pointa její přítomnost příliš neobhájí; když už, tak to měl být nějaký domorodý (polský nebo ruský) asistent nebo tajemník.

Také novela Falangy černého řádu má do značné míry charakter průvodce dějinami levice, tentokrát té západoevropské, jejíž ideály – pravdaže omleté realitou sovětského bloku i prosperitou kapitalismu – stále ještě žijí. A když se v zestárlých bojovnících proti falangistům probere touha po ušlechtilém dobrodružství, na světě je komiksová varianta oblíbeného hollywoodského syžetu o starcích, kteří to ještě umějí rozjet.

Scenárista Christin bohužel zřejmě není specialistou na rafinované zápletky, takže své zestárlé hrdiny vláčí Evropou, ze Španělska do Itálie, Švýcarska, Německa a samozřejmě Francie. Všude tam před nimi cestují falangisté a občas tam i něco provedou, zároveň stále úspěšně unikají. Po chvíli to začíná být repetitivní. Také tomu chybí gradace. Jestliže první scéna vybití celé jedné vesnice je dosti působivá a šokující, později už se falangisté na nic podobně velkolepého nezmůžou. A i závěrečná přestřelka je trochu fádní a krátká.

Co autorům chybí u příběhu, nahrazují postavami. Sestava levicových veteránů je vskutku pestrá a originální: odborářský alkoholik i uhlazený politický šíbr, elegantní profesorka i zklamaný český posrpnový emigrant. Při všech těch cestách skuhrají, potýkají se se zdravotními těžkostmi, špičkují se, využívají kontaktů, které si za ta léta udělali – a prozrazují na sebe, že se v mnoha případech dokázali i v tom ošklivém kapitalistickém systému pohodlně zařídit. Novela tedy není jen o tom, jak bývalí interbrigadisté zničili bývalé falangisty, ale také o tom, kam ty schopné a iniciativní lidi život zavál.

Na lovu je příběh ještě o něco temnější a statičtější. Bilal působivě zachycuje šedivou atmosféru Brežněvovské éry (či možná doby těsně po ní) v její strnulosti, bezvýraznosti a tíze. Zachycuje i uniformitu tváří reálného socialismu: rozeznatelnost postav je v mnoha případech velmi slabá, zvláště když se autoři vydávají do jejich minulosti. Příběhu a jeho čtení to pochopitelně příliš neprospívá, nicméně atmosféru to vytváří nadmíru působivou. A Christin měl počátkem osmdesátých let (tedy ještě před perestrojkou) skvělé informace o tom, jak to za železnou oponou chodilo, a do příběhu dokázal začlenit všechny ty mocenské zvraty, které vývoj v socialistickém bloku přinesl.

Oba komiksy jsou skvělé přinejmenším v tom, jak dokážou vzdorovat času. Díla stará pětatřicet let čteme zcela samozřejmě, jako by vznikla nedávno. Jistě, Bilalova kresba je na dnešní poměry možná trochu statická a i scénáře mají dosti pozvolné tempo. Ale obojí k příběhům o veteránech ideologií dvacátého století patří.