Nakladatelství Mot pečlivě rozšiřuje naše komiksové obzory. Po šesti dílech úspěšné Padoucnice Davida B. teď přichází s novinkou. Náhodou (?) opět ze světa nemocí, o nichž u nás možná raději ani nemluvíme. Černobíle nakreslené Modré pilulky mají řádně angažovaný námět – podávají (prý) autobiografický příběh o vypravěčově lásce a soužití s Cati a jejím synkem, kteří jsou oba HIV pozitivní. Peetersovi se daří mluvit o aids otevřeně, přitom ale bez otravného patosu a tak, že se čtenář necítí jako při četbě brožurky z lékařské ordinace. Autorem Modrých pilulek, které poprvé vyšly v ženevském nakladateství Atrabile roku 2001, je švýcarský kreslíř a scénárista komiksů Frederik Peeters.

Frederik se náhodou seznámí s o málo starší Cati, jež ho oslní svou bezprostředností, odvahou být svá a tím, jak je dokonale praštěná. Jejich cesty se během následujících několika let párkrát letmo zkříží, a zase na dlouho rozdělí. Až jednou... Když skoro dojde k první „postelové“ scéně, Cati Frederikovi sdělí krutou novinu. Je pozitivní, a aby to nebylo málo, její synek také. Další epizody příběhu jsou běžnou historií rozvedené dívky, jejího nového přítele a kolotoče v domácnosti s malým dítětem. S jedinou zvláštností, již přináší hrozba propuknutí akutní formy nemoci.

Peeters vypráví malé i velké události nově se tvořící rodinky s nezvyklou, bodrou upřímností – přiznává své tápání, popisuje, jak cítí nutnost být své dívce oporou, ačkoli sám nedokáže za všech okolností ustát události na výši. Zmiňuje trampoty s okolím (jak říct tu zprávu rodičům), vlastní prohry a výhry (jak přežít návštěvu nemocnice, k níž cítím od malička averzi), situace, kdy se tragedie prolíná s komedií (návštěva u lékaře). Otevřeně přiznává momenty, kdy se ho při první konfrontaci s realitou nákazy zmocní panika. Lidsky nás poučí o potřebné taktice jak ve vztahu k sobě, tak ke druhému, a samozřejmě i v sexu. Slzy ronit nebudeme, přesto nám při četbě nejednou zatrne. Strachy o protagonisty, s nimiž jsme se rychle sžili, možná i strachy o sebe.

Svět aids a svět s aids, tedy ten jeden svět z pohledu nevyléčitelně nemocných a z pohledů těch ostatních, je sice v Modrých pilulkách podán (nakreslen) černobíle, ale rozhodně tak nevyzní. Mile nepřesné linky rámečků, kresba působící dojmem črty nahozené tak rychle, jakým spádem se děj odvíjí, trefně vystižené emoce postav v desítkách střihů do detailu všední i nečekané reality, hra s černou a bílou, záběry na předměty, jež se stávají součástí děje, vycizelované jak v novém románu... to vše tvoří krásný doprovod námětu a dobře napsanému scénáři. Překlad Hany Zahradíčkové zcela souzní s všednodenností promluv tří postav, které dovedou trefně zaklít a nebojí se ani hezkých slov.

Modré pilulky nás učí nevidět věci jen černě a bíle, nabádají nás nezapomínat na humor a ukazují, jak lze hodnotně a se ctí zažít, užít, přežít podobné situace. Modré pilulky patří k albům, k nimž se člověk může pořád vracet, což je u komiksu ta největší poklona.