Zuzana se narodí do židovské rodiny jako pozdní, vytoužené dítě. Jako milovaná dcera bohatého cukrovarníka Liebeskinda a jeho manželky prožije téměř idylické dětství. Jelikož přijde na svět v roce 1924, je od začátku románu zřejmé, že její osud bolestně (nakonec doslova) poznamenají „velké dějiny“. Názvy kapitol ale zároveň předznamenávají, že protagonistka holocaust přežije – a právě menší předvídatelnost by románu prospěla.

Zuzanin dech je rozdělen do tří částí, pojmenovaných jednoduše Dětství, Dospívání a Dospělost. Kromě Zuzany jsou téměř od začátku velmi důležitými postavami její dva přátelé, Jan a Hanuš, s nimiž – přese všechny třídní rozdíly – tráví od malička většinu volného času. K nelibosti své matky je „dravá a zvídavá“, ráda si hraje venku s kluky a nezajímá ji malování či způsoby péče o pleť. Zuzana, Jan a Hanuš se záhy stávají nerozlučnou trojicí; jejich vztah se začne komplikovat až dospíváním a tyto komplikace budou mít tragické následky. Do vřelého přátelství se pomalu vkrádá nerovnováha, ve vzájemné přízni se začínají objevovat trhliny, skrze které prosvítá soupeřivost a závist. Z nerozlučnosti se stává neslučitelnost – tuto změnu zpečetí historická situace 40. let: zatímco Hanuš začne kolaborovat, Jan se zapojí do odboje, Zuzana začátek dospělosti prožije v Terezíně a následně v Osvětimi, kde se stane objektem krutých pseudomedicínských experimentů. „Velké dějiny“ se tak doslova vepisují do jejího těla, zařezávají se do jejího masa. Brzo se však ukáže, že nejde možná tolik o „velké dějiny“, nýbrž o lidskou krutost, která rodí násilí v různých historických podmínkách. Téměř vražedné osvětimské experimenty nebudou totiž jediným druhem fyzického násilí, jejž protagonistka zažije. Další druh bude však podmíněn genderově, nikoliv „rasově“ či nacionálně.

Právě genderově podmíněné násilí je motiv, který se knihou prolíná a přijímá několik podob. Může jít o nutnost používat ženské tělo jako prostředek pro získání jídla za protektorátu; může se jednat o brutalitu v mileneckém či partnerském vztahu. Katalpa nicméně nelíčí tyto situace zjednodušujícím způsobem, je daleka jakémukoliv emocionálnímu vydírání. I ženy, které v dané situaci vnímáme jako „oběti“, pociťují rozporuplné emoce nebo se chovají nejednoznačně. Nic z toho však není obhajobou násilí, spíše naopak – přispívá to k pochopení tragiky situace. Dalším pozoruhodným momentem je, že předznamenáním násilí na ženách či možná „přípravou“ na jeho páchání je násilí na jiných tvorech – na zvířatech. Tato spojitost není však přímo pojmenována – a to je i další příznačný rys Katalpiných próz, v nichž jsou kauzalita a vnitřní motivace postav popisovány jen zřídka a velmi stručně. Popis se častěji soustředí na to, co je hmatatelné či vnímatelné jinými smysly; záměrně „klouže po povrchu“ a nechává hodně nevyřčeného.

Katalpa se tedy „nešťourá“ v emocích a vnitřních duševních pochodech postav. Opět zvolila ve svém vyprávění strohost až syrovost, které (v různé míře) známe snad ze všech jejích dřívějších próz. Věty jsou úsečné, odstavce krátké, občas sestavené z pouze jedné věty, či dokonce jen jednoho slova. Vyprávění tak vytváří dojem určité naléhavosti, jejíž příčiny se však mění: nejdřív je to energické, rychlé, bezstarostné mládí; později tragičnost situací, v nichž se Zuzana ocitá. Protagonistka (a s ní vypravěč/ka) se tak soustředí na to, co lze vnímat smyslově a tělesně: zaznamenává pachy, chutě, zvuky, barvy anebo tělesné reakce na vnější podněty.

„Hanuš a Jan začnou jinak vonět.

Je to neznatelná změna, ale Zuzana si toho všimne. Z Hanuše je cítit papír a inkoust, velké město. Jan voní strojním olejem a kovem.“ (s. 76)

Je tomu tak i v situacích, kde bychom očekávali popis vnitřních konfliktů či krajně vypjatých emocí:

„Vlak nespěchá, jede zvolna podzimní krajinou, stromy jsou ještě zelené, jen javory se začínají červenat.

Koleje zvoní, z lokomotivy stoupá kouř.

Pole jsou zoraná, lesknou se vlákny babího léta.

Cesta do Terezína trvá necelé tři hodiny.“ (s. 195)

Přestože v menší míře než kupříkladu v novele Je hlína k snědku?, i zde sehrává tělesnost zásadní úlohu: tělo je objektem násilí (občas i objektem lásky), ale také něčím, co umožňuje přežít – tento odstín naznačuje již samotný název románu. Protagonistka se totiž ve vypjatých situacích soustředí na dech, který ji uklidňuje a pomáhá jí najít rovnováhu či sebe samu. Naučí se to už v dětství od své matky při zranění v kuchyni:

„Dýchej, řekne jí.

A Zuzana dýchá, dívá se, jak lněným plátnem prosakuje krev; dýchá, jak ji to maminka učí, zhluboka nabírá dech do plic, co kapka krve, to jeden nádech, v dechu je všechno, uvolnění, vzdálení se od bolesti, smíření.“ (s. 77)

Mezi důležité kvality prózy patří tak vyprávění skrze prožitek těla, které vnímá, zaznamenává mnohem rychleji než vědomí a které se vždycky nutně nachází v konkrétním – historickém, genderovém aj. – kontextu. Dále je to především určitá „svěžest“ stylu a také absence jednoznačného hodnocení jednání postav, díky čemuž mnoho není dopovězeno a čtenář má dostatek prostoru pro sebe sama. Román zůstává velmi čtivý, ale nesklouzne k líbivosti či podbízivosti. Naopak čtení Zuzanina dechu jako „knihy o holocaustu“ se jeví jako mnohem méně produktivní; podobně jako čtení pro samotný příběh, jenž sice není banální, avšak od určitého momentu tušíme, jakým směrem se bude vyvíjet a mezi kterými postavami se odehraje základní konflikt.