Joanna Gierak-Onoszko (*1980) vydala v roce 2019 debutovou sbírku reportáží z Kanady pod názvem 27 śmierci Toby’ego Obeda (27 smrtí Tobyho Obeda). Kniha o hořkých vzpomínkách potomků původních kanadských obyvatel, kteří byli v dětství proti své vůli „vzděláváni“ (tedy často psychicky i fyzicky týráni a sexuálně zneužíváni) v katolických internátních školách daleko na severu, se v Polsku stala bestsellerem. Její název metaforicky odkazuje k sedmadvaceti osudným momentům v životě Inuita Tobyho, jehož příběh celou sbírku reportáží otvírá.

S Joannou jsme se osobně potkali na úvodním setkání účastníků CELY v Bruselu. Ihned na mě zapůsobila svou rozhodností, přímočarostí, erudicí, ale zároveň nesmírnou citlivostí, s jakou vyprávěla o hrdinech své knihy. V rozhovoru jsme si povídali o bolesti, kterou četba knihy způsobuje, ale taky o cestě ke smíření, které snad na původní obyvatele Kanady čeká. Probrali jsme i situaci ohledně žánru tzv. polské literární reportáže a v neposlední řadě jsme nakousli současné dění v Polsku.

iLiteratura: Literární historička Małgorzata Semil o tvé knize během listopadové online debaty v radomském divadle řekla, že je plná bolesti, že ji člověk čte a odkládá, čte a odkládá. Věděla jsi hned na začátku, že psaní i čtení tvých reportáží bude tak náročné? Nemyslela sis třeba, že v nich bude trochu víc světla, víc naděje?
Joanna Gierak-Onoszko: První takový signál ke mně dorazil, když si už zredigovanou knihu vzali korektoři na finální korekturu. Řekli mi, že to zabere trochu času, protože si čtení musí dávkovat.

Tehdy jsem si pomyslela, že pro čtenáře bude střet s obsahem těžký, ale byla jsem si jistá, že to úsilí nebude marné. Měla jsem za sebou několikaměsíční práci a byla jsem v Tobym ponořená. Usínala jsem a budila se s myšlenkami na své postavy, především jsem ale každý den sledovala, jak se jejich osudy, jednotlivé příběhy prolínají s epickou kanadskou historií a spoluutváří podobu, jakou by Kanada ráda v budoucnu měla.

Myslím si, že příběhy těch dětí ústí do velké, univerzální výpovědi o násilí a snaze napravit nenapravitelnou újmu. Měla jsem pocit… Ne, byla jsem přesvědčená, že pracuju s důležitým a nosným tématem, které je významné pro celou naši dobu. Neboť přestože to je příběh, který se stal kdysi dávno v daleké Kanadě, mechanismy, které jej pohánějí, fungují taky dnes, teď a tady. Násilí, jeho podněcování, ale taky jeho omlouvání, zahlazování a nakonec i jeho popírání kvete v každé zeměpisné šířce a v každé době. Proto jsem věděla, že je už konečně potřeba předat ten příběh dál, že máme povinnost se o tom všem dozvědět.

Mám pocit, že čtenáři, kteří sahají po reportážích a literatuře faktu, se sami stavějí před nelehký úkol. To vysvětluje úspěchy takových nakladatelství, jako je Absynt v Česku a na Slovensku nebo Dowody na Istnienie v Polsku. Střet s realitou není vždycky příjemný, ale stále v sobě máme neutuchající touhu dovídat se toho co nejvíc. A ve finále taky porozumět neustálému „vření světa“, o kterém mluvil Ryszard Kapuściński.

Můžeme mít vlastní perspektivu. Ale ne vlastní fakty

iLiteratura: Uvádíš Kapuścińského a non-fiction. V debatě v Radomi jsi řekla, že ty sama k reportáži vzhlížíš. Proč tě tak přitahuje? Neměla jsi někdy chuť oprostit se od faktů a psát prostě beletrii, plnokrevnou fikci?
Joanna Gierak-Onoszko: Reportáž obdivuju jedině tehdy, když překračuje hranice textu směrem k metarovině. Čistá reportáž se musí snažit roztáhnout zdokumentované fakty po celém plátně. Na úrovni čtení máme co do činění s vyprávěním o někom nebo o něčem, co je hmatatelné a konkrétní. Jenže na úrovni myšlení přecházíme na zcela jiné pole. Čteme a především myslíme, uvažujeme o všeobecně platných záležitostech, které jsou od samotného textu mnohdy vzdálené. Nejčastěji o sobě, ačkoli si to ne vždy přiznáme.

Já sama ráda pokládám reportáži otázky. Můžeme z ní vytáhnout víc než jen samotný popis událostí. Při psaní Tobyho jsem tíhla ke stylu amerických autorů. Nechtěla jsem sepsat jen kroniku temna, ale příběh o cestě ke světlu. Čtenář sice otáčí nejtemnější a nejtěžší karty kanadských dějin, ale hraje dál, protože chce víc. Je svědkem pokusu Kanady povznést se nad tu temnotu. I z toho důvodu mě reportáž přitahuje – má potenciál, vlivnou sílu, které si cením.

Přiznám se ti, že závidím kolegům, kteří umí psát povídky a romány. Mají představivost, která mi chybí. Tohle já neumím, musím se držet toho, co je dané. Mnohokrát jsem zažila pokušení oprostit se od faktů. Tehdy, když překážely příběhu, který jsem psala. Román by ocenil, kdyby fakty byly jiné. Pravda ne. Můžeme mít vlastní perspektivu. Ale ne vlastní fakty.

iLiteratura: Projektu CELA se společně s tebou účastní další dvě polské reportérky. „Polská škola reportáže“ je v literárním a publicistickém světě známý termín. V Česku o ní vznikají literárněvědné publikace, studenti se jí zabývají v diplomových pracích, někteří nakladatelé, jak jsi ostatně sama zmínila, bedlivě sledují novinky a snaží se je překládat. Cítíš se být součástí té školy, snažíš se nějak rozvíjet její odkaz? Anebo jde podle tebe spíš o určité škatulkování?
Joanna Gierak-Onoszko: No právě! Není to zvláštní, že se do CELY za Polsko dostaly tři ženy, které zastupují právě reportáž? A navíc publikují v témže nakladatelství? Řekla bych, že to hodně vypovídá o stavu naší generace mladých, ambiciózních autorek, které se věnují literatuře faktu. Pandemie způsobila, že se nemůžeme setkávat a účastnit se projektových workshopů ve Španělsku, Nizozemsku nebo Itálii, na které jsme se těšily. Ale velkou hodnotu má už to, že jsme se mohly seznámit nejen s jinými nadějnými autory, ale taky s překladateli. Vždyť bez tebe a dalších překladatelů by naše psaní bylo hermeticky uzavřené v jednom jazyce! Zastávám názor, že jméno překladatele by se mělo uvádět na obálkách zahraničních vydání hned pod jménem autora. Je to překladatel, kdo knize vdechne druhý život.

Jestli se cítím být součástí polské školy reportáže? Absolutně ne, a to hned z několika důvodů.

Za prvé: polská škola reportáže je široký deštník, pod kterým se schovávají roztodivní autoři používající spoustu různých tvůrčích metod. S částí z nich principiálně nesouhlasím, například s metodou „lživé formy“ – ta je pro mě prostě lež a konec, v literatuře faktu nemá co dělat.

Za druhé: přestože jsem publikovala spoustu reportáží v novinách a mám na kontě zvučnou a velmi dobře přijatou reportážní knihu, je to podle mě pořád málo, abych se mohla ucházet o post spisovatelky. Nemluvím o sobě jako o spisovatelce, ale jako o autorce. To povolání vyžaduje ovládnutí vlastního ega. Spisovatelkou je Hana Krall nebo Ivana Myšková.

Můžu ale říct, že jsem se v té škole vyučila, je to základ, součást mě samotné. To, co svět označuje jako polskou školu reportáže, je podle mého názoru taky otcovražedná škola. Můžeš v ní poznat své vzory, své mistry, a můžeš je taky zatratit. Věřím, že následování vzoru není tak důležité jako umění překročit nastavené hranice. V každé škole by ses měl seznámit s navrhovaným úhlem pohledu a měl bys najít odvahu vydat se vlastní cestou. Mezi jinými to udělala Katarzyna Boni, která od reportáže vyrazila k eseji. V Kanadě by řekli, že jde o literární rising star.

iLiteratura: Zmíněné další dvě reportérky z projektu CELA jsou Aleksandra Lipczak a Urszula Jabłońska. Četla jsi jejich knihy? Vidíš v nic nějakou spojitost s Tobym?
Joanna Gierak-Onoszko: Aleksandra s Urszulou jsou vyspělé reportérky, úžasně empatické ke svým postavám a zapálené do přezkoumávání toho, co už se dávno zdá být ověřené. Díky tomu jsou jejich knihy nejen dobře fakticky podložené, ale taky napsané ze svěžího, neobvyklého úhlu pohledu. Urszula Jabłońska zná Asii jako svoje boty. Nikdo nepíše o současné podobě otrokářství tak jako ona. A Aleksandra Lipczak nedávno vydala svou novou reportáž Lajla znaczy noc (Leila znamená noc), která boří naše představy o Španělsku. Každá z nás se zabývá jinou částí světa, ale všechny máme odvahu rozvracet pořádky, které nám vštěpovali.

iLiteratura: Tvoji knihu tvoří příběhy konkrétních lidí. Poznala jsi v Kanadě někoho, kdo se v Tobym nakonec neobjevil? Podle čeho jsi prováděla tu selekci?
Joanna Gierak-Onoszko: Ano, hrdinů i příběhů bylo víc, ale v knize na všechny nenarazíme. Část z nich se během rozhovorů stáhla, přerušila kontakt, což plně respektuju. Jindy jsem narážela na příběhy, které sice byly silné a dojemné, ale bohužel taky velice podobné jiným. Dokazuje to, že kanadský systém byl jako válec – všechny zkrátka převálcoval stejnou měrou. Jenže v knize se takové příběhy ztrácejí. Právě kvůli jejich podobnosti jsem si musela vybírat. Nechtěla jsem čtenáři představit pouhý rozsah, množství, počet, ale hlavně různorodost a šíři utrpení.

iLiteratura: Jak jsi zareagovala na čtenářskou cenu Nike, kterou Toby získal? Co pro tebe ta cena znamená?
Joanna Gierak-Onoszko: Niké není jen bohyně vítězství a válečníků. Je i bohyně sportovců. Když jsem cenu přebírala, cítila jsem se jako sportovec, který po spoustě tréninků dosáhl rekordu a získal zlato. Mám z ní velikou radost! Moje kniha byla nominovaná na několik literárních cen a stále se jí dostává přízně kritiků. To je přeci nebývalé štěstí – knihy většinou žijí tak dva, tři týdny po uvedení, a o Tobym se mluví už bezmála rok a půl. Nemůžu se dočkat, až se s příběhem seznámí čtenáři v Česku. Jsem zvědavá, jak se u vás reportáž polské autorky o daleké Kanadě uchytí.

Naděje je volba

iLiteratura: Už na začátku 90. let začal známý kanadský politik Phil Fontaine, o kterém taky píšeš, volat po spravedlnosti. V roce 2008 se tehdejší premiér Stephen Harper omluvil některým původním obyvatelům za ty roky utrpení. Současný premiér Justin Trudeau učinil totéž před třemi lety. Tvoje kniha vyšla v roce 2019 a upoutala slušnou pozornost. Znamená to, že utrpení tvých postav pomalu směřuje ke konci? Nebo může Toby Obed znovu „umřít“?
Joanna Gierak-Onoszko: Původně jsem v knize napsala, že když se Toby dozvěděl o Harperově výroku, zemřel po dvacáté sedmé a že to byla jeho předposlední „smrt“. S redaktorkou jsme ale nakonec uznaly, že by to bylo neuctivé. Příběhy lidí totiž vyprávím jen do určitého momentu, do chvíle, která má význam pro kompozici knihy jako celku. Možná Toby umře ještě jednou, možná znovu a znovu ještě jednou. Dědictví internátních škol ho, stejně jako ostatní, kteří přežili, pronásleduje jako zlověstný stín. V tomto bohužel nejsem optimistka. To, co se dělo kanadským dětem, je zlomilo – a zlomilo to i jejich rodiny a příští generace. Nevěřím, že by se vůbec někdy dalo odčinit zlo, které nad nimi vládlo. Přesto po tom všem vidím určitou snahu o smíření, která se začala projevovat právě u Phila Fontaina. Domnívám se však, že ten příběh nemá konec. Nemůže mít.

iLiteratura: Zajímala ses, jak je na tom literatura původních obyvatel Kanady? Existují vůbec takoví autoři? Zkoušejí prostřednictvím vlastní tvorby bojovat s tím, čím si prošli?
Joanna Gierak-Onoszko: Ano, v CanLitu neboli kanadské literatuře se stále častěji ozývají hlasy těchto spisovatelů. Je strašně důležité, že sílí jejich pozice jak ve veřejném diskurzu, tak na knižním trhu. Jejich díla věnovaná dědictví internátních škol jsou určitým druhem terapie nejen pro čtenáře, ale samozřejmě i pro ně samotné. Důležitý je i fakt, že jde o knihy vážně různorodé. Nakladatelé publikují autobiografické příběhy, memoáry, eseje, ale taky barevné knížečky pro děti, které o tom všem vyprávějí způsobem, jaký je pro malé čtenáře nejvhodnější. Musím uvést nezvyklou knihu Not my girl od Christy Jordan-Fenton a Margaret Pokiak-Fenton. Ukazuje totiž, že o tom, co je v životě nejtěžší, jde vyprávět i malým dětem. A že je to třeba. A především o tom musí vyprávět ti, jichž se příběh přímo dotýká.

Úkol, před kterým stojí kanadská literatura a Kanada vůbec, je nesmírně zajímavý. Zvláštní… Non-fiction nám stále častěji přináší dojemné příběhy z celého světa, ale kromě toho i radí a napovídá, jak naložit s tím naším.

iLiteratura: Co Toby poradil tobě?
Joanna Gierak-Onoszko: Toby mi připomněl, že naděje je volba. Sám se rozhoduješ, jestli k životu přistupuješ s nadějí na pomyslný zvrat událostí, nebo jestli se naděje vzdáš a přestaneš bojovat. Kniha ukazuje, že to nikdy, ale nikdy nesmíš vzdát. Dál mi ukázal, že zlo, které způsobíš dítěti, se nikdy nedá napravit. Nepomůžou žádné rituály, symboly ani zaklínadla. Jako rodiče můžeme jedním neuváženým krokem dítě nenávratně poškodit. A to je neodpustitelné.

iLiteratura: Ráda si zajdeš na silnou kávu, jsi společensky, občansky aktivní, účastníš se protestů, které v Polsku rostou jako houby po dešti, se svými dětmi vyrábíš transparenty, jsi autorkou bouřlivé knihy, která může v jistém ohledu odrážet to, co se právě děje v tvojí rodné zemi. Přesto se pořád usmíváš. Co děláš, když už je na tebe toho příslovečného „vření světa“ moc? Jak odpočíváš? Odpočíváš vůbec?
Joanna Gierak-Onoszko: Já jsem od přírody strašně bojácná, a tak se tvářím, jako bych byla nepřemožitelná. Tím se ostatní nechávají zmást. Na protestech mám strach, bojím se střetu s policií, bojím se provokací, davové paniky a samozřejmě nákazy. Jenže to není žádná výmluva. V Polsku už nedebatujeme o nejzazších možnostech, kdy lze přerušit těhotenství, přestože to byl téměř celkový zákaz potratů, který vyhnal lidi do ulic. Zažíváme teď symbolickou občanskou válku za to, jestli zůstaneme v Evropě. Historickou, dokonce bych řekla epochální válku o budoucnost nás všech coby národa. Moc ráda bych si s tebou třeba za pět let zašla ve Varšavě na tu silnou kávu nebo v Praze na pivo. Ale nevím, jestli moje země nespáchá sebevraždu a neopustí Evropskou unii. Proto pokládám za nutné vyrazit společně se svými dětmi do ulic. Tohle je pro ně nejlepší ukázka občanské společnosti. Na první protest jsem je vzala autem. Zastavili jsme v boční uličce a kluci zahlédli přes sklo řeku lidí, hlavně mladých lidí, šli v tichosti, občas něco zakřičeli na protest proti těm, co nám vládnou. Zeptala jsem se, co si o tom myslí. Odpověděli, že když ti na něčem záleží, nikdy se nemůžeš vzdát. A přesně to by měli mít v krvi. Nevzdávat se – ve škole, v lásce, v životě.

Že se usmívám? No jasně, jsem šťastná – nenakazila jsem se, doufám, že se dočkám vakcíny, a do budoucna hledím s optimismem. Doufám, že zůstaneme v EU. Doufám, že já ani moje kamarádky nechtěně neotěhotníme a nebudeme ze sebe miminko muset vyškrábnout ramínkem nebo jehlicí. Doufám, že nám vystačí síly. Jsou to těžké časy, musíme to vydržet. Ale ne pod dekou a s ubrečenýma očima. Nechci nečinně sedět. Tvoříme s dětmi transparenty, chodíme na protesty, dáváme peníze lidem, kteří jsou odvážnější než my a křičí mnohem hlasitěji. Odpočinu si, až to skončí. Je to přesně tak, jak říkáš – vření světa je na mě někdy moc. Jenže… Sedni si a poslouchej. Slyšíš, jak pořád vře? To znamená, že pořád žijeme.