Srbská spisovatelka Ana Marija Grbić (*1987) pochází z Bělehradu a momentálně studuje literaturu v doktorském programu. Vydala tři básnické sbírky (Da, ali nemoj se plašiti – Ano, ale neboj se; Venerini i ostali bregovi – Venušiny a ostatní pahorky; Zemlja 2.0 – Země 2.0), sbírku povídek a biografickou knihu o hudební skupině Idoli (Idoli i poslednji dan, Idoli a poslední den). Při studiu se věnuje mentorování kreativního psaní a pracuje jako editorka a rozhlasová moderátorka. Je zakladatelkou básnické skupiny ARGH.

iLiteratura: Na začátku jsem se chtěla zeptat, co tě vedlo k napsání této knihy povídek. Postavy a jejich příhody jsou velmi živě popsané, inspirovala jsi se reálnými lidmi a událostmi?
Ana Marija Grbić: Psala jsem ji v době, kdy jsem souběžně pracovala na románu. Postupně se ve mně hromadily různé dojmy a emoce, jelikož román vzniká už pět let. A tak se přede mnou otevřely dvě cesty: buď naplním román až příliš intenzivními emocemi, které tam nepatří, nebo vznikne nová kniha. A tak vznikla.
Všechny postavy představují mě samotnou v nějakém období a okamžiku mého života. Protože věřím, že jsou si lidé navzájem podobní, nebo dokonce identičtí, domnívám se, že se čtenáři právě v takovýchto postavách mohou najít.

iLiteratura: Pokud se nemýlím, vydala jsi tři básnické sbírky. Zajímá mě, jaký rozdíl vidíš mezi psaním prózy a poezie. Proč jsi se nyní rozhodla pustit do prózy? Pomohly ti při tom nějak zkušenosti s básněmi?
Ana Marija Grbić: Druhá i třetí kniha poezie má rozvinutý děj a hrdiny. Jedná se o poemy, tedy ne o klasické básnické sbírky. Už když jsem je psala, pociťovala jsem velkou potřebu vylíčit jeden ucelený příběh, který má hlavu a patu. Přechod k próze jsem tedy skoro nepocítila.

iLiteratura: Také jsem našla informaci, že jsi v minulosti psala a kreslila komiksy. Mně se zdá, že i v těchto povídkách bychom mohli linii textu navázat na komiks, překreslit ji do okýnek. V knize užíváš dlouhé věty, které se mi ale četly velmi rychle. Tak jako utíká čas při čtení tvých povídek nebo jak utíká právě u komiksů. Je to jen můj pocit? Nebo jsi těžila ze své komiksové minulosti?
Ana Marija Grbić: Je to tak. Kdybych mohla a kdyby to nebylo pro čtenáře příliš úmorné, ilustrovala bych každé slovo povídky. Přece jen se ale vše odehrává v naší hlavě. A je to cítit i při čtení. Mám radost, že to tak je. Znamená to, že někdo další může vidět to, co jsem viděla já, může chodit po stejné trávě, po které jsem chodila já, bude ho bolet to, co bolí i mě. Tato aspirace na čtenáře, který se stává součástí díla, není nijak ušlechtilá, ale znamená pro mě opravdu mnoho.

iLiteratura: Některé tvé postavy a jejich příběhy občas mohou působit trochu exoticky. Ale z druhé strany se můžou čtenáři zdát neuvěřitelné blízké a dobře známé díky tomu, jak jsou lidské – velmi často jde v podstatě o outsidery, lidi tak nějak mimo hlavní proud. Možná právě v tom je kouzlo a krása tvých povídek. Myslíš, že Srbové je v tomto ohledu prožívají jinak než třeba Češi? A mohly by se podle tebe podobné příběhy odehrát i někde jinde než v Srbsku?
Ana Marija Grbić: Mohly by se odehrát kdekoli – a také se odehrávají. Celý jeden cyklus povídek z této knihy je napsán v Sofii, kde jsem byla na rezidenčním pobytu. Do Sofie jsem umístila i děj některých příběhů. Je možné je číst stejně v Srbsku i v Bulharsku. Byla jsem také v Česku, které má s Balkánem podle mě mnoho společného. Jeden příklad za všechny: vím, jak vypadá supermarket na malém českém městě. Je to ponuré, a přesto to jediné, co máme: místa jsou stejná jako lidé. A to je krásné.

iLiteratura: Do projektu CELA jsi k překladu poslala verzi knihy, která ještě nebyla finální. Kolik se toho mezitím změnilo?
Ana Marija Grbić: Kniha vyjde na konci roku v nakladatelství Geopoetika. Sama jsem si určila termín dokončení ještě před samotnou dohodou s nakladatelem. Když jsem knihu konečně před třemi měsíci dokončila, měla jsem radost, mohla jsem opět začít žít. Některé z povídek jsem přepracovala, změnila jsem název knihy, ale tehdy jsem již nemohla měnit podstatu emocí vyprávění.

iLiteratura: Kniha vyjde pod názvem Srneća ledja (Srnčí hřbet), ačkoli ten původní zněl Skorosmrtelná. Co tě vedlo ke změně?
Ana Marija Grbić: Jeden z pěti cyklů sbírky se jmenuje Srneća ledja. Je to taky název jednoho překrásného, ale těžko stravitelného dortu. Je v něm zakódovaná i symbolika páteře, která je křehká, a přesto, což je důležité, toho dokáže hodně přetrpět a unést. Srna je plachá jen na pohled. Má zuby i žaludek na to, aby mohla sama přespávat v lese.

iLiteratura: V Česku se srbská literatura překládá jen velmi zřídka. Kteří autoři by podle tebe neměli uniknout pozornosti našich nakladatelů?
Ana Marija Grbić: Napadá mě spousta spisovatelů. Ráda bych tady uvedla zejména některé básníky: Gorana Korunoviće, Mašu Seničić, Anju Marković, Anu Ristović, jejíž sbírka Před tridsiatkou je dostupná v slovenském překladu, Radivoje Šajtince, Dejana Aleksiće a ještě mnoho dalších současných srbských básníků. Jen těžko bych je tady mohla všechny vyjmenovat. Ale minimálně tyto určitě považuju za velmi hodnotné a vhodné k překladu do jakéhokoli jazyka.