Alejandro Morellón se narodil v roce 1985 v Madridu, jeho rodina se však posléze odstěhovala na Mallorcu, a tak dětství prožil v Palmě. V roce 2010 získal stipendium Nadace Antonia Gala a o tři roky později publikoval svůj první povídkový soubor La noche en que caemos (Noc, do níž padáme), který získal cenu Nadace Monteleón. Některé jeho texty se objevily také v časopisech Quimera, Prosa inmortal, Eñe či Energehia. V roce 2017 získal za knihu El estado natural de las cosas (Přirozený stav věcí) Hispanoamerickou cenu Gabriela Garcíi Márqueze za povídku jako vůbec první španělský, nikoli latinskoamerický autor. Jeho zatím poslední kniha, novela Caballo sea la noche (Nocí staniž se kůň, 2019), se dočkala už druhého vydání.

Následující rozhovor přibližuje tohoto spisovatele českým čtenářům vůbec poprvé, a proto se zaměřuje obecně na autorovu tvorbu a konkrétněji na soubor povídek, z něhož pochází Óda na hurikán – text dostupný v českém překladu na iLiteratuře. Na závěr se autor (možná poněkud netradičně) zamýšlí, co pozitivního mu přinesla koronavirová pandemie.

iLiteratura: Jste představitelem současné španělské povídky, žánru, který občas stojí stranou pozornosti nakladatelského průmyslu, přestože hispanoamerická literatura zná velké autory povídek, jako byl například Jorge Luis Borges. Co přimělo psát povídky vás? Proč jste si vybral tento žánr?
Alejandro Morellón: Povídka mi v rámci beletrie připadá jako nejbezprostřednější způsob vyjádření, a proto i nejpůsobivější. Jestli nám román dovoluje odbíhat od četby, třeba když narazíme na pasáže ztrácející intenzitu, povídka vyžaduje co největší přesvědčivost, domáhá se síly. Jak říkal Cortázar: „Román je extenzivní, povídka intenzivní.“ Naprosto s ním souhlasím v tom, že u povídky není manévrovací prostor pro odchylky od hlavního tématu, jako tomu může být u románu. Povídka pro mě od začátku představovala mnohem přímější způsob vyjádření toho, co jsem chtěl vyprávět. Je to téměř jako vypravěčské vytržení, uchvácení. Rád v souvislosti s psaním povídek používám slovo uchvácení, protože mi připadá, že povídka tento pojem velmi dobře shrnuje. Něco vás uchvátí, ovládne, otřese vámi natolik, že to musíte okamžitě a stručně zapsat, nemůže za tím být nějaká výstavba jako u románu. Musíte to vyprávět krátce a hned. Logicky proto je pro mě povídka přímý šíp, který si nemůže dovolit vychýlení.

Fikce není protipól reality

iLiteratura: Do projektu CELA jste vstoupil s povídkou Óda na hurikán. Proč? Reprezentuje nějak konkrétně vaši tvorbu?
Alejandro Morellón: Jde o velmi zvláštní dílko. Napsal jsem povídky, které mě stály mnohem víc úsilí, tahle však byla hotová za jedno odpoledne. Od chvíle, co mě napadla, až do jejího dokončení uběhly asi jen dvě nebo tři hodiny. A to je něco, k čemu u spisovatelů dochází velmi zřídka. Alespoň mně se moc často nestává, abych okamžitě sepsal něco, co mi právě přišlo na mysl, a bez dalších úvah v tom viděl smysl. Kniha Přirozený stav věcí obsahuje povídky, které mi daly zabrat, některé jsem musel přepsat, promyslet, přetvořit. Naproti tomu Óda na hurikán vzešla z uchvácení, o němž jsem před chvílí mluvil, povstala z myšlenky, která mě zrovna napadla – komunita vzdávající oběti hurikánu. Povídku mám obzvlášť rád, protože přináší to, co na psaní zbožňuju: nechat se unést. Jde o stav, kdy literatura není promýšlená, ale emoční. Óda na hurikán vychází z lyrického podnětu a v tomto případě z náboženského pozadí, jak hned vysvětlím. Mám ji moc rád i proto, že ve skutečnosti řeší pozemské věci. Literaturu nechápu jako něco odtrženého od reality. Tím míním, že se dopouštíme veliké chyby, když fikci bereme jako protipól reality. Myslím, že fikce je schopná rozšířit realitu, v níž žijeme, a umožňuje nám lépe jí porozumět. Pokud se například podíváme na Ódu na hurikán, jde o prvotně fikční povídku, protože vypráví o smyšlené komunitě uctívající hurikán, který v určitých intervalech likviduje danou oblast. Avšak v jádru mluvím o téměř teologické záležitosti, o vlastních obavách spojených s Bohem. Přestože nejsem věřící, zajímá mě křesťanská mytologie, vše spojené s vírou, existencí někoho nepopsatelného a neuchopitelného nad námi, někoho, kdo dává i bere život, pomáhá i trestá. Stejně si to vykládá i komunita, kterou popisuju v Ódě na hurikán – existuje vyšší moc, které se členové komunity oddávají, aby objasnili své bytí, aby vysvětlili, proč tu jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Proto je pro mě výjimečná.

iLiteratura: Óda na hurikán je součástí sbírky Přirozený stav věcí. V každém z textů se objevuje jedno slovo: Ehio, ať už se jedná o jméno místa, člověka, galerie umění, drogy či leguána. Co je to Ehio?
Alejandro Morellón: Ehio pro mě začalo jako taková hra, jíž jsem zamýšlel propojit všechny povídky v knize. Chtěl jsem vymyslet něco, co by bylo společné všem povídkám, abych dal výboru symbolickou jednotu. Těžko se to vysvětluje. Ehio pro mě začalo být výrazem, který přikládá povídkovým postavám fiktivní význam. Pokud by si postavy z povídek mohly být nějakým způsobem vědomy toho, že jsou smyšlené, našly by v jednotlivých kapitolách slovo Ehio a zjistily by, že vše pochází od jednoho demiurga, jímž jsem v tomto případě já. Slovo Ehio je tedy klíčem k pochopení toho, že kniha existuje díky fikci, že vše pramení z mé představivosti. V rámci metafyzické hry s tímto slovem tedy dávám postavám z příběhů nápovědu, aby si uvědomily, že jsou vymyšlené. A zde se dostávám k Borgesově člověku, který sní, že je motýl, ale po probuzení neví, zdali je člověk, kterému se zdálo, že je motýl, nebo je motýl, kterému se zdálo, že je člověk. Existuje také povídka rumunské autorky Any Blandiany, která hovoří o tomtéž, o snu, v němž jsme všichni zapsáni, a otázkou je, zdali se vzbudíme, či ne. Ehio je klíč k pochopení, že prožíváme fikci.

Literatura vámi musí otřást

iLiteratura: Pokud ještě zůstaneme u tématu nahlížení reality jinýma očima, někdo by mohl tvrdit, že z vašich povídek čiší přímo kafkovská atmosféra. Je pravda, že vás tento pražský autor inspiroval? A můžete prozradit, jací další spisovatelé měli na vaši tvorbu vliv?
Alejandro Morellón: Ano, to je rozhodně pravda. Franz Kafka je bezpochyby autor, který mě silně ovlivnil, možná nejvíc ze všech. Pokud bych měl jmenovat tři pro mě nejzásadnější autory, jedním z nich by byl určitě on, protože rozuměl povídce. Jak sám říkal: „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“ Literatura vámi musí otřást, vytrhnout vás z pohodlí, z reality, zacloumat vaším vnímáním, abyste byla donucena pokládat si další otázky a abyste se snažila rozlišit, co je v nás samých opravdového a jací bychom byli, kdybychom byli někým jiným. Když jsme vytrženi z komfortní zóny, můžeme se snažit vytvářet novou realitu skrze fikci, abychom porozuměli lépe sami sobě a světu, který nás obklopuje. Vybavuje se mi také Jiří Kratochvil, z jehož díla mám rád Uprostřed nocí zpěv. Má s Kafkou hodně společného co do představivosti a vizuálnosti. Oba hovoří o tom, co jsem již uvedl, že literatura je někdy pohledem do dálky, jímž se blíže pochopíme. A myslím, že mistr v tomto směru mnohými nepochopený byl i milovaný Kafka. Jeho velikost spočívá v tom, že je složité jej popsat nebo vysvětlit. Vy si například přečtete jeho povídku a myslíte si, že hovoří o nějakém konkrétním tématu. Já si přečtu totéž a přemýšlím nad něčím úplně jiným. A právě široká škála interpretací vytváří dobrou, silnou a potřebnou literaturu. Takže jedním z mých literárních otců je bezpochyby Kafka.

iLiteratura: Když hovoříte v souvislosti se zmíněnými autory o představivosti a vizuálnosti, odkud sám čerpáte inspiraci?
Alejandro Morellón: Vidím prázdný sešit a musím ho zaplnit větami. A nejen svými, toužím ho popsat větami, které jsem četl – příběhy. Se zálibou se stavím nejen do pozice toho, kdo jedná, ale také posluchače. Rád tvořím z pozice interpreta, nikoli tvůrce. Simone Weilová to nazývá „jednáním osvobozeným od Já“. Příběhy, které sepisuju, jsou samozřejmě moje, já je vymýšlím, ale v jejich základu vždy stojí něco, co jsem si přečetl, co jsem slyšel, co mi někdo vyprávěl.

iLiteratura: Na závěr se nabízí otázka v současné době přímo nevyhnutelná, zakončeme však rozhovor optimisticky. Měla pandemie nějaký pozitivní dopad na vaši tvorbu? Ptám se, protože psaní je vcelku osamělá činnost. Prožíváte větší soustředěnost, klid, nebo dokonce inspiraci?
Alejandro Morellón: Sobecky musím přiznat, že mi pandemie přišla vhod. Alespoň tedy co se týče psaní. Samozřejmě si přeju, aby vše skončilo, protože lidé trpí a nechci, aby tu s námi něco takového, jako je koronavirus, existovalo. Ale musím říct, že jsem v pandemii a izolaci našel pouto s psaním ve smyslu zadržení světa. Myslím, že když člověk píše, otáčí se ke světu zády, zastavuje čas a vytváří jiné reality. Když píšu, popírám svět, a totéž se stalo v tomto případě s pandemií. Když píšu, zapomínám na to, kým jsem, a nechávám nastoupit jinou, smyšlenou realitu. Zjistil jsem, že mé psaní jde ruku v ruce s potřebou či nutností zůstat doma a uzavřít se před světem. Byla to dokonce zkušenost, kterou jsem snad už nějaký čas potřeboval, protože Madrid je město žijící rychlým tempem. Na jednu stranu se zde koná spousta kulturních událostí, na druhou stranu má člověk málo času být sám se sebou. Pandemie zbrzdila tu závratnou rychlost a myslím, že může mít i dobré důsledky jako například sebereflexi. Občas tolik spěcháme, že nemáme čas zamyslet se nad tím, co děláme. Častokrát se potřebujeme zastavit a podívat, odkud přicházíme a kam směřujeme. Málokdy to však můžeme udělat a nyní nám svět oznamuje: prožil jsi to a to. Co hodláš dělat dál?